„Největší zlozvyk, který u studentů vidím, je špatné držení těla.”

„Když jsem sám na pódiu, nejde jen o hraní samotných skladeb. Jde také o vytváření atmosféry večera.”

„Nejdůležitější věc, kterou by se měl student naučit, je umět pracovat sám.”

Koncertní kariéra kanadského klavíristy polského původu Jana Lisieckého začala už v jeho patnácti letech, kdy podepsal smlouvu s prestižním hudebním vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Od té doby vystupuje na nejvýznamnějších pódiích v Evropě, Americe i Asii a spolupracuje s předními orchestry a dirigenty. V listopadu se vrací do České republiky, aby zde 8. listopadu představil recitál složený výhradně z preludií. Půjde zároveň o jeho dlouho očekávaný debut na Festivalu Rudolfa Firkušného. Nejen o dramaturgii recitálu, ale i inspiracích a zlozvycích klavíristů jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

V Praze představíte recitálový program, který jste sestavil jen z preludií od Chopina, Bacha, Góreckého, Szymanovského, Rachmaninova a Messiaena. Mohl byste nám prozradit, proč jste se rozhodl pro samotná preludia?

Když jsem sám na pódiu, kde vystupuju v sólovém recitálu, nejde jen o hraní samotných skladeb. Jde také o vytváření atmosféry večer a celého představení. Hlavní součástí toho všeho je samozřejmě výběr skladeb programu. Nejdůležitější je vybrat nějakou, která bude základním kamenem celého večera. V tomto případě jsou to Chopinova Preludia, op. 28.

Výzva pak byla vybrat něco, co by je doplňovalo a dotvořilo celý koncert. Preludia jsou velice populární hudební forma, často využívaná i po Chopinově době. Chtěl jsem ukázat, jak se celé pojetí preludia časem měnilo a co s ním vytvářeli další skladatelé. Výsledkem je celý velký cyklus preludií. Je to určitá cesta preludii od různých skladatelů. Uslyšíme stylové proměny v preludiích od Bacha k Messienovi, Goreckému, Szymanovskému, Rachmaninovovi. Někteří skladatelé s preludii spojovaní samozřejmě chybí; je nemožné zahrnout všechno, například opomínám Debussyho či Skrjabina.

Pokládejme si taky otázku, co je to preludium? Je to vlastně hudební kus, který vede k něčemu, něco předehrává. V Chopinových Preludiích opravdu cítíme, že je to cyklus; vlastně jeden velký kus. Každé preludium se přelévá do toho dalšího, jedno představuje druhé… navzájem se doplňují. To jsem se přesně snažil udělat v mém recitálovém programu. Kombinoval jsem různé tóniny, charaktery, myšlenky…

Jak pak program připravujete?

To je opravdu dobrá otázka – je celkem lehké recitál vymyslet od stolu. Těžší pak je ho realizovat. První koncerty s novým programem jsou pro mě vždycky důležité, protože stále ještě dotvářím ono „flow“ celého programu; je to výzva. Program se čas přirozeně zavede a já se pak cítím úplně uvolněný.

Tento program jsem hrál už několikrát. Do Prahy jsem připravený a přijíždím se skvělým pocitem. Moc se těším, až budu koncert sdílet s úžasným pražským publikem!

Jakým způsobem vybíráte skladby, které budete hrát? Na příští koncertní sezónu připravujete kompozice i od Bohuslava Martinů. O které půjde?

Jde o Tři české tance Bohuslava Martinů. Vlastně jsem je už znal z dob, kdy jsem byl mladší. Hrával jsem je krátkou dobu, je to skvělá muzika. Moc se těším na svůj další recitálový program, kde je právě budu hrát.

Jako klavíristé máme opravdu velké privilegium, že máme tak velký výběr různých skladeb. Snažím se samozřejmě naučit ty největší „hity“ klasické hudby, ať už jde o sólové skladby či koncerty. Pak ale taky hudbu, která žije spíše ve stínu. Pokouším se si rozšířit znalosti své, ale i publika. V pražském programu je to kombinace preludií od Goreckého, Messiaena a Szymanovského. V tom nadcházejícím je to právě Martinů. Pro spoustu lidí to bude poprvé, kdy uslyší Martinů České tance. Je to fantastické!

Takže se vlastně snažíte kombinovat známé kousky s těmi neznámými, aby publikum poznalo i něco dalšího.

Přesně tak.

Jste známý i tím, že jste se mnoho naučil sám. Kde vidíte výhody a nevýhody být profesorem sám sobě?

To je velice komplexní otázka, obtížná zodpovědět. Má totiž několik vrstev. Asi jeden rok před podepsáním smlouvy s Deutsche Grammophon jsem přestal chodit na hodiny ke svým dvou tehdejším profesorům. Důvodů bylo mnoho, teď se tím proto nestihneme zabývat.

Myslím si, že nejdůležitější věc, kterou by se měl student naučit, je umět pracovat sám; ty sám musíš vědět co dělat. Nejsem úplný samouk, měl jsem samozřejmě výuku v hudební teorii, historii… od dětství jsem hrál taky se spoustou skvělých, slavných muzikantů. Takže to není tak, že bych se učil opravdu jen sám. Učil jsem se od nich, od orchestrů, z komorní hry, od dirigentů. Ale ne v tom smyslu, že by mi někdo napřímo říkal, co bych měl dělat. Nikdo z nich by ke mně taky nepřišel, aby mi řekl: Takhle to musíš hrát, takto by to mělo znít. Místo toho ale probíhají konverzace.

Myslím si, že takto by měla vypadat každá lekce, i mezi studentem a učitelem. Když jsem byl na univerzitě, chvíli jsem pracoval s Marcem Durandem. Pokaždé když jsem k němu přijel na lekci, trvala od čtyř do šesti hodin. Přinesl jsem na každou hodinu vždycky nový repertoár, který jsem pro něj předtím nehrál. Každou skladbu jsem mu hrál jen jednou. Měl pak k hraní různé poznámky, pomáhal mi s technickou stránkou hry. Bylo to velmi nápomocné. Nejdůležitější ale pro mě bylo se jednoduše naučit sám sebe učit. Tím pádem máte svůj jedinečný hlas a budete vědět, jak a co dál v životě dělat.

V tomto rozhovoru se nemůžu vyhnout jménu Fryderyk Chopin. Proč je zrovna on váš oblíbený?

Neřekl bych „oblíbený“, protože se pak soustředíte jen na to jedno. Samozřejmě že Chopin je úžasný skladatel, co se týče zvuku, cantabile, dlouhých frází… je tam spousta nápadů. Jeho skladby jsou krásně napsané, mají mnoho interpretačních znamení, nejsou zas ale natolik přesně určující jako u jiných skladatelů, například co se týče pedalizace, značení dynamiky a temp a podobně. Proto si my jako interpreti můžeme sami rozhodnout, jakým směrem se v jeho dané skladbě chceme ubírat. Je tu pak samozřejmě otázka rubata a stylovosti romantismu. Je tu milion názorů, jak by se s tím v Chopinově hudbě mělo zacházet… Chopin je rozhodně krásná hudba pro klavír, příjemná pro klavíristy, ale i posluchače.

Kdybyste mi teď v tento moment musel říci, jaká skladba je pro vás nejvíce potěšující či přímo oblíbená, jaká by to byla?

Je to opravdu klišé, co teď řeknu. Profesionál ale musí toto opustit. Máme kalendáře plné plánů, koncertů s velmi specifickými požadavky. Tím myslím skladby, které máme nasmlouvané a dohodnuté. Proto je důležité si užít to, na čem momentálně pracujete. Dnes jsem cvičil Mozartův Koncert č. 22 Es dur. Je to krásná skladba. Pro dnešek se i hodila – venku je slunečno. V tomto momentě bych tedy řekl, že je můj „oblíbený“. Je to klišé, ale to je ta cesta, kterou se ubírám. Snění o jiných krásných skladbách by skončilo tak, že bych toho Mozarta vůbec necvičil. Jako výsledek by pak trpěl můj koncert s orchestrem tento týden.

To je skvělá odpověď. Děkuju moc! V jednom rozhovoru jste zmínil zlozvyky pianistů, a to například mumlání či zpívání při hře. Kde vidíte teď zlozvyky u sebe, jiných hudebníků anebo právě u studentů, se kterými příležitostně pracujete během masterclassů?

To je velice dobrá otázka. Má opět více vrstev. Je to něco, co může škodit. Na druhou stranu nás to pak dělá osobitými na koncertech. Můžete tím zaujmout posluchače, kteří si vás pak zapamatují.

Ale není to tak přímočaré. Každý student je individuální. Já s nimi pracuju často jen jednu hodinu během masterclassu. Moc je tedy neznám. Může to být výsledek stresu nebo špatného dne, ale největší zlozvyk, který u nich vidím, je špatné držení těla. Ovlivňuje to nejen zvuk, ale i vás samotné. Můžete později trpět.

Druhá věc je, že se příliš spoléháme na našeho pomocníka, kterého ostatní nástroje nemají – totiž pedály. Podle mého názoru jsou sostenuto pedál a una corda pedál mechanismy, které by se měly používat co nejméně. Měly by být použity pro specifické účely. Neměly by být využívány jako řešení, ale jako nástroj ke zlepšení. Často zastavím hru studentů a řeknu jim, ať pustí una corda pedál. Pak jsou obnažení a můžeme hledat problémy. Je pak očividné, že se je pedály snažili zakrýt: nedostavěné fráze, ale i technické nedostatky – na to by se určitě pedály neměly používat.

Jste klavírní hvězda už od poměrně útlého věku. Ovlivnila vás určitým způsobem tato vaše životní zkušenost, nebo je to pro vás něco zcela přirozeného?

Bez pochyb je tu vždycky určitý kompromis. Jedna věc ovlivní tu druhou. Oproti Taylor Swift či velké fotbalové hvězdě je být klavíristou nic. My jen hrajeme klasickou hudbu, její komunita je poměrně malá. Máme proto celkem normální život, který si můžeme užívat tak, jak my chceme.

Závazek k hudbě je ale něco úplně jiného. Musíte se jí totiž plně oddat. Jsem opravdu vděčný, že se jí může věnovat a opravdu si to užívám. Podnikl jsem skvělé koncertní cesty, těším se na další. Navštívil jsem spoustu zemí, měst, poznal jsem neuvěřitelné lidi. Veškeré zkušenosti mě formovaly do mé dnešní podoby a jsem za to opravdu vděčný. Samozřejmě trpí ten typický normální život – mít zázemí, přátele, vztahy, každodenní problémy, volné večery… nic z toho se neobjeví, pokud jste klavírista. Považuju ale za velké štěstí, že jsem na této cestě.

Děkuji za vaši upřímnost. Co vás momentálně nejvíce zajímá a zaměstnává mimo hudbu?

Vždycky je tu něco, co mě zaměstnává. Momentálně čtu více o fotografování, jsem totiž vášnivý fotograf. Zajímám se o různé kompozice, techniky, čočky – je toho spoustu, co se dá naučit při práci s čočkami; neměl jsem o tom donedávna ani tušení. To je můj nejnovější projekt. Často taky navštěvuju nová místa u nás doma v Kanadě. Obecně je spoustu mimohudebních věcí, které mě momentálně zajímají.

Na co se v této sezoně nejvíce těšíte?

To je dobrá otázka. (smích)

Na všechno!

Ano, na všechno! V září jsem měl osm různých programů, koncertů s orchestrem, a to prvního Brahmse, Griega a všech pět Beethovenových koncertů. V průběhu celého roku je toho samozřejmě ještě víc. Snažím se mít v kalendáři vždycky něco, na co se obzvlášť těším. Například na Prahu, beru tam totiž rodiče. Táta tam byl naposled v osmdesátých letech, takže to bude skvělé, že ji po tolika letech znovu uvidí. Každá cesta obnáší určité vzrušení a nevšední momenty.

……………

Rozhovor s Janem Lisickým uskutečněný před nedávným pražskojarním vystoupením čtěte ZDE.