„V nedávném rozhovoru Hrůša naznačil, že provedení obou Dvořákových děl nebude rutinní. Slib splnil na sto procent.“

„Nebojí se jít místy až do krajností, ať už v kontrastech temp či dynamiky, nebo v nově promyšlených a prožitých nápadech, ale nikdy nepřesáhne hranice rozumné uvážlivosti a vkusu.“

„Vše bylo zajímavé a vzrušující, nic neběželo samospádem a ´zadarmo´, nic nebylo laciné nebo naopak zběžné.“

Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou a Julianem Steckelem se první zářijový pátek postarali v Rudolfinu o zahájení festivalu Dvořákova Praha, které bylo důstojné, ale nejen to. Bylo nové, svěží, umělecky živé a mimořádně vzrušující. Přesto, že zněly dvě bezkonkurenčně nejhranější skladby Antonína Dvořáka, Violoncellový koncert a Novosvětská symfonie.

Koncert h moll a Symfonie Z Nového světa jsou v tuzemsku i mezinárodně oblíbené a hodně, hodně často hrané skladby. K zahájení Dvořákovy Prahy patří podobně ikonicky jako Smetanova Má vlast k začátku Pražského jara. Nikoli jen v Roce české hudby, ale rok co rok. V obou případech je možné nechat se unášet slavnostní atmosférou, naznačenou už úvodní státní hymnou, a potěšit se, bez velkého posluchačského úsilí, známou hudbou. Je pak vcelku jedno, kdo hraje. Dnešní standardy jsou vysoké a interpretace pod ně jen těžko může klesnout. Ale také je možné zaposlouchat se pozorněji a vyžadovat a užívat si detaily, nuance a vedle velkých sdělení i jemné záchvěvy emocí. Pak už na interpretech záleží mnohem víc. Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou v pražském Rudolfinu 6. září intenzivně zaujali tím druhým přístupem. Ani vteřina notoricky známé hudby nezněla samospádem.

Jakub Hrůša, od roku 2016 – a podle plánů až do roku 2029 – šéfdirigent bavorského tělesa, v nedávném rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz naznačil, že provedení obou Dvořákových děl nebude na Dvořákově Praze s Bamberskými symfoniky ani trochu rutinní. Slib splnil na sto procent. Hudba českého klasika zněla podnětně, objevně, potěšitelně, vypracována ve struktuře i výrazu do maličkostí, odstínů a kontextů, nádherně živoucích, zřídka slýchaných. Hrůša se nebojí jít ve výkladu partitur místy až do krajností, ať už v kontrastech temp či dynamiky, nebo v nově promyšlených a prožitých nápadech, ale nikdy nepřesáhne hranice rozumné uvážlivosti a vkusu. Dotýká se hranic objevnosti či dokonce téměř bezprecedentní odvahy, ale vždy zevnitř a s rozmyslem, takže výsledek je jen a jen občerstvující, bez stopy svévolnosti, která by mohla vést k odsouzení. Dokáže udržet na uzdě fantazii tak, aby nesklouzla k úletům, ale aby sloužila.

Violoncellový koncert Antonína Dvořáka svěřili pořadatelé festivalu na úvod sedmnáctého ročníku německému sólistovi Julianu Steckelovi, dvaačtyřicetiletému, mladistvě i seriózně působícímu vítězi Mezinárodní hudební soutěže ARD z roku 2010, pedagogovi Vysoké školy múzických umění v Mnichově. Možná mu intonačně a hmatově nevyšlo pár zanedbatelných míst na plných sto procent, ale nabídl v souladu s dirigentem vyvážený, upřímný a nepřeháněný výklad, někdy až rozpustilý, ještě víc a častěji však lyričtější, nepatetický, přesto ve vyjádřených citech velmi intenzivní.

První věta přinesla krásná místa výrazových vzepnutí a zauzlení a ještě výraznějších pozastavení, druhá věta až snová zpomalení. Sóla lesního rohu, klarinetu, hoboje a dalších nástrojů byla vzorová. I třetí věta obsahovala vedle roztančenosti a hravých zákrutů okamžiky zastavení; kdykoli to jde, byly v tempu, dynamice i výrazu využity. Propracované orchestrální mezihry nebyly ani jednou ve vyznění nahodilé. Na mysl mimoděk přišla Dvořákova Rusalka, jakkoli jde v případě tohoto koncertu o dílo o několik let starší. A konec díla, s rozsáhlou nostalgicky zabarvenou, velmi privátní vzpomínkovou epizodou? Ideálně podaný, logicky vyprofilovaný, netuctový, vroucně jemný, zásadní, ale střízlivě nepřehnaný do snahy po velkoleposti, jak někdy jindy slýcháváme. Rozhovor s Julianem Steckelem čtěte pod titulkem Dvořákův koncert je jako cesta životem.

Novosvětská symfonie, potisící zahraná a posté slyšená, byla americká i česká, prostá i elegantní, zatěžkaná i tančící, svižná i kouzelně čekající, emotivní i pozorně vystavěná, měkoučká i ráznější, pozorná i uvolněná. V paměti zůstává jemná komorní epizoda hráčů prvních pultů smyčcových nástrojů, vytažení důležitých momentů ve violách nebo v kontrabasech… Po tužším a tvrdším akordu následovalo hned změkčení. Po zrychlení přišlo uvolnění. Agogika, vedle práce s provázáním linek a ploch a vedle odvažování poměrů, byla po celou dobu jedním z hlavních parametrů interpretace. Pozornosti neušla vzácně nasazovaná sóla dřevěných nástrojů, měkké odezvy a odpovědi smyčců v těchto partiích… a hlavně neuvěřitelně nádherné, neslýchaně vytvarované, dlouhodeché, poetické a intimně prožité sólo anglického rohu v Largu.

Vše bylo zajímavé a vzrušující, nic neběželo samospádem a „zadarmo“, nic nebylo laciné nebo naopak zběžné, ale vždy to bylo „tak akorát“. Nenápadné velké umění…

I s chutí a grácií a zahrané přídavky byly dvořákovské – Allegro ze Suity A dur a jeden z valčíků. Bamberští pod vedením třiačtyřicetiletého českého mistra doslova kvetou.

Jakub Hrůša diriguje pro orchestr a bezděky dostatečně názorně i pro publikum. Jde někdy do krajností, ale koriguje to vždy přemýšlivostí. Koncert potvrdil, že i maličkosti dělají v hudbě hodně, když jsou tak inspirované a ošetřeny s takovou pečlivostí, jak se mu to daří.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská