„Jan Jiraský je vynikající klavírista, který ale sebe a své umění nevystavuje na odiv. Důležitější je pro něho hudební sdělení a hluboký prožitek.“

„Klavírista si pohrával s mohutnými plochami a chvílemi měl posluchač pocit, že musí hrát nejméně dva klavíristé!“

„Rafael Kubelík skladbu s názvem Legenda napsal jako svatební dar pro své přátele. Skladba ale zůstala v šuplíku.“

Spolek přátel hudby v Brně pořádá pravidelné koncerty komorních skladeb v Besedním domě a vždy na nich představuje renomované interprety či zajímavou dramaturgii. V úterý 23. ledna se tyto atributy spojily a klavírista Jan Jiraský zahrál koncert k Roku české hudby ze skladeb českých skladatelů. Nechyběla díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, na závěr zaznělo Concertino Leoše Janáčka v podání brněnských umělců. Program doplnila skladba s názvem Legenda od Rafaela Kubelíka. Ta zazněla ve světové premiéře.

Rok české hudby si žádá velkou oslavu a recitál klavíristy Jana Jiraského k ní svou nepochybnou hodnotou přispěl. Jiraský je vynikající klavírista, který ale sebe a své umění nevystavuje na odiv. Důležitější je pro něho hudební sdělení, technická preciznost a hluboký prožitek. To vše se v jeho vystoupení projevilo a umělec nabídl ještě něco navíc. Schopnost strhnout posluchače k hlubokému soustředění.

Nejprve hrál méně známé skladby Antonína Dvořáka, Dumku a Furiant op. 12, ve kterých zaujala především zpěvnost a barevnost. Následovaly skladby 200letého oslavence Bedřicha Smetany. Jako protipól dvou úvodních skladeb to byla Sousedská a Furiant z Českých tanců. A pak už se posluchač ponořil do mohutné klavírní etudy Na břehu mořském (Vzpomínka). Klavírista zde má nelehký úkol, když interpretuje pohyb mořských vln pevností a hutností výrazu akordických pasáží, v kontrastu s technickou ekvilibristikou. Následující klavírní skica Macbeth a čarodějnice je ve výrazu ještě vydatnější a obtížnější a na koncertních pódiích se proto objevuje jen výjimečně. Klavírista si pohrával s mocnými plochami a chvílemi měl posluchač pocit, že musí hrát nejméně dva klavíristé! Ale veškerá hudební hmota, která se z klavíru do sálu valila, byla vskutku dílem jediného interpreta, jenž sugestivně vyprávěl příběh naplněný poetickou zvukomalebností: strašidelností hučícího lesa, pochodem vojska i bitvou. Skladba posluchače uchvátila mnohostí výrazových ploch.

Po přestávce patřil čas mladším skladatelům a dokonce zazněla skladba, jejíž rukopis ležel od roku 1940 zapomenutý v šuplíku. Rafael Kubelík, legendární dirigent a syn významného českého houslového virtuosa, působil tehdy jako šéf brněnské opery. Skladbu s názvem Legenda napsal jako svatební dar pro své přátele, co se v roce 1940 brali. Tehdy ale nebyl na provedení vhodný čas a skladba zůstala nepovšimnuta až do dnešních dnů. Manželé Dvořákovi, kteří dlouhá léta patří k představitelům Spolku přátel hudby v Brně, ji nabídli k provozování a Jan Jiraský se světové premiéry nadšeně ujal. Rafael Kubelík v ní prozrazuje inspiraci druhou vídeňskou školou, ale nechybí ani melodická linka, prodchnutá impresivní náladou, a naopak expresivní výraz v akordické části, jež se zvedá do fortissima, aby se postupně v nostalgickém decrescendu průzračnými běhy a v zamyšlení stáhla do ztracena.

Závěrečný blok skladeb patřil Leoši Janáčkovi. Brněnský skladatel patří neodmyslitelně k oslavencům – od jeho narození letos uplyne 170 let. Přesto stále patří ke skladatelům moderním a je stále více uznáván v celém světě. Jeho klavírní skladby, to jsou intimní výpovědi; zejména cyklus Po zarostlém chodníčku, ze kterého zahrál pianista čtyři skladby – Naše večery, Lístek odvanutý, Pojďte s námi! a nakonec Frýdeckou Pannu Marii. Najednou to byla úplně jiná hudební výpověď pocitově úplně jiného klavíristy, naplněná něžností a vroucností.

Závěrečnou skladbou bylo Concertino pro klavír a komorní soubor. Janu Jiraskému přišli na pomoc kolegové: Štěpán Graffe hrál první housle, Lukáš Bednařík druhé, Ľuboš Melničák na violu, Petr Kavalír spustil na klarinet, Antonín Kolář na lesní roh a Petr Hlavatý na fagot. Společně si užili Janáčkovu hříčku, kdy v první větě Moderato se dohaduje klavír s lesním rohem, kterému přiřkl skladatel roli ježka, a hornista se zhostil partu pevným, přesto měkkým a intonačně jistým tónem. Ve druhé Piú mosso soupeří klavír s klarinetem, což prý je veverka, a klarinetista si s ní pohrál jízlivě a uštěpačně v rytmickém partu. Třetí větu Con moto přiřkl skladatel sýčkovi, výrovi a „jiné noční kritické havěti“ a to už hráli všichni, úsečně a energicky, aby přešli do čtvrté části Allegro, kde převzal iniciativu klavír a rytmizovanou gradací udělal v nastalém zmatku pořádek. Pomalá impresivní část ale dlouho netrvala a přidali se všichni v crescendu do rychlého závěru.

Krásný večer si vyžádal ovace a tedy i přídavek, dokonce hned dva. A samozřejmě od Janáčka. Nejprve kratičká, prchavá a něžná Vzpomínka a na úplný závěr Nelze domluvit… – nakonec tedy přece jen „domluveno“ i dohráno. Spokojené publikum se pomalu rozcházelo a loučilo se i s čestnou předsedkyní Spolku, varhanicí a exrektorkou JAMU, paní Alenou Veselou, která se večera zúčastnila přesto, že už zahájila druhou stovku svého plodného života. Tak se těšíme na další koncert, paní profesorko!

Foto: SPH Brno / Jozef Makarovič