„Za ta léta jsem si osvojil prostě vyjít na pódium a začít hrát. Klidně bez přípravy.“

„Častá je při hraní Chopina zbytečná romantizace, která by podle mě neměla mít místo.“

„Chopina v podstatě neznáte, pokud jste ho nehrál.“

Program z hudby Fryderyka Chopina, Bély Bartóka a Bedřicha Smetany dnes nabízejí Göteborští symfonikové při svém pražskojarním debutu. Hvězdou koncertu je kanadský klavírista s polskými kořeny Jan Lisiecki, který se jakožto chopinovský specialista zhostí oblíbeného Chopinova Klavírního koncertu č. 1 v tónině e moll. Svůj úhel pohledu na dlouho vyprodaný koncert interpret poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

Jako první se zeptám: Máte nějaký ustálený předkoncertní rituál?

Ano. Medituju. Nejsem nijak hluboce věřící, ale pomáhá mi to soustředit se. (Vyrůstal jsem samozřejmě v katolické rodině…) Pomáhá mi to stanovit si cíle pro koncert, ať už jsou jakékoli. A užít si čas strávený na pódiu.

A během první skladby, když se jí neúčastníte, cvičíte, nebo posloucháte? Nebo ještě něco jiného?

Neposlouchám v tom smyslu, že bych byl v sále. A ano, někdy se rozehraju, záleží na skladbě; často ale ne. Je potřeba si uvědomit, že někdy v zákulisí klavír ani není k dispozici. Za ta léta jsem si osvojil prostě vyjít na pódium a začít hrát. Klidně bez přípravy.

Dnes hrajete Chopinův První klavírní koncert. Jaké aspekty interpretace Chopina považujete za nejdůležitější?

Častá je při hraní Chopina zbytečná romantizace, která by podle mě neměla mít místo. A zejména u tohoto koncertu si myslím, že sólista musí být neuvěřitelně flexibilní, protože pokud jste nepružný a jaksi příliš zakotvený ve svém pojetí, může to rychle vést k nepříjemné situaci jak pro vás, tak pro orchestr. Nemají toho tolik na hraní, ale když hrají, musí to být naprosto synchronizované.

Tento koncert hraju už dost dlouho, takže věřím, že mám řešení pro každou situaci. Pokud fagotista trochu předběhne, dokážu ho následovat. Pokud hráč na lesní roh ve svém sóle zpomalí, vím přesně, co dělat, aby to stále bylo muzikální. Ne přizpůsobit se, abychom hráli společně, ale přizpůsobit se, aby hudba stále dávala smysl. Jedna z největších hudebních radostí je, že každý večer vytváříte něco jiného a zkoušíte nové věci. To je pro mě velice důležité, protože jinak hraní může sklouznost k všednosti a nudě.

Co říkáte na častou kritiku tohoto Chopinova díla, že orchestrální part je příliš jednoduchý, napsaný toporně, že klavír je příliš v popředí?

To má dva aspekty. Jedním je, že Chopin zjevně nevěděl, jak psát pro orchestr. To je bezpochyby pravda. Ale jeho veliká představivost tam stále je. Musíte se tak nějak vžít do jeho kůže a domýšlet si, jak chtěl, aby to znělo.

Když to uděláte, uvědomíte si, kde jsou chyby. Například v obou koncertech hrají dřevěné dechové nástroje často velmi důležité party, ale jsou zcela přehlušeny zvukem klavíru. Někde mají napsané piano nebo mezzo forte, ale musí hrát obrovským hlasem ve forte nebo fortissimu, aby byly slyšet. (Zvučný moderní klavír jim to samozřejmě ještě ztěžuje.) I sólista některé pasáže, které jsou označeny forte nebo fortissimo, musí hrát méně. Chyby je třeba napravit a to dá práci. 

Jinak si myslím, že problém spočívá spíše v tom, že u všech ostatních skladatelů koncertů je orchestr obeznámen s jejich repertoárem skladeb pro sólový nástroj a z čistě orchestrálních děl. Podívejte se na Beethovena. Beethoven samozřejmě napsal pět klavírních koncertů, ale napsal také devět symfonií, houslový koncert a skladby pro jiné instrumenty. Hráči znají jeho jazyk. V případě Chopina, když nejste pianista, tak jste v podstatě nikdy nehráli jeho hudbu; ten jazyk je vám zcela cizí. Jako hudebník, hráč, interpret jste s ním v životě nepřišel do styku. Samozřejmě jste Chopina možná slyšeli, ale slyšet něco a zahrát to je úplně jiná zkušenost. 

Dnešní první skladba Håkon Jarl je od Bedřicha Smetany. Máte nějaké zkušenosti se Smetanovými klavírními díly?

Ne, vlastně ne. Ještě jsem nic od Smetany nehrál. Jedním z luxusů a zároveň prokletí života pianistů je, že máme příliš velký výběr… Ještě ne.

A co jiní čeští skladatelé?

Ano, samozřejmě Martinů, který se vlastně vrací do mého recitálovém programu od příštího roku. Těším se na to.

Na podzim se do Prahy vrátíte na Firkušného festival. A opět zazní Chopin. Tedy poslední otázka: Jak byste Chopina popsal pouze třemi slovy.

Třemi slovy… Dobře. Krása, jednoduchost a elegance.