„Jeviště Mahenova divadla zdobil po celou dobu proslovů vtipný a půvabný vizuál Michala Bačáka a Žanety Kögler, akcentující nápaditě a hravě motiv Kořenů, vycházejících ze slováckých motivů.“

„V Janáčkových operách se letos potká publikum se slavnými českými i zahraničními umělci.“

„Josef Špaček na housle a Miroslav Sekera na klavír tvoří duo, které je známé po celém světě.“

Festival Janáček Brno vstupuje v příštím roce do 10. ročníku. Koná se jako bienále a soustřeďuje se na Janáčkovy opery, které se tentokrát budou hrát od 13. října do 17. listopadu 2026 a především v brněnské režii. A nebudou chybět i koncertní akce. Protože jde o akci velkolepou, začala její propagace už nyní 31. října koncertem houslisty Josefa Špačka a klavíristy Miroslava Sekery v Mahenově divadle. A ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser spolu s dramaturgy Patricií Částkovou a Jiřím Zahrádkou pozvali publikum na „lukrativní“ program.

Dramaturgii festivalu je veřejnosti už známa. Přesto je důležité připomenout, že základním letošním tématem festivalu jsou Kořeny, tedy základ, ze kterého vyrůstá Janáčkovo dílo. „A tím je jednak hudba duchovní, ve které se Janáček od útlého věku v klášteře vzdělával, a poté hudba lidová, kterou po celý život obdivoval, sbíral a dokumentoval. Už tehdy považoval lidové písně za základ naší národní identity,” připomenul před publikem dramaturg koncertní části festivalu, Jiří Zahrádka. Je jistě zajímavé, co dále podotkl ředitel Martin Glaser, že v Janáčkových operách se letos potká publikum se slavnými českými i zahraničními umělci. Dirigenti Jakub Hrůša, Tomáš Netopil či Tomáš Hanus budou řídit tělesa, jako je Česká filharmonie či Bamberští symfonikové, v hlavních rolích se představí sólisté Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka, Corinne Winters, Bella Adamova či Nicky Spence. A operní produkce se ponese v režii slavných režisérů, jako je Robert Carsen, David Radok, Jiří Heřman či Krzysztof Warlikowski, v jehož režii uvede v Brně poprvé Bavorská státní opera Káťu Kabanovou. Celkem bude mít publikum možnost zhlédnout padesát šest produkcí, mezi nimi všech devět Janáčkových oper. „Je to největší rozsah festivalu co do dramaturgie či počtu akcí po celou dobu trvání festivalu. Snad není neskromné se pochlubit, že náš festival je také nominovaný na letošníInternational Opera Awards,“ sdělil publiku hrdý ředitel Glaser.

Tento ambiciózní a hrdý úvod následovalo vystoupení dvou vynikajících umělců, kteří reprezentují naši hudbu. Josef Špaček na housle a Miroslav Sekera na klavír tvoří duo, které je známé po celém světě. Jeviště Mahenova divadla, které zdobil po celou dobu proslovů vtipný a půvabný vizuál Michala Bačáka a Žanety Kögler, akcentující nápaditě a hravě motiv Kořenů, vycházejících ze slováckých motivů, se poté uzavřelo železnou oponou, a na zakrytém orchestřišti přišli ke klavíru oba protagonisté.

Josef Špaček, někdejší nejmladší koncertní mistr České filharmonie, dnes její hostující umělec, též sólista u mnoha světových orchestrů včetně Berlínských filharmoniků, a Miroslav Sekera hned od prvních tónů přesvědčili, že jsou výjimečně sehranou dvojicí, která tvoří jednotu a dokáží spolu nejen hrát, ale i hudebně myslet a snad i dýchat, přestože jsou oba i činní jako samostatní sólisté. Zahájili večer cyklem čtyř Humoresek, op. 89 od finského skladatele Jeana Sibelia. Ten ve válečné době první světové války, ve snaze odlehčit psychické napětí svoje i svého okolí, napsal těchto humoresek šest, které jsou ale označovány jako jeden cyklus. Dvě tvoří op. 87 a další čtyři op. 89. A právě tyto čtyři skladby nabídli interpreti publiku. Nejprve tedy Humoresku č. 3 g moll zahájil houslista jemným pianissimem, které se brzy rozeběhlo a nechyběly vedle hravých zpěvných pasáží i názvuky na dramatický vstup cikánského motivu. Humoreska č. 4 je opět v g moll, měkká teskná melodie je okořeněná ozdobami a dovedena do konce. Humoreska č. 5 se odvíjí od rytmizovaného furiantského motivu, okořeněného synkopami a vzpínajícího se do výšek. Humoreska č. 6 se vrací do g moll, ale ponechává rytmus a motiv předešlé humoresky, jen je v ní více vzdoru a obav. Housle jsou důraznější, střídají flažolety s dramatickou polohou, až do virtuózního finale.

Následovala skladba autora, jehož festival se v tento večer připomínal. Leoš Janáček napsal Sonátu pro housle a klavír, JW VII/7 také na počátku první světové války, ale skladba zazněla až v roce 1922. Že je to houslistův srdeční kus avizovala už skutečnost, že hrál zpaměti. 1. Con moto začalo drsnými tóny, které klavírista převedl na něžná pohlazení, přesto vstupy houslí byly plné drásavých obav. 2. Ballada začala melodickým motivem, podloženým měkkými akordy klavíru a housle zpívaly s niterným výrazem a klavír pod nimi perlil a zvonil; po vzepětí do výšek usnula melodie v pianissimu. Dramatické 3. Allegretto pokračovalo precizním dialogem obou nástrojů až do úsečného konce. 4. Adagio z piana pokračovalo melodií, přerušovanou dramatickými, drsnými disonancemi, napětí v klavíru narůstalo a housle vrcholily v dramatickém forte, které se zlomilo do spodní polohy, aby postupně zcela utichlo.

Béla Bartók, maďarský hudební skladatel, byl stejné krevní skupiny jako Janáček, pokud jde o lidovou hudbu. Jeho Rumunské tance pro housle a klavír, Sz 56, v aranžmá Z. Székelyho, do tohoto večera skvěle zapadly. I. Joc cu bâtǎ (Stick Dance) měl dramatický začátek byl následně variován v II. Brâul (Sash Dance). III. Pê-loc (In One Spot) si houslista vyhrál s melodií zahranou flažolety v lehkém, táhlém tempu. IV. Buciumeana (Horn Dance) melodii vede zvolna a housle v ní svítily a zářily. V. Poargǎ româneascǎ (Romanian Polka) dramaticky zněla od podlahy, drsně a energicky. VI. Mǎrunţel (Fast Dance) byl přehlídkou tanečního víru a technické virtuozity obou umělců.

Po přestávce ještě vyslechli posluchači další zajímavé informace o chystaném festivalu a před železnou oponou pokračoval recitál, tentokrát to bylo sólové vystoupení klavíristy Miroslava Sekery. Zaskvěl se jako sólista v klavírním cyklu Leoše Janáčka V mlhách, JW VIII/22, který autor komponoval v roce 1912. Cyklus, který odráží skladatelovy pochyby a melancholii, má čtyři části, I. Andante, II. Molto adagio, III. Andantino, IV. Presto, které tvoří sevřený celek, ponořený do impresivní polohy, kde stále „vykukují“ janáčkovské motivy i názvuky na lidové motivy a jeho nezdolná energie. Mistrovství, s jakým vytvořil emočně silnou a technicky dokonalou skladbu, je obdivuhodné. Klavírista dokázal posluchače přikovat do sedadel a nepustil jejich mysl až do posledních tónů.

Posledním číslem programu byla Sonatina pro housle a klavír G dur, op. 100 Antonína Dvořáka. Ten se netajil svou vírou v Janáčkův talent a byl jeho přítelem i rádcem. Proto jeho čtyřvětá Sonatina měla daného večera své místo. 1. Allegro risoluto bylo pevné a energické, 2. Larghetto s něžnou melancholickou melodií hladilo, 3. Scherzo bylo laškovné a rozverné a Molto vivace perlilo. 4. Finale zahájilo mladistvé furiantství, Allegro perlilo a přešlo do měkké zklidňující melodie, která se opět rozjela v rychlém tempu. Rozpustilá portamenta a taneční rytmus se opět zlomila do měkkého pianissima, hladícího na dobrou noc, ale konečné finale bylo euforické.

To ale zdaleka ještě nebyl konec. Oba umělci se nemohli z té euforie vymanit, a tak ještě přidávali. „Na začátku jsme vám hráli finské Humoresky, tak teď vám zase zahrajeme tu našu…“ ohlašoval Josef Špaček a projevil se jako vtipný moderátor. „Ta naša” byla samozřejmě Antonína Dvořáka a byl to vzorec preciznosti a vylehčeného vtipu. Potlesk netrval dlouho a přišlo duo ještě s dalším přídavkem. Leoš Janáček a dvě lidové písně – Loučení a Stálosť. Housle zpívaly i žalovaly a posluchač měl pocit, že k tomu vnímá i verše. A po dalším potlesku přišla dvojice znovu. „Nevím, jestli se to sem hodí, ale vlastně máme dnes Halloween a Dušičky, tak snad ano…” a zazněla Tichá noc v úpravě Alfreda Schnitkeho. Lehounká melodie byla vždy na konci verše ohnuta nějakou disonancí, či dokonce úpravou ladění, a publikum se skvěle bavilo. Po Tiché noci už opravdu následoval konec a teď už doopravdy Festival Janáček Brno najel do předprodejů, aby začal zvát publikum na lákavou nabídku exkluzivní dramaturgie. Tak ať žije! Je odstartováno.

foto: Marek Olbrzymek