„Specifičnost města Ostravy mě nijak neomezila – naopak, sžil jsem se s ní. V dobrém slova smyslu. A to je možná to, co mě tu drží.“

„Vždy jsem se snažil být umělecky nekompromisní, s přibývajícími léty je pro mě tato priorita ještě silnější.“

„Zásadním faktorem pak je tým lidí, který se kolem vás pohybuje a s kterým pracujete. Jeho síla je to, co vám ve finále umožní věnovat se koncepční činnosti, strategiím a rozvoji.“

Po umělecky úspěšném 75. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se začíná psát jeho nová kapitola — kapitola s názvem Jan Žemla. Jak uvažuje stávající ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava, muž, který nyní zároveň usedá i do čela tohoto etablovaného festivalu? Osobnost, kterou nelze snadno zaškatulkovat ani přehlédnout, a právě proto s ní lze vést smysluplný a podnětný rozhovor.

Gratuluju vám k úspěchu ve výběrovém řízení a děkuju, že jste přijal pozvání k rozhovoru, v němž se chceme dotknout nejen vašich plánů, ale také myšlenek, které za nimi stojí. Protože někdy není nejdůležitější to, co festival nabídne, ale také proč to nabídne právě teď a právě takto. Janáček vás teď institucionálně obklopuje doslova ze všech stran. Jaký k němu máte osobní vztah? A měnil se v průběhu let?

Miluju Janáčka, ale pamatuju si tu cestu, kterou jsem si k němu musel najít. Když jsem jeho hudbu poslouchal v rámci povinné hudební výchovy jako dítě, připadala mi doslova kyselá. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že hudba bude směr, který si vyberu jako životní náplň a způsob obživy. Janáčkova hudba pro mě byla neuchopitelná a nezařaditelná. Když jsem pak jako teenager studoval hudbu už řekněme profesionálněji, nacházel jsem cestu i k Janáčkovi. A až relativně nedávno, tedy v dospělém věku, jsem plně docenil jeho genialitu, zejména prostřednictvím oper. Od té chvíle je pro mě Janáček studnicí neustálých objevů a výzev. K jeho pochopení samozřejmě přispěl i kontakt s mými drahými učiteli na univerzitě, kteří se této tematice věnovali. A to byl Miloš Štědroň a Jiří Zahrádka. V tomto kontextu jim vděčím za mnohé. 

Vystudoval jste na konzervatoři hru na klavír. Jakou roli hraje klavír ve vašem životě dnes? A co vám vlastně dává samotné hraní, když už to není profesní směr?

Přibližně od patnácti let jsem byl do klavíru doslova zamilovaný. Cokoli, co se tohoto tématu byť jen okrajově týkalo, jsem doslova hltal. Byl jsem tím nástrojem úplně posedlý. A měl jsem také to štěstí, že jsem si poměrně brzy uvědomil své možnosti, respektive své limity v klavírní hře a smířil se s nimi. V určité chvíli pak přišla nabídka pracovat v hudebním managementu a to pro mě byl zlomový okamžik, od té doby jsem v profesi, ve které pracuju i teď, a troufám si říct, že je to doživotní role. Moje silná stránka byla spíš píle, určitá inteligence a schopnost vnímat strukturu, byl jsem neskutečně aktivní v poznávání nového repertoáru (nejen klavírního) a z toho čerpám dodnes. Podařilo se mi tedy skloubit moje hudební znalosti a schopnost „slyšet“ s manažerskými schopnostmi, které jsem objevil později. To je asi moje devíza, byl jsem na sebe velmi náročný a tuto uměleckou nekompromisnost se snažím uplaňovat i při své práci v uměleckém vedení.

Hraní je dnes pro mě čisté hobby, často docela intenzivní. Jsou období, kdy hraju několik hodin denně. A pak přijde půlrok, kdy se klavíru ani nedotknu. Není to priorita, když není energie a mentální kapacita, tak vlastně nemusím. To je pro mě dost osvobozující.

Ostrava je specifické město – kulturně, sociálně, má pro mnohé svéráznou energii. Jak jste si zvykal na přesun z Brna?

Byla to pro mě tehdy velká výzva a vlastně pořád to tak vnímám. Jako příležitost uskutečnit určité vize, které by se jinde asi realizovat nepodařilo. V roce 2014 jsem měl tu čest stát u zrodu myšlenky nového koncertního sálu. A podívejte, jak daleko jsme se dostali. A vlastně relativně rychle. Sál se opravdu staví. To je pro mě Ostrava. Město má samozřejmě svou specifickou mentalitu a člověk ji prostě musí přijmout, jinak to nejde. Měl jsem několik kolegů, kteří sem přišli například z Brna, ale dříve či později to vzdali. Člověk tu má ale obrovskou uměleckou svobodu, tak to cítím já. Ta specifičnost města Ostravy mě nijak neomezila – naopak, sžil jsem se s ní. V dobrém slova smyslu. A to je možná to, co mě tu drží.

Cítíte se už jako ostravský patriot?

Zcela jistě ano. Nechci, aby to vyznělo arogantně – protože z Ostravy nepocházím, ale profesně se cítím s Ostravou spjatý už natolik dlouho, že je to pro mě absolutní priorita. Cítím se součástí ostravské kulturní scény, uvědomuju si zodpovědnost, kterou nesu tím, že do jisté míry určuju směr, jakým se výrazná část této scény bude profilovat.

Ve chvíli, kdy se stane umění vaší profesí, je to osobní věc. A vzhledem k tomu, že tuto činnost vykonávám dlouhodobě v Ostravě, stalo se i toto město pro mě téměř osudovým, řekl bych. Se všemi pozitivy i negativy.

Když se ohlédnete zpátky na to, jaký jste byl ředitel v době svého nástupu do Janáčkovy filharmonie v roce 2012 a jaký jste dnes, jaké vidíte rozdíly?

Když jsem prošel v roce 2012 výběrovým řízením na ředitele Janáčkovy filharmonie, bylo mi třicet let. Měl jsem ambice, vize, velké profesní sebevědomí i určitou zkušenost. Město Ostrava tenkrát asi trochu vsadilo na divokou kartu, ale snad se tato sázka vyplatila. Teď jsem tady tedy třináctým rokem. Byl jsem pochopitelně dost mladý, asi jsem musel i sám sobě dokazovat, že i v tomto věku to jde. Byl jsem určitě radikálnější, nicméně myslím, že tenkrát to bylo v určitých ohledech namístě.

Těžko říct, ta otázka je spíš pro mé kolegy… Dnes jsem určitě výrazně klidnější a myslím, že mám před sebou profesně nejproduktivnější roky. Vždy jsem se snažil být umělecky nekompromisní, s přibývajícími léty je pro mě tato priorita ještě silnější. Nechci, aby to znělo příliš pateticky, ale na prvním místě je třeba mít ambice a vize, teď myslím ty výhradně umělecké. Pokud si nekladete nějaké zásadní limity v počátku svých úvah, které se týkají uměleckého rozvoje instituce, kterou vedete, může se stát skutečností něco, o čem se vám dříve profesně ani nesnilo. Až na druhém místě lze řešit realizaci jako takovou a nechat se přibrzdit třeba ekonomickou stránkou věci. Ale pokud není na začátku myšlenka, jasné zadání, přání, sen, nemáte pak v té druhé fázi vlastně co řešit. Mimochodem, Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v užším propojení s Janáčkovou filharmonií je přesně jednou z těch vizí, která se nyní stává skutečností. A projekt Koncertního sálu jsem zmínil výše. A také věřím, že se tento můj přístup dost výrazně projevil ve všem, co Janáčkova filharmonie dělá. Prioritou bylo vybudovat silný tým, který je naladěn na stejnou frekvenci. Pokud máte kolem sebe schopné lidi, kterým můžete věřit a oni věří vám, lze se pak věnovat soustavné koncepční činnosti. To je mimochodem také jednoduchá odpověď na otázku, jak lze zvládnout vedení aktuálně tří společností. Výsledek, který nyní vidíte, je pak už kolektivní dílo, nejen moje – máte špičkové hráče v orchestru, šéfdirigenta, který s orchestrem opravdu pracuje, a profesionální management. A ideálně podporu svého zřizovatele. To je onen zdánlivě jednoduchý recept.

Znamená to, že dnes už děláte věci, o kterých jste opravdu přesvědčený?

Snažím se o to. Pokud jsem to v minulosti neudělal, stalo se mi, že jsem se spálil.

Podle čeho si vybíráte interprety? Co vás při rozhodování nejvíc zajímá nebo přesvědčí?

Obecně platí, že hledám interprety, kteří mohou Janáčkovu filharmonii posunout dále a zároveň budou zajímaví pro naše publikum. Pravidlo je, že chci každého umělce slyšet ideálně živě, případně alespoň získat několik živých nahrávek. S každým hostujícím umělcem mám tedy před tím, než ho angažujeme, tuto zkušenost. A to bez výjimky. Pokud mě přesvědčí a dostanu pak ideálně další reference od kolegů z branže či umělců, jejichž názoru si vážím, jsou to řekněme body navíc. Na všem se samozřejmě musíme shodnout s naším šéfdirigentem, což ale není problém, protože smýšlíme dost podobně. Snažím se aktivně sledovat světovou uměleckou scénu, jsem v osobním kontaktu s prestižními světovými agenturami, které většinu špičkových umělců zastupují. Nedávno jsem například navštívil festival ve Verbier a slyšel fenomenálního mladého pianistu, kterého chci do Ostravy okamžitě pozvat. Ze studiové nahrávky bych tento dojem nikdy nezískal.

Pak mě samozřejmě přesvědčí i to, jak daný umělec přistupuje k výběru repertoáru. Pokud je osobitý, ví přesně, jaké má přednosti a dokáže je definovat, je to známka hudební inteligence a zároveň pokory. Tahle diskuse tedy vždycky následuje po primárním výběru. A pak se teprve rozhodne, zda má jeho účinkování smysl či nikoli. 

Snažím se být opatrný v tom, co vidím napsané na papíře, umělecký životopis může být často zavádějící, důležitý je pro mě umělecký výkon jako takový. O nic jiného vlastně nejde.

Rozumím. Někdy si říkám, že když má někdo až příliš detailní a „dokonalé“ portfolio, je to trochu podezřelé. Občas to působí spíš jako způsob obrany nebo nejistoty než jako projev autenticity.

Ano. A často to není jen „lehký“ klam – je to opravdu klam. Někdy dost zásadní. Ale buďme upřímní: i naše branže je byznys. Ti lidé se tím živí, potřebují zaujmout. Problém v našem oboru však je, že pokud vaše umělecké kvality nejsou dostatečné, nelze to kamuflovat. Nebo rozhodně ne dlouhodobě. Na pódium jdete s kůží na trh a nemyslím si, že by někdo dokázal hrát roli, která není pravdivá. Umělec musí být autentický. Všichni ti, kteří k nám jezdí opakovaně, s nimiž jsme v dlouhodobějším kontaktu, tuhle autenticitu mají.

Proč jste přijal roli ředitele festivalu i při vedení Janáčkovy filharmonie? A jak to vlastně všechno zvládnete?

Myšlenku určitého propojení Janáčkova festivalu a filharmonie v hlavě nosím už roky. Není to žádný momentální nápad. Odpověď na otázku „proč?“ je poměrně jednoduchá – věřím, že dokážu už tak etablovaný festival ještě dále umělecky posunout a posílit jeho pozici na mezinárodní umělecké scéně. A samozřejmě tím upevnit i pozici filharmonie. Věřím, že si obě instituce budou vzájemně prospěšné. V blízké době se ukáže, v jaké podobě to přesně nastane. Navíc nevstupuju do neznámého terénu. Vím poměrně přesně, jak festival probíhá organizačně i ekonomicky. Znám jeho postavení na mezinárodní scéně. V Ostravě pracuju třináct let a festival má stejného zřizovatele jako orchestr. Ta práce vychází ze stejných nebo velmi podobných principů. 

Zásadním faktorem pak je tým lidí, který se kolem vás pohybuje a s kterým pracujete. Jeho síla je to, co vám ve finále umožní věnovat se koncepční činnosti, strategiím a rozvoji. Na to jsem se soustředil a díky tomu jsme schopen zvládat zdánlivě neuchopitelné množství aktivit.

Pokud byste mohl začít mluvit o nějakých konkrétních krocích, které se teď v souvislosti s festivalem budou dít…

Na prvním místě to bude samozřejmě finalizace programu pro rok 2026 a vzápětí 2027. Během toho mě čeká bleskové seznámení s ekonomikou festivalu a individuální konzultace se zaměstnanci. Následně chci seznámit správní radu festivalu se svou koncepcí a programem dalšího ročníku. To budou první praktické kroky. Myslím, že můj rukopis bude možné částečně najít v programové nabídce dalšího ročníku, v plné šíři to však bude nejdříve v roce 2028. Ve své koncepci hovořím o vytvoření silné aliance Koncertní sál–JFO–MHFLJ. V jakém rozsahu k vzájemné provázanosti dojde, ukáže čas. Přínosy této kooperace jsem už zmínil – silnější vyjednávací pozice, širší mezinárodní přesah, programová exkluzivita, lepší koordinace termínů, ekonomická efektivita. 

Když se pobavíme o nastávajících ročnících, zůstává festivalová koncepce stejná, co se týče termínu nebo místa konání?

V mnoha ohledech ano. Změní se samozřejmě pár konkrétních lokací, kde se koncerty festivalu donedávna odehrávaly, logicky více využijeme prostor bývalého kina Vesmír, který je, přes veškeré limity, pro mě jediným přijatelným prostorem z hlediska akustiky. Ročník 2026 se bude koncentrovat na měsíc červen, počet koncertů zůstane přibližně stejný. Program zatím odhalovat nebudu, ale podařilo se nám už do nadcházejícího ročníků vystoupení několika špičkových mezinárodních ansámblů, takže se posluchači rozhodně mají nač těšit. Destinace jako Frýdek-Místek, Nový Jičín, Opava, ty v našem portfoliu určitě zůstanou. Centrem dění samozřejmě zůstane Ostrava. Naprosto zásadní je pro mě obec Hukvaldy – místo s obrovským a myslím dosud nevyužitým potenciálem, kde je cítit prostě neuvěřitelný genius loci. Vše je takříkajíc běh na dlouhou trať, ale ambice i nadšení – nejen moje – tu jsou.

Takže posluchači nepřijdou o koncert v hukvaldské oboře?

Rozhodně ne. Jak jsem řekl, programovou nabídku na Hukvaldech bych postupně rád rozšířil, využil například nedávno zrekonstruovaného Hukvaldského dvora a tak dále. Musíme se pochopitelně zamyslet nad produkční složkou tamních koncertů – rád bych rozšířil zastřešení pódia během festivalu tak, aby bylo možné hrát i za slabšího deště, chci jinak přistoupit ke zvučení orchestru a celkově rozšířit technické zázemí. A myslím, že Hukvaldy jsou ideálním místem pro společenská setkání a spoustu jiných doprovodných aktivit.  

A co projekt Generace a podpora mladých talentů – ať už skladatelů nebo interpretů? Budete v tom pokračovat?

Podporu mladých talentů považuju za povinnost. Do tohoto kontextu skladatelská soutěž Generace logicky zapadá, takže ano, rozhodně pokračujeme. Mým záměrem je lehce osvěžit celé prostředí soutěže, zapojit výrazné osobnosti současné skladatelské scény. Rád bych také účastníkům dal časem možnost psát i větší orchestrální skladby – doposud se z praktických důvodů jednalo spíše o komorní formáty. Podpora soudobé hudby je pro mě tedy klíčová a pokud k tomu můžeme jakkoli přispět, pak to uděláme. 

Stejně tak pokračujeme v podpoře mladých interpretů – v tuto chvíli spolupracujeme s kroměřížskou akademií Tomáše Netopila, Janáčkovou akademií v Brně, brněnskou Mezinárodní soutěží Leoše Janáčka a Concertinem Praga. Ani tady ovšem nechci, aby se jednalo o pouhou pasivní účast; jde o to, aby se mladí umělci ideálně setkali s etablovanými osobnostmi, které v rámci festivalu vystoupí, a například prostřednictvím mistrovských kurzů nebo individuálním mentoringem získali další zkušenosti. Velký potenciál vidím také v oblasti edukativních aktivit nebo doprovodných programů pro děti a mládež ze širší veřejnosti. Byl bych rád, kdyby se aktivně zapojili například i studenti uměleckých oborů a vyzkoušeli si produkční a organizační práci v terénu. To by jim v budoucnu profesně mohlo velmi prospět. Spatřili by své budoucí živobytí takříkajíc z druhé strany. 

Co je podle vás největší iluzí o práci ředitele v umělecké instituci, kterou si lidé zvenku často myslí?

Těžko říct. Iluzí může být představa, že člověk v téhle roli žije pouze ve svém vlastním světě uměleckých fantazií, což je samozřejmě nesmysl. Kromě samozřejmého uměleckého vzdělání musíte často uvažovat velmi prakticky, například v rámci ekonomických mantinelů, musíte mít komunikační schopnosti, být přesvědčivý a konsistentní tak, aby se vám dařilo držet silný a stálý tým. Nicméně to vše považuju za součást své práce a jakousi misi, kterou v rámci své profese musím naplňovat. 

Jaký styl vedení podle vás v kultuře funguje nejlépe? Autoritativní, demokratický, nebo vizionářský?

Za mě jednoznačně kombinace všech tří.

Vizionářský přístup je nutný – bez vize to nejde. O tom jsem mluvil už na začátku. Musí existovat jasná představa toho, co a jak chcete dělat, čeho chcete v určitém časovém horizontu dosáhnout. A ta musí být zároveň ukotvená v realitě. 

Demokratický styl je v umění také důležitý. Pracujete s umělci, s lidmi, kteří jsou vzdělaní, citliví, mají určitý názor. A dialog týkající se právě umělecké části a programu může být velmi inspirativní pro všechny zúčastněné.

Autoritativní rozměr přichází ve chvíli, kdy si uvědomujete, že finální zodpovědnost je stejně na vás a pokud v jakémkoli ohledu vyhodnotíte určitý postup jako potenciálně rizikový nebo neefektivní, dáte dané věci směr. Někdy tento způsob řízení věci i dost urychlí.

Je tedy třeba dosáhnout určité vyváženosti všech těchto přístupů. A k tomu musíte mít ochotu a sílu nést zodpovědnost, to je zcela klíčové. Můj aktuální směr je jasný, příštích minimálně deset let spojených s Ostravou, pokud to samozřejmě situace dovolí. Chci zajistit festivalu i filharmonii dlouhodobou ekonomickou stabilitu, umělecký růst a vytvořit tady v Ostravě něco výjimečného na evropské úrovni. Místo, kde bude kultura přirozenou součástí města. Ostrava má na to, aby byla fenoménem – kulturním, hudebním. A já věřím, že máme velmi dobře našlápnuto.