„Její pastorkyňa patří k nejzásadnějším top dílům… Když něco takového prosloví zkušení lidé z operního světa, nedovedu si představit lepší ohodnocení.“

„Pak se můžou dít zázraky. To je nádherný pocit, který do mého života přináší obrovskou smysluplnost.“ 

„Bylo by pro mě obtížné, kdybych měl naplňovat jen jakousi formální stránku své profese.“

Londýnská Královská opera Covent Garden hraje od 15. ledna do 1. února celkem šestkrát Janáčkovu Její pastorkyňu, v zahraničí uváděnou pod titulem Jenůfa. Dirigentem obnovené inscenace je Jakub Hrůša, který se v tomto divadle ujme na podzim funkce hudebního ředitele. Jenůfa je podle něj jednou z nejpravdivějších a nejsilnějších oper celého světového repertoáru. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o skladatelově mezinárodně nejproslulejším díle, o divadle a publiku i o sobě samotném.

Janáčkovy opery už jste dirigoval na mnoha místech. Ve Vídni, Salcburku…, v Brně…, v Chicagu… Reaguje britské publikum na Janáčka srdečněji než české a než americké?

Neřekl bych, že britské publikum reaguje srdečněji na Janáčka, ale řekl bych, že jsem zažil naprosto bezprecedentní a srdečnou reakci na naše konkrétní provedení konkrétního Janáčkova díla v konkrétní okamžik londýnského operního života a existence Královské opery. Bez nadsázky a bez přehánění musím skutečně říct, že i ti největší znalci a ´vášnivci´ britského operního světa jsou uneseni a dokonce šokováni tím, jakou sílu toto nastudování představuje. Jistě že mě těší, že jsem k tomu zcela jistě přispěl i svou osobní měrou. Vím také, že se právě nacházím v průsečíku velkého očekávání začátku něčeho nového, že v operním domě zažíváme chvíle nadšení z jejich nového hudebního ředitele, zejména u orchestru a sboru. Ale jisté je, že se především podařilo dát dohromady – a potom společnými silami inspirovat – v krásné a harmonické spolupráci pěvecké obsazení. Mezi sólisty – ano, také s mým přičiněním, protože jsem je z velké části navrhoval – jsou takoví, kteří jsou naprosto oddaní duší i tělem hudbě a operní formě. 

Tohle všechno přispívá samozřejmě k výslednému dojmu. Ale přesto je to – myslím, že pro všechny – i veliké a krásné překvapení. Pro mě je to navíc naprosto zásadní ujištění o správnosti kroku, který ve svém životě příchodem do Královské opery dělám. A pro ostatní snad také ujištění o tom, že mé proklamace – které jsem se snažil sdílet s lidmi v rozhovorech a ve veřejných vyjádřeních, stejně jako i v osobních hovorech s přáteli a s rodinou – nejsou plané… Když se věci chytnou za správný konec, tak tento operní dům dovede kombinovat vrcholnou kvalitu s bezbřehým nadšením a nasazením i s harmonizující empatií a porozuměním – mezi účinkujícím i v publiku, ve společnosti, která chodí na operu… Pak se můžou dít zázraky. A to je nádherný pocit, který do mého života přináší obrovskou smysluplnost. 

Ale zpátky k otázce. Janáček v tomto kontextu především potvrdil, že patří k největším mistrům dramatického umění. Nesmírně mě potěšily reakce, které jsou svým způsobem opakováním toho, co jsme zažili už v Salcburku s Káťou Kabanovou, shodou okolností tehdy také s Corinne Winters v hlavní roli. Velmi mnoho lidí, někteří přímo z domu, někteří externí, řeklo teď v Londýně, že si doposud v plné míře až do této produkce neuvědomovali, jaký mistr Janáček je; a že jeho operní odkaz a konkrétně Její pastorkyňa patří k těm nejvýznamnějším a nejzásadnějším ´top´ dílům veškerého operního repertoáru… Když něco takového prosloví zkušení lidé z operního světa, tak si asi nedovedu představit lepší ohodnocení. 

Má londýnská inscenace jinou atmosféru než stejná produkce uvedená v Chicagu? 

Řekl bych, že nasazení a porozumění všech zúčastněných a poslouchajících, tedy kulturní naladění a spříznění mezi umělci a publikem i uvnitř mezi uměleckými složkami, je v Londýně intenzivnější, větší a podstatnější. Je to logicky dáno tím, že britská hudební a konkrétně operní kultura a tradice je z podstaty věci blíže Janáčkovi, než je tomu v Americe. A tak mi to, co v Londýně děláme, přináší hlubší dojem tvorby a jejího sdílení, kulturní práce, chcete-li: pocit něčeho svátečnějšího a zásadnějšího, než že bychom jen předváděli publiku kus, který stojí za zhlédnutí v poměru peněz a výkonu, v poměru soutěživosti v showbyznysu na místním trhu se zábavou… 

Nechci tím ani v nejmenším říct, že v mé americké zkušenosti předloni na podzim tohle poslední převažovalo. V Chicagu to bylo také skvělé! Ale současně je práce teď v Londýně tak výjimečná, že musím svou zdejší čerstvou zkušenost přece jen ve srovnání vyzdvihnout: mám tu dojem ještě většího souznění a spříznění i pochopení pro esenci Janáčkova díla. Také orchestr a sbor, a ten i po jazykové stránce, se zde dotýká Janáčka bezprostředněji a z mého pohledu ještě důrazněji a důkladněji než v Chicagu. Staví se za něho jako za svého. Jenůfa v Londýně není exotický import, ale součást naší společné divadelní evropské kultury, té nejlepší.

V jaké atmosféře a s jakými pocity se tedy odehrával patnáctého ledna váš debut jako designovaného hudebního ředitele? 

Už při příchodu do premiérového divadla jsem byl přivítán obrovským potleskem a dokonce i pokřikem – nějaká paní zvolala Welcome! A tak jsem měl pocit, že přicházím opravdu vítán. A když mi pak orchestr dělal, co mi viděl na očích a na rukou…, a totéž vlastně všichni zúčastnění…, a když jsem potom viděl na vlastní oči a cítil ve svém srdci dojetí všech, takovou tu vnitřní spokojenost, že se při první nové spolupráci podařilo ukázat, že svazek mezi tímto významným domem a mou osobou je smysluplný a že nás to dělá šťastnými a nadšenými… – tak co víc si přát….?! Zejména když je mi jasné, jak náročná celá londýnská výzva je a bude, kolik různých aspektů obnáší a kolika věcem – což se ovšem samozřejmě rozumí samo sebou – se budu muset ve své nové roli věnovat… 

Když už tedy v Londýně skutečně jsem, i když v přechodné sezóně zatím jako designovaný hudební ředitel, začínám smysluplnost naštěstí pociťovat. Na vlastní kůži. Bylo by pro mě totiž dost obtížné, kdybych měl naplňovat jen jakousi formální stránku své profese a teprve časem se zmocňovat v plné váze umělecké práce. Když se teď v Královské opeře – po mém dirigování Carmen a Lohengrina v předchozích sezónách – definitivně s Janáčkem vyjevilo, že nám to spolu skutečně skvěle funguje, tak jde o úžasnou vzpruhu do další práce. Nadšení, které kolem sebe vidím, je nakažlivé. Z mého hlediska jde za mé úsilí o ten nejlepší způsob oplácení, jaký si dovedu představit. A navíc – z patnácti recenzí, které jsme obdrželi, je patnáct naprosto nadšených hudbou! 

…………….

Jenůfa se nyní dává v Covent Garden do 1. února ještě třikrát. Hlavní role ztvárňují Corinne Winters (Jenůfa), Karita Mattila (Kostelnička), Nicky Spence (Laca) a Thomas Atkins (Števa). Dílo se uvádí v režii Clause Gutha z roku 2021, kdy získalo cenu Olivier Award v kategorii Nejlepší nová operní produkce. Koprodukční inscenace se hrála, rovněž za Hrůšova vedení, v roce 2023 také v Lyrické opeře v Chicagu.

Média jako The Times, The Financial Times, Bachtrack nebo Music OMH využila po obnovené premiéře maximální, tedy pětihvězdičkové ohodnocení uměleckého výkonu. Recenze ve vzácné shodně potvrzují správnost volby Jakuba Hrůši na post hudebního ředitele Královské opery a v operním domě, který patří k nejprestižnějším na světě, předvídají českému dirigentovi úspěšné působení.

Výňatky z britských médií: 

Jakub Hrůša diriguje Janáčka s nezpochybnitelnou suverenitou. „Co je tentokrát jiné oproti dřívějšímu nastudování, je bezkonkurenční dirigování Jakuba Hrůši. To je jen dobře, protože se má stát hudebním ředitelem Královské opery. A nepřekvapí to nikoho, kdo ho slyšel dirigovat českou hudbu na koncertě.“ (The Times)

Pět hvězdiček pro Její pastorkyni v Královské opeře – tlakový hrnec emocí. „Silná inscenace naznačuje, že nastupující hudební ředitel Jakub Hrůša by se mohl stát dominantním interpretem Janáčka… Jakub Hrůša je hlavním důvodem, proč bylo toto oživení Jenůfy intenzivnější, než byla původní inscenace ohodnocená cenou The Olivier Award v roce 2021… (The Financial Times)

Píseň vykoupení: triumf Jenůfy ohlašuje zářnou budoucnost Jakuba Hrůši v Covent Garden. „…Jen málokdo by mu mohl zazlívat radost z toho, že se mohl ponořit do této úžasné partitury (jež je dílem jeho krajana), která nabízí vše od lidových melodií přes romantickou nádheru až po emocionální drama v nejvyšších otáčkách, aby nakonec vyústila do transcendentální extáze, když se Jenůfa a Laca vydávají na cestu ke svobodě. Budoucnost s Hrůšou v čele rozhodně zní slibně…“ (Bachtrack)

Jenůfa – strhující obnovení Janáčkovy opery v Královské opeře.  „Večer byl také významným mezníkem v hudební historii operního domu, neboť Jakub Hrůša řídil hudební produkci poprvé od oznámení, že se stane nástupcem Antonia Pappana – a představení sršelo energií a napětím. Hrůšův vztah k Janáčkovu způsobu vyjadřování byl patrný z jeho pečlivě voleného tempa a schopnosti vnést srozumitelnost do detailních vrstev partitury. Pod jeho vedením hrál orchestr s břitkou přesností i zářivou vřelostí, která podtrhovala neustále se měnící emocionální kontrasty díla. Zvláště strhující byly orchestrální úvody jednotlivých dějství, v nichž Hrůšova interpretace odhalila skryté hloubky Janáčkovy mistrovské orchestrace. Jeho jmenování na post hudebního ředitele je příslibem budoucího hudebního obohacení souboru.“ (Music OMH)

Jenůfa: nová hvězda oslňuje v přesvědčivé inscenaci Královské opery. „Klíčovým pro tuto produkci je angažování dirigenta Jakuba Hrůši a je příhodné, že se jako nastupující hudební ředitel Královské opery poprvé představil právě v českém repertoáru. Jeho způsob práce s partiturou je mimořádně citlivý, zvuky zaoblené a tvarované, bez hran, které v tomto případě někteří dirigenti vnucují. Vášnivá předehra druhého dějství oplývala velkým zvukem a orchestr hrál skvěle, zejména naléhavé bylo expresivní houslové sólo Vasko Vasileva. Hudebně i dramaturgicky je toto představení dobrým znamením pro budoucnost Královské opery.“ (The Telegraph)

Jenůfa – tato opera je v Hrůšově DNA, jeho vyprávění si nenechte ujít. „Nastupující hudební ředitel Královské opery diriguje představení se vzácnou intenzitou a samozřejmostí…“ (The Guardian)

Jenůfa v Královské opeře: symbolická, psychologická sonda a silnější než kdy jindy. „Toto obnovené nastudování bylo první inscenací Jakuba Hruši v roli nastupujícího hudebního ředitele Covent Garden – tento post je v bezpečných rukách.“ (The Standard)

„Díky Hrůšovi vše funguje, slyšíte víc než od jakéhokoliv jiného dirigenta.“ (The Artdesk)

Hrůša symbolicky navazuje na dosud jediného českého dirigenta v roli hudebního ředitele Covent Garden, kterým byl v letech 1955 až 1958 Rafael Kubelík. Právě on řídil v roce 1956 první produkci Jenůfy na této londýnské scéně.

Foto: Charlie Clift, archiv Covent Garden