„Píseň jako forma hudebního vyjádření je mi mimořádně blízká.“

„Specifikem české písně je rytmizace.“

„Když je člověk na začátku, musí být mimořádně opatrný, protože zničit si hlas je neuvěřitelně snadné.“

Našeho předního pěvce, basistu Jana Martiníka není třeba dlouho představovat. Od roku 2009, kdy vyhrál pěveckou soutěž BBC Cardiff Singer of the World, jeho kariéra roste a profiluje se zejména v operních domech v Berlíně a ve Vídni; tuzemské publikum jej může slyšet např. jako Bonifáce ve Smetanově Tajemství v Národním divadle. Začátkem června vystoupí spolu s ředitelem České filharmonie a klavíristou Davidem Marečkem v písňovém recitálu na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě.

Jak často zařazujete písně do svého repertoáru?

To je různé a hodně to záleží na konkrétní sezóně a projektech, které mám naplánované. Dříve, když jsem byl v angažmá, bylo samozřejmě složitější najít na písňové recitály dostatek prostoru. Teď, když si plánuju věci svobodněji, se snažím písňovou literaturu do svého repertoáru zařazovat pravidelně, i když to samozřejmě vždy závisí na tom, jak mi to dovolí čas a okolnosti. V ideálním světě bych jí věnoval víc, protože mi je tahle forma hudebního vyjádření mimořádně blízká.

Jak vám písně pomáhají s operním projevem a naopak?

V ideálním případě se písňový a operní repertoár vzájemně obohacují. Je ale důležité si uvědomit, jak náročné je zpívat písně na pódiu, kde je člověk úplně sám – bez dirigenta, bez orchestru, bez kostýmu, bez partnerů na scéně. Není za co se schovat. Každý detail je slyšet, každý nedostatek okamžitě vyjde najevo. A často právě ty nejjednodušeji znějící písně bývají interpretačně nejtěžší – aby v nich člověk skutečně něco sdělil, vyjádřil náladu, emoci nebo ticho mezi slovy.

Co se týče techniky, zpívám operu i písně jedním hlasem – tedy tak, aby vycházel z téhož základu. Neznásilňuju svůj zvuk kvůli stylizaci, jen podle potřeby pracuju s barvou, dynamikou nebo mírou vnitřního napětí. Někdy se víc hodí dramatičtější výraz, jindy intimní rovina, ale vždycky se snažím zůstat autentický.

Jaké je specifikum české písně v porovnání třeba s německou nebo francouzskou? Lze to nějak definovat?

Předně si musíme uvědomit, že u nás se písňová tvorba začala rozvíjet o mnoho let později nežli v jiných zemích. V době, kdy Rakušané měli Schuberta a Schumanna nebo Huga Wolfa, jsme u nás měli několik dnes polozapomenutých autorů, jejichž tvorba nedosáhla takové hloubky a promyšlenosti jako u zmíněných rakouských kolegů. U nás se písňová tvorba začala výrazněji profilovat až o něco později, zhruba o jednu až dvě generace, takže její vrchol přichází s určitým zpožděním, třeba až s Dvořákem nebo Fibichem.

Specifikem české písně je přirozená melodičnost jazyka a silný vztah k lidové tradici, ale zároveň i určitá výzva v rytmizaci češtiny, která je méně pravidelná než třeba němčina. Skladatelé jako Janáček nebo Martinů s tím dokázali pracovat velmi originálně – Janáček například mistrně zachycoval přirozenou intonaci mluvené řeči. Od 20. století už česká píseň nese plně svébytný výraz a nezaměnitelný charakter.

Vystupujete často s Davidem Marečkem? Jaký by měl být vztah pěvce s doprovázejícím klavíristou?

S Davidem spolupracujeme pravidelně od roku 2017, i když naše plány několikrát přerušily vnější okolnosti – například covid nám zhatil několik projektů, na které jsme se těšili. Vracíme se k sobě opakovaně, a to vždy s radostí. Vztah mezi pěvcem a klavíristou je v písňovém repertoáru naprosto klíčový. Nejde o model „sólista a doprovod“ – interpreti by měli být rovnocennými partnery, kteří společně tvoří organický celek. Klavírista musí být citlivý, vnímat dech zpěváka, reagovat v reálném čase, někdy předvídat, jindy jen lehce dokreslovat náladu. A jindy naopak převzít hlavní roli. Když mezi oběma funguje důvěra, společné hudební cítění a otevřenost, vzniká z toho něco výjimečného – něco, co se nedá napsat do not.

Ve svých recenzích zpívání písní z not často zmiňuju jako slabinu – a ne zřídka se setkávám s nepochopením. Jaký na to máte názor vy?

Nemohu mluvit za ostatní, ale osobně se snažím zpívat písně zpaměti, kdykoli je to jen trochu možné. Zpěv z not mi nikdy nebyl blízký – samozřejmě jsou situace, kdy se tomu nevyhnete, ale pokud je prostor a čas se písni opravdu věnovat, preferuju, když mám ruce i oči volné. Všiml jsem si, že i když píseň znám zpaměti a nechám si noty před sebou jen „pro jistotu“, často udělám chyby, kterých bych se bez nich nedopustil. Člověk je pak napůl napojený na papír, ne na hudbu.

Když zpívám zpaměti, mám větší nadhled a cítím hlubší prožitek. Celý projev je přirozenější, soustředím se jen na sdělení – bez bariéry notového pultíku mezi mnou a publikem. Píseň totiž musí působit samozřejmě, jinak ztrácí sílu. Když zpěvák něco „vypráví“, ale přitom očima těká po stránce, je to podobné jako kdyby herec na jevišti četl svůj text z papíru. Těžko mu pak věřit. Na druhou stranu, ani opačný extrém mi není sympatický – když se zpěv stává přehlídkou afektovaných výrazů, hlasitých nádechů nebo demonstrativních pohybů. Někdy mám pocit, že by stačilo o něco méně divadla a o něco víc hudby. I s minimem vnějších gest se dá sdělit maximum – pokud to vychází zevnitř. U těch největších mistrů si toho člověk všimne téměř podprahově.

V příští sezóně zpíváte v Londýně se Simonem Rattlem dr. Kolenatého, kterého jste ztvárnil i v Brně, respektive Berlíně v oceňované režii Clause Gutha. Je to vaše oblíbená role?

Makropulos je fascinující opera, která podle mého názoru potřebuje jeviště – prostor, kde se může plně rozvinout její výrazová mnohovrstevnatost. V Londýně ji ale budeme dělat koncertně, což bude samozřejmě odlišný zážitek. Zároveň je to dílo, které vyžaduje soustředěného posluchače. Janáček tu pracuje s velkým množstvím informací a dramatických vrstev; bez základní orientace v příběhu může být obtížné sledovat tok děje a významy pod povrchem.

Sira Simona Rattla si velmi vážím a protože jsme spolu dělali i berlínskou produkci, vím, co od něj mohu čekat – preciznost, energii a hluboké porozumění Janáčkově hudbě. Dr. Kolenatý je role, kterou mám opravdu rád. Sedí mi výrazově, i když je vokálně i jazykově velmi náročná: intonačně není snadná a deklamace musí být naprosto přesná, jinak Janáčkova hudební řeč nefunguje. Makropulos je navíc typická ensemblová opera. Neustále se kolem vás něco děje, vedou se paralelní dialogy, všechno je v pohybu. Je snadné „vypadnout“, pokud člověk nemá roli dokonale zažitou. Ale když si ji osvojíte, vrací vám to všechno; je radost v tom světě být. A také je třeba dodat, že kromě Dikoje v Kátě Kabanové a Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky je to jedna z mála výraznějších janáčkovských rolí pro nižší mužský hlas. Janáčkův zájem totiž směřoval především k tenorům, pokud mluvíme o mužských postavách.

Místní publikum vás může slyšet jako Bonifáce ve Smetanově Tajemství v Národním divadle v Praze. Povězte nám něco o této roli.

Smetana mě nějakou dobu míjel. Před dvěma lety jsme měli s Robertem Jindrou nahrávat Dvě vdovy, kde jsem měl zpívat Mumlala, ale čtyři dny před natáčením jsem si vážně poranil oko a musel podstoupit operaci. Vyřadilo mě to z provozu na dva měsíce. Mumlal je náročná role – je téměř neustále na scéně a má řadu obtížných míst. Na nahrávce mě nakonec nahradil Adam Plachetka a dodnes obdivuju, jak neuvěřitelně rychle se to zvládl naučit.

Nabídka na Bonifáce přišla později a zaujala mě nejen samotnou rolí – která je vděčná, komická, ale přitom lidská –, ale i tím, že šlo o inscenaci Ondřeje Havelky. O jeho práci jsem vždy slyšel jen pozitivní ohlasy. Má obrovskou výhodu: je to muzikant. Zná noty, rozumí textu, pracuje s významem slova a zároveň klade důraz na hereckou věrohodnost. Výsledkem je kouzelná, historizující inscenace, která by s přehledem fungovala i před osmdesáti lety.

To s sebou sice nese určité riziko: dnešní doba má často potřebu neustálé akce a vizuální podnět se stává hlavním měřítkem, ale právě proto je pro mě důležité připomenout, že hudební divadlo nemusí být neustále v pohybu, aby bylo živé. Někdy stačí vytvořit prostor pro hudbu samotnou, pro text a atmosféru. A právě to se, myslím, v téhle inscenaci daří.

Jak se vyvíjí hlas basistům? Uslyšíme vás jednou jako Filipa, Revírníka nebo ve wagnerovských rolích?

Byl jsem vždy vedený k tomu, aby hlas zněl tak, jaká je jeho přirozená barva. Je nesmysl, aby dvacetiletý basista zněl jako šedesátiletý, i když to k tomu někdy svádí; postavy, které ztvárňujeme, jsou často kmeti, kterým se malují šediny. Já jsem teď ve věku, kdy už mi ani nemusí moc barvit vousy na šedo. (smích) Když je člověk na začátku, musí být mimořádně opatrný, protože zničit si hlas je neuvěřitelně snadné – stačí jedna špatně zvolená produkce nebo role, která vás přetlačí, a může být konec. S přibývajícími zkušenostmi si člověk může troufnout na náročnější party. U mě se hlas posunul spíše nahoru – nejsem profondo bas, spíše basbaryton.

Roli Revírníka v nějaké pěkné inscenaci bych si v blízké budoucnosti velmi rád zazpíval. Nepovažuju se za wagnerovského zpěváka, i když s Wagnerem nějaké zkušenosti mám. Pokud by mě nějaká wagnerovská role měla posunout dál, určitě bych se nebránil. Mám ale za to, že třeba Wotana asi nikdy zpívat nebudu… i když, kdo ví. Nikdy neříkej nikdy.

Když se vrátíme k vašim začátkům, dokázal byste najít a popsat zlom, kdy jste věděl, že chcete dělat jen operu?

Já jsem se musel rozhodnout, jestli chci dělat hudbu, nebo medicínu, a nakonec jsem nastoupil na konzervatoř, rozhodl jsem se pro zpěv, udělal jsem krok do neznáma s tím, že jsem netušil, zda mám reálnou šanci být dobrý. Každopádně jsem věděl, že chci-li se živit zpěvem, nechci tak činit na oblastní úrovni, chtěl jsem být co nejlepší v oboru. Dal jsem si časový horizont, načež se ukázalo, že to nebylo špatně rozhodnutí, měl jsem štěstí, že jsem potkal ty správné lidi ve správný čas a dnes, o pětadvacet let později, jsem tam, kde sem. Ten zlomový bod nastal ještě před konzervatoří, kdy jsem za sebou měl pár úspěchů v soutěžích, v dnešní době marginálních. Bylo mi patnáct, když se ve mně zažehla ta jiskra.

Když jste zmínil soutěže, vraťme se na chvíli do Cardiffu…

Soutěže pro mě byly velmi důležité – byly to takové milníky a impulzy, které mě vždy nějak posunuly. Ať už tím, že se mi podařilo uspět, dobře se umístit, nebo tím, že jsem potkal někoho zásadního, kdo mě ovlivnil nebo otevřel nové možnosti. V raném věku, kdy je člověk nesmírně vnímavý, je to k nezaplacení.

Do soutěže v Cardiffu se nemůžete jen tak přihlásit. Musíte být doporučený, obvykle dirigentem nebo intendantem. Následovalo předzpívání, do kterého se přihlásilo přes šest set zpěváků, a do samotné soutěže postoupilo pětadvacet. Na rozdíl od většiny jiných soutěží, kde je repertoár přísně stanovený (například že v prvním kole musí zaznít jedna barokní árie, jedna v němčině, jedna v italštině, jedna z 20. století…), je v Cardiffu program zcela volný. Máte patnáct minut s orchestrem a je jen na vás, jak ten čas využijete.

To je na jednu stranu fantastické a dává to umělci obrovskou svobodu, ale na druhou stranu je to výzva, protože člověk se musí stát zároveň vlastním dramaturgem. Měl by sestavit program, který má nějakou logiku, ukáže rozmanitost výrazových prostředků, jazyků, stylů, hlasové flexibility… Ale přitom dopředu nevíte, co vlastně porota bude oceňovat víc: jestli jazykovou preciznost, emocionální hloubku nebo třeba dramaturgický oblouk. A to je právě to těžké. Teoreticky byste tam mohli zazpívat i něco a cappella, což jsem samozřejmě neudělal, ale právě tahle šíře možností je na tom formátu tak fascinující. A zároveň nevyzpytatelná.

Jste rád, že jste bas?

Asi před týdnem jsem dělal rozhovor pro Radio Classic a tam padla otázka, jestli jsem někdy nechtěl být tenor. Já jsem spokojený tak, jak to je, ale myslím, že bych byl stejně spokojený i jako baryton. Basbarytonová poloha mi vyhovuje, cítím se v ní dobře. Každý hlasový obor má své krásné role, ale i své úskalí a nároky.

Obecně si dokážu představit, že bych mohl dosáhnout osobního naplnění i v jiném oboru a nejen pěveckém. Nelpím na tom, že něco musí být právě tak, a ne jinak. Když člověk na něčem příliš visí, vesmír nebo život mu to často ironicky připomene. To ale neznamená, že bych se nesnažil, jen jsem se naučil na věci neupínat křečovitě. Protože právě to bývá často překážkou.

S jakým skladatelem byste si rád zašel na sklenku vína, kdyby to bylo možné?

To je těžká otázka a řeknu vám proč: člověk by si měl dávat pozor na to, co si přeje. Jistě, že bych měl touhu popovídat si se Schubertem, Bachem nebo Janáčkem, ale otázka je, jestli bych pak nebyl zklamaný. Ať chci nebo nechci, mám o nich nějakou představu a ono by to ve finále mohlo být úplně jinak. Možná je lepší u té představy zůstat. I díky tomu si totiž skladatelé uchovávají své mysterium a kouzlo, které je pro hudbu tak důležité.

Podobná otázka může znít i jinak: Byl byste raději, kdybyste měl stoprocentní důkaz, že Bůh existuje? Anebo je lepší žít s určitou nejistotou, s tou záhadou? Já mám za to, že právě to tajemství je nedílnou součástí kouzla. A že je často lepší věřit než si být jistý.

Pokud se mohu zeptat trochu osobněji: Očividně jste velmi zhubnul. Jaký máte recept?

Řeknu vám, co jsem udělal, ale předem podotýkám, že to není recept pro každého. Zkusil jsem carnivore dietu, což je výživový styl založený výhradně na živočišných produktech – tedy maso, ryby, vejce a živočišné tuky. Naopak vylučuje veškeré rostlinné potraviny včetně ovoce, zeleniny a příloh. Takže jím stejky, můžu si dopřát i něco mastnějšího, zároveň ale mám jen minimální příjem sacharidů. Spolu s tím jsem se musel vzdát svého oblíbeného piva, ale na druhou stranu se mi velmi zlepšil zdravotní stav a shodil jsem čtyřicet kilo. Jak ale říkám, není to cesta pro každého.

Otázka na závěr. Jakým způsobem se vracíte z často fantazijních světů opery zpět na zem?

Vždy, když dosáhnu nějakého úspěchu, mám v hlavě rčení „světská sláva polní tráva“. Dneska máte standing ovation na jevišti a zítra o nich nikdo neví. Je to nesmírně pomíjivé, proto tomu nedávám váhu a není to pro mě důležité, i když mám kolem sebe kolegy, pro které je to náplní života. Tou je pro mě rodina, manželka a syn, který brzo oslaví čtyři roky. Úspěch je důležitý a motivující, ale zároveň opojný a zrádný. Člověk nemůže dělat hudbu kvůli úspěchu, to je nešťastné. Pak lidé konči staří, smutní, opuštění a živí se jen vzpomínkami na minulost.

foto: archiv pořadatelů, facebook Jana Martiníka