„Janáčka miluju a jsem ráda, že mě celý život provází. I přes svá rytmická a intonační úskalí se zpívá velice dobře.“

„Emilia Marty je moc krásná role, ale myslím si, že není pro mě.“

„Paní profesorka Krásová mě naučila nebát se výšek ani koloratur a vyhovovala mi její přímá, rázná povaha, její autorita.“

Ve svazku s brněnskou Janáčkovou operou je dle stránek divadla aktuálně patnáct sólistů, přičemž operní soubor samozřejmě pracuje s mnoha dalšími hosty. K nepřehlédnutelným oporám souboru patří už čtvrt století mezzosopranistka Jana Hrochová, známá též pod jmény Štefáčková či Wallingerová. Seznam jejích rolí je dnes velice obsáhlý a všechny mají jako společného jmenovatele perfektní, přímo detailní nastudování hudebního partu a promyšlené herectví, prosté jakékoliv improvizace. Publikum v Brně v poslední době zaujala v náročné roli Kostelničky v Janáčkově opeře Její pastorkyňa, dnes však zpívá koncertně pod taktovkou Roberta Kružíka Dvořákovo Requiem.

První otázka našeho rozhovoru musí směřovat k nedávné janáčkovské kreaci. Jaká je Kostelnička v tvém ztvárnění?

To musí posoudit spíš diváci, já se snažím ji prožít a zazpívat, jak nejlépe dovedu. K mému překvapení jsem zjistila, že mi krásně sedí do krku, aniž bych musela řešit nějaká technická úskalí. A i po herecké stránce to jde tak nějak samo. Při prvních korepeticích jsem si hodně pobrečela a nemohla se dostat přes některá místa bez slz. Ale tak po půl roce už jsem byla nad věcí. Už na konzervatoři mi paní profesorka Jarmila Krásová říkala, že jednou budu zpívat Kostelničku.

Vstoupila jsi do již hotové inscenace, která měla premiéra před deseti lety, v níž jsi zpívala Barenu a Rychtářku. Nyní jsi dozrála pro Kostelničku. Jak znám divadelní provoz, asi mnoho času na dostudování nové role v již stávající inscenaci nebylo. Přesto, měla jsi možnost na této roli s režisérem a zároveň ředitelem divadla Martinem Glaserem pracovat?

Ano, měla. Týden před představením jsme měli intenzivní zkoušky i s panem režisérem, což mi dost pomohlo, protože některé věci se z videozáznamu vyčíst nedají. A hlavně sama sebe nevidím, takže některá gesta a výrazy, které jsem vyčetla z videa, mi třeba neseděly a korektura od pana režiséra byla potřebná. Ale jinak jsem byla za samostudium pochválená. Tři týdny jsem korepetovala na zkušebním jevišti, sama si postavila scénu a vytvořila si svůj vlastní aranžovací program, abych nebyla ve stresu a nemusela přemýšlet, které dveře mám zrovna otevřít a do kterého pokojíčku ve druhém jednání zajít. Moc bych chtěla poděkovat naší skvělé korepetitorce Jitce Houfové, která se mnou na Kostelničce přes rok pracovala a krotila moje emoce, když jsem nespočítala nějakou dobu správně.

V čem spočívá náročnost této role a kde jsou její největší úskalí?

Pro mě to jsou asi ty mezihry a doby mezi zpěvem. Pokaždé je to jinak a dokud to člověk nemá zautomatizované, tak se to hrozně plete. Ještě že jsem svoji první Kostelničku mohla zpívat se skvělým dirigentem Robertem Kružíkem, který mi byl velkou oporou, ale nemohla jsem se na něj dívat pořád. Třeba u Lišáka už si po pětadvaceti letech nepočítám. Janáček je v tomto opravdu těžký a tím, že jsem do této role vstoupila bez normálního zkouškového procesu, tak z tohoto mám velký strach.

Vedle Její pastorkyně nově vystoupíš také jako Kabanicha v Janáčkově opeře Káťa Kabanová. Dva krásné debuty ve významných rolích a významných operách Leoše Janáčka. Mají Kostelnička a Kabanicha něco společného?

Obě to jsou starší vážené dámy, jen Kostelnička není tak zlá jako Kabanicha.

V Její pastorkyni i Kátě Kabanové vystupuješ s charizmatickou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, sólistkou Opery Národního divadla v Praze, která se s oběma rolemi již setkala (s Káťou v Glyndebourne, s Jenůfou v Praze). Jak se ti s ní spolupracuje?

S Katkou se po všech stránkách spolupracuje skvěle. Potkáváme se a známe se už od konzervatoře a myslím, že naše hlasy jdou krásně k sobě. Stačí se na ni napojit a vnímat ji a ona vás vytáhne výš.

Co pro tebe znamená svět Janáčkových oper? V Brně jsi u interpretačního pramene těchto děl. S jakými rolemi jsi se v Janáčkových operách dosud setkala?

Janáčka miluju a jsem ráda, že mě celý život provází. I přes svá rytmická a intonační úskalí se zpívá velice dobře. Troufnu si říct, že ze všech skladatelů mi právě Janáček sedí nejlépe. Zpívala jsem Lišáka, Kohouta, Varvaru, Barenu, Rychtářku, Poběhlici, Komornou, Kostelničku, Paní Radovou, učím se Kabanichu a Poklízečku… dále pak třeba Zefku. Možná jsem ještě na něco zapomněla.

Počítáš ještě s dalším dostudováním některých rolí v Janáčkových operách?

V Jenůfě mi chybí ještě Stařenka a Pastuchyňa a ještě bych mohla zpívat třeba Lapáka nebo Revírníkovou.

A teď trochu provokující otázka. Co Emilia Marty?

Emilia Marty je moc krásná role, ale myslím si, že není pro mě. U nás ji teď bude zpívat skvělá Jana Šrejma Kačírková. Na to se moc těším a s pokorou jí poklidím, když už ji nemůžu česat.

Za dlouhou dobu tvého angažmá v brněnské opeře jsi se setkala s množstvím krásných rolí. Přestože každý zpěvák říká, že nejradši má tu roli, kterou právě zpívá, moc jim nevěřím. Jistě ke každé musí přistoupit zodpovědně a profesionálně, ale přesto, které role jsi zpívala nejradši a proč?

Varvaru, Jeníčka z Perníkové chaloupky a Káču. Protože jsem z nich měla opravdu radost a seděly mi jak po pěvecké, tak po herecké stránce.

Jsi absolventkou Pražské konzervatoře v Praze, kde jsi studovala u významné pedagožky Jarmily Krásové. Jak vzpomínáš na studium u ní?

Bylo to krásných šest let, na které moc ráda vzpomínám. Paní profesorka mě naučila nebát se výšek ani koloratur a vyhovovala mi její přímá, rázná povaha, její autorita. A teď na ni vzpomínám intenzivně právě díky té Kostelničce, kterou mi předpověděla. Sama ji zpívala úžasně a uvědomila jsem si, že v árii na některých místech to vnímám stejně jako ona.

Profesorka Krásová již bohužel nežije a zpěvák musí mít stále jakési kontrolní ucho. S kým pracuješ na nových rolích a kdo je v současné době tvým hlasovým mentorem?

Hned jak jsem nastoupila do angažmá v Brně, mi bylo jasné, že někoho potřebuju a že do Prahy jezdit nezvládnu. Naštěstí jsem se potkala s vynikající profesorkou Natálií Romanovou, která teď dostala Thálii za celoživotní mistrovství. Od roku 2000 už pracuju jen s ní a jsem jí moc vděčná, že si svůj pěvecký život můžu užívat a nepřemýšlet o technice. V posledních letech spolupracuju i s vynikajícím koučem a korepetitorem Markem Pinzowem.

Vždy jsi dělila svou uměleckou činnost mezi operní jeviště a koncertní pódium. Je pro zpěváka důležité věnovat se také zpěvu v kantátách a oratoriích; a také písním?

Ano je a já tu pestrost k životu potřebuju. Je to i výborná hlasová hygiena, když člověk zpívá dramatičtější věci, tak na takových koncertech zjistí, zda to třeba moc nepřepálil a neposouvá se jeho hlas tam, kam by neměl.

Závěrem se nemohu nezeptat na tvou vysněnou operní roli a na to, co tě čeká v nejbližší době?

Můj poslední sen se splnil v podobě Kostelničky a zatím jiný nemám. Beru, co život nabízí, a přináší  mi přesně to, na co jsem v danou chvíli zralá. V letošní sezóně mě čeká Princ Orlovský v novém nastudování Netopýra v Janáčkově divadle, role Blanche v opeře Hráč v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě a již zmiňovaná Kabanicha. Měla jsem být ještě v Koreji a zpívat krásnou roli Charlotte ve Wertherovi, ale protože chci být se svou rodinou, a ne někde sama na hotelu, tak jsem ji odmítla. Asi už takové výzvy ve svém životě nepotřebuju.

foto: archiv JH