„Profesor Žilka byl skvělý, ale opravdu i velice náročný a nesmlouvavý. V současném školství by asi zaplakal, co všechno děti nemusí.“

„Flétna je u nás trochu popelka mezi dechy.“

„Problém příčné flétny je, že je náročná v počátku výuky.“

Nepříliš pozitivně vidí současný stav české flétnové školy náš přední umělec na tento nástroj Jan Ostrý. Dokumentuje to například tím, že titul laureáta na poslední flétnové soutěži Pražského jara získal český adept po dlouhých osmatřiceti letech. Druhou cenu tehdy v roce 2019 získala Anna Talácková, studentka Ostravské univerzity právě u Jana Ostrého. Ten se angažuje také v platformě MenArt nebo učí na Hudební univerzitě ve Vídni a na Pražské konzervatoři. A zrovna „Na Rejdišti“ se 2. prosince uskuteční koncert dalších svěřenců flétnisty Ostrého v rámci festivalu Kultura v srdci Prahy.

19. září uplynulo sto let od narození Václava Žilky, legendárního flétnisty a vašeho prvního flétnového pedagoga. Co se vám vybaví jako první při vzpomínce na něj?

Představím si ho na koncertě, jak něco hraje či vypravuje. A představím si také, jak s ním mám hodinu a jak je mimořádně zábavný a veselý, když se výjimečně stalo, že jsem se dobře připravil. Často se ale i mračil a říkal, jak mám co udělat jinak a ať koukám více cvičit. Takto si ho pamatuje asi více jeho bývalých žáků… Moc rádi na něj vzpomínáme. Díky němu jsem se rozhodl být flétnistou.

Přijal jste pro svou pedagogickou praxi některé typické znaky jeho výuky?

Bojím se, že ano. (úsměv) Profesor Žilka byl skvělý, ale opravdu i velice náročný a nesmlouvavý pedagog. V současném školství by asi zaplakal, co všechno děti nemusí; že se na děti vlastně nedá trochu více přitlačit k dosažení vyšší kvality hry. S postupem času mu jsem stále více vděčný za jeho přístup. Doba „tabletů“, chytrých telefonů a bloudění po internetu je dle mého názoru morem současného hudebního školství.

Pozorujete obecně klesající morál studentů?

To určitě ne. Děti mají zájem, ale nic moc pro svůj cíl nechtějí reálně udělat. Čekají, že se to udělá nějak samo; čekají, že jim někdo pomůže, myslí si, že zmáčknou čudlík a ono se stane. Trpí hlavně obory, kde je třeba vlastní práce a vytrvalost a schopnost překonat neúspěch.

Jako pedagogové jsme někdy dokonce nabádáni, ať na neúspěchy své žáky nijak moc neupozorňujeme. Psychologové i jiní odborníci jsou mnohdy jiného názoru, když naopak mluví o nutnosti zážitku prohry, což jedince ve výsledku posílí. Já a mnozí mí kolegové smýšlíme podobně. Trápí nás, že jakmile žákovi něco nejde, tak ne, že se „zakousne“, ale spíše věc vzdá.

Oproti mojí generaci děti samozřejmě disponují leckterou schopností, kterou jsme my jako děti postrádaly. Myšlení se posouvá jiným směrem, který ale mému oboru nijak zvlášť neprospívá. 

2. prosince se na Pražské konzervatoři uskuteční koncert v rámci cyklu Kultura v srdci Prahy, který pořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Veřejnost má v tuto chvíli k dispozici spíše kusé informace ohledně vlastního koncertu. Víme, že vystoupí flétnový soubor Aulos pod vedením Evy Čadkové a že vy sám představíte „své nejlepší následovníky“. Můžete prozradit, kdo to bude?

Jistě, rád prozradím. Nakonec to tedy dopadlo tak, že se koncert využije k oslavě kulatého výročí narození Václava Žilky, a mám radost, že uslyšíme soubor Aulos, který je vlastně pokračováním práce profesora Žilky – jedná se o poslední soubor, který vedl. Tradice se drží dál…

Mrzí mě, že si se svými studenty nemůžu sám zahrát, což byl původní plán, protože jsem si vyhodil dvě ploténky, tak jsem teď po pětiměsíční rekonvalescenci a na flétnu hraju asi týden. Abych pak nehrál hůře než moji vlastní studenti, tak jsem se svého vystoupení vzdal; budu jen něco povídat.

Z mé třídy zahrají dvě mladé dámy: Adélka Vrátilová, která nedávno získala druhou cenu na Flautiádě, mezinárodní soutěži na Slovensku, a Magda Exnerová, která je zase fantastická tím, že moc hezky zvládá na konzervatoři dva hlavní obory, populární zpěv a flétnu. A vystoupí také Vojtěch Čermák, který před několika dny získal druhou cenu na Soutěži Nadace Bohuslava Martinů a před tím řadu dalších cen. 

A připravovaný repertoár už je známý?

Ano, svým studentům jsem vybral virtuózní skladby Theobalda Böhma a Franze Dopplera, aby to bylo v kontrastu se skladbami souboru zobcových fléten. Soubory takto virtuózní skladby hrát nemohou.

Předpokládám něčí klavírní doprovod…

Bude jím naše úžasná klavíristka Silvie Ježková, se kterou také často vystupuju. Je skvělé s ní hrát.

Teď trochu stranou a provokativně: Můj osobní problém s příčnou flétnou je ten, že oproti jiným nástrojům mi připadá barevně poněkud chudší, zajímavější co do zvuku mi přijdou jiné dechové nástroje. Nepochybně budete nesouhlasit…

Částečně i souhlasím, ono záleží, jakou má kde flétna tradici.

V Čechách nemá…

… nemá až takovou. Když se řekne flétna v Čechách, tak si vzpomenu na koncerty a nahrávky Jiřího Stivína či Jiřího Válka, ale ne na flétnisty, kteří by neustále sólově koncertovali. Bohužel jsem už nezažil éru Milana Munclingera. Flétna je tak u nás trochu popelka mezi dechovými nástroji. I proto jsem šel studovat do Francie, kde je tradice a postavení tohoto nástroje na jiné úrovni již od osmnáctého století. Je mekkou pro flétnisty podobně, jako je či byla Itálie pro zpěváky.

Skoro si to přebírám, že u nás neznáme, jak má znít flétna.

Takhle to nechci říct. Jsme spíš zajetí v určitých kolejích. Flétna u nás není brána jako sólový či dominantní nástroj v dechové skupině. Souhlasím s vámi v tom, že flétna může znít jinak, než jak ji u nás často slyšíme.

Ale asi nesouhlasíte s tím, že je z podstaty barevně chudá.

Tak to naprosto ne. To si zas myslím o těch ostatních dechových nástrojích. (smích) Ale vážně, velmi záleží, kde nebo u koho flétnu vystudujete. Není náhodou, že v řadě světových orchestrů hrajou flétnisté školení ve Francii, francouzskými pedagogy nebo kantory jinak propojenými s francouzskou flétnovou školou.

V čem tedy vlastně spočívá přidaná hodnota těch francouzských hráčů? 

Přesně, jak jste říkal, jde o barvu a i práci dechu… Francouzská škola dbá na to, aby flétna měla barvu. Dokonce mi tam moje impulzivní paní profesorka – v něčem připomínala profesora Žilku – malovala změny barev do not. Na barvu tónu tam strašně moc dbají. Prospěšné pak bývá flétnu spojit se zpěvem. Měl jsem to štěstí, že jsem studoval u věhlasného profesora Phillipa Bernolda, který na bázi pěvecké techniky dokonce napsal učebnice flétnových vokalíz.

A pojítko mezi flétnou a zpěvem je tedy vlastně jaké? Jde o tu práci s dechem?

Spíše jde o rozeznění tónů. Často se setkávám s tím, že potřebuju, aby žák více na flétnu „zpíval“. Když hraje směrem nahoru, aby zvuk otevřel. U nás pozoruju, že aby flétna ve vyšších polohách nebyla moc nahlas či intonačně vysoko, jednoduše se vrchní tóny potlačí a vlastně trochu „ucpou“. Zní to pak pro mě tak, jako když zpěvák „škrtí“ vysoké tóny.

Co je podle vás nejzáludnější aspekt hry na příčnou flétnu? S čím flétnisté zejména mívají problém? Co je typická překážka na cestě ke špičkovému flétnistovi?

Překážky nejsou. Problém příčné flétny je, že je náročná v prvním momentu. Celé hraní je jakoby „na vodě“ – nevidíte si na prsty, foukáte bezkontaktně přes hranu, nemůžete se pro pocit jistoty „zakousnout“ do zobce či hubičky, nevíte, co s dechem a motá se vám během neustálého vyfukování hlava… Pak tedy ani nemáte radost, že si brzo něco zahrajete; děti to snadno přestane bavit.

V posledních letech se propagují začátky na plastové flétničky, aby se dalo začínat co nejdříve. Čím jsem starší, tím víc si myslím, že je to omyl. Vnímám to tak, že příčná flétna je fyzicky náročnější nástroj, a tak by k němu mělo být přistupováno. Začít hrát na flétnu zobcovou a když zahraju Vivaldiho koncert, za odměnu můžu začít na flétnu příčnou. Je to nadsázka, ale zase ne tak veliká. Z mého pohledu je ideální věk pro změnu na příčnou flétnu někdy v deseti jedenácti letech. Když se začne moc brzy, je pak velký problém s odstraňováním technických nešvarů během dalších let. A čím méně zlozvyků je, tím lépe. To je přece jasné!