„Brzy bylo zřejmé, že Hindoyan v partituře nehledá žádné filozofické konstrukce a spletitosti.“

„Dirigent se projevuje jako nenápadný, noblesní muž. Nemá potřebu poutat na sebe pozornost. Od první chvíle je zřejmé, že orchestru spíše slouží, než aby jej na sílu ovládal.“

„Za Floresovou škraboškou se zračí neuvěřitelně sršatý muzikální talent s obrovským citem pro divergentní hudební slohy.“

Janáčkova filharmonie Ostrava za sebou má další koncert, který může být řazen do kategorie zážitkových. O senzační dojem se postaral především venezuelský trumpetista Pacho Flores, který se představil v různorodém repertoáru klasicistních i současných autorů. Ostravský orchestr vedl dirigent Domingo Hindoyan.

Kdo ve čtvrtek zavítal do Vesmíru jinak zvaného též Provizorium, zažil nejedno příjemné překvapení. O první se postarala dramaturgie, která na úvod situovala Symfonii č. 6 F dur, op. 68 Ludwiga van Beethovena. Bývá zvykem zařadit delší cyklickou skladbu až do druhé půlky koncertu, tentokrát tomu však bylo naopak a venezuelský trumpetista se představil až po přestávce.

Není tajemstvím, že Pastorální symfonie, jak bývá pro svůj programní doprovod Beethovenova Šestá přezdívána, vznikala současně s Osudovou a měla s ní na přání skladatele společnou premiéru. Na zadní stranu titulního partu prvních houslí Beethoven vlastnoručně poznamenal stručnou charakteristiku pěti částí Šesté symfonie. Dochoval se také skladatelův výrok, v němž skladatel ponechává na posluchači, aby si „sám vynalézal situace“. Ať tak, či tak, je jisté, že Beethovenova Šestá vyjadřuje ponejvíce meditativní reflexi přírody, která hrála v životě vídeňského mistra velmi podstatnou roli kotvy a útěchy. 

Tuto premisu pro svou koncepci nepochybně zvolil i venezuelský dirigent Domingo Hindoyan, který v současnosti zastává post šéfdirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Od počátku první věty s tempovým předpisem Allegro, ma non troppo jsme slyšeli rozmáchlé, zpěvné fráze s jasným pocitem radosti a hřejivé harmonie. Zvuk orchestru disponoval optimální dynamikou, v níž nenásilně vynikla sóla různých, nejčastěji dechových nástrojů. Brzy bylo zřejmé, že Hindoyan v partituře nehledá žádné filozofické konstrukce a spletitosti. Dirigent nechal mluvit hudbu přirozeně, citlivě vnímal vnitřní tep díla a orchestr pod jeho ohleduplným vedením hrál dlouho spíše v nižších dynamických patrech. První věta vyzněla s trochou nadsázky jako poklidná introdukce s decentními a nenápadnými kontrasty. 

Andante molto mosso druhé věty rovněž vynikalo delikátním zvukem a prostotou bez jakéhokoli nánosu balastu. Hra ostravských filharmoniků se vyznačovala pokorou a jemností. Uměním naslouchat namísto potřeby za každou cenu něčím zaujmout – i tak by se dal označit sofistikovaný přístup orchestru, který zaručil, že hudba jako by sama dýchala. Meditativní dojem se zrcadlil také v nádherném sólovém klarinetu, který se otiskl do prostoru s velkou něhou. I další sólové linky dechových nástrojů poukázaly na potěšující synergii, která imitací ptačího zpěvu na tvářích posluchačů vyloudila četné úsměvy. 

Následující Allegro jako veselé besedování venkovanů bylo pastvou pro uši zejména díky malebným sólům hoboje, příčné flétny a lesního rohu. Divoký taneční rej v další části s orchestrální evokací bouře vyzněl efektně nejen ve zvukové rovině: nešlo si nevšimnout vzrušených glissand v kontrabasech a následující dobře připravené proměny v postupném rozpouštění napětí do maximálně oproštěného zvuku. Závěrečné Allegretto nepostrádalo slavnostní a vděčné nalezení rovnováhy a centra. Hra filharmoniků zde vykázala klid a důstojnost. Zmínku si zaslouží kantabilně rozezpívané housle a důrazné rytmické impulsy v metrorytmickém pásmu. 

Domingo Hindoyan se jako dirigent projevuje jako nenápadný, noblesní muž, který nevyniká rozmáchlými gesty a potřebou poutat na sebe pozornost. Od první chvíle je zřejmé, že orchestru spíše slouží, než aby jej na sílu ovládal; pomáhá, nedominuje. Dokáže chvíli popustit otěže a nechat muzikanty, ať do hudby vloží svou vlastní kreativitu. O to víc překvapí, jak souměrným, kompaktním a vycizelovaným zvukem jeho hudební výstavba po celou dobu disponuje. O jeho nevšedních schopnostech a porozumění hudebním zákonitostem se posluchači přesvědčili i v následujících dvou kompozicích. 

Trumpetista Pacho Flores na první pohled působí jako umírněný, nenápadný chlápek, kterého byste mohli zaměnit s bankovním úředníkem nebo lékařem. Za škraboškou rezervované noblesy se ovšem zračí neuvěřitelně sršatý muzikální talent s obrovským citem pro divergentní hudební slohy. Nejdříve se Flores představil v klasicistním Koncertu pro trubku a orchestr Es dur Jana Křtitele Jiřího Nerudy. Každou ze tří vět trumpetista v závěru okořenil stylotvornou kadencí. Jeho sofistikovaná hra byla v každém ohledu vytříbená, oplývala sametovým zvukem. Technické pasáže a četné trylky Flores vysázel s přesností hodináře. 

Závěr koncertu Janáčkovy filharmonie patřil soudobému umění. Švédský skladatel Christian Lindberg umí napsat hudbu, která myslí na posluchače a současně není příliš velkým kompromisem pro autora a jeho osobnostní integritu a kreativitu. Akbank Bunka pro trubku a komorní orchestr je strhující dílo, které se rozkládá na přístupné časové ploše patnácti minut. Ty jsou stratifikovány do tří postupně gradovaných vět, v kterých se sólová trubka profiluje krkolomnými běhy a melodickými skoky, často sevřenými do ostře vykrojených rytmických útvarů. Je nabíledni, že podobně koncipovaný part může svádět k pouhé technické exhibici, to ovšem nebyl případ venezuelského fenoména.

Flores vnímal i v této spektakulární a hráčsky nesmírně náročné kompozici svůj nástroj jako vypravěče dramatického příběhu. Druhá věta byla prodchnuta tajemnou a šerou atmosférou s neurčitou harmonií, Lindberg zde orchestrální nástroje představil v nečekaných výškách a hloubkách. Masivní kulminace napětí ústila občas až za hranici libých pocitů, tento přístup ale měl svou interpretační logiku, neboť souvisel s tragickým životním pocitem prostřední věty. Lindbergově dílu nechyběly ani adrenalinové momenty, jež místy připomínaly filmovou melodiku westernů. Nešlo si nevšimnout, že s tím souvisela i exponovaná role bicích nástrojů a podotkněme, že byly v tomto díle naprosto fantastické. Závěr kompozice připomínal divokou tureckou jízdu, v jejímž čele stál Pacho Flores se svým typicky klidným výrazem a šťavnatým tónem, který si spolehlivě razil cestu zahuštěnou orchestrální masou. 

Spontánní standing ovation a bouřlivé ovace obecenstva ukázaly, že současná kompozice nemusí vyznít jako planý experiment nebo obstarožní omílání starých mistrů. Lindberg obojí vyvážil a naplnil prostor svou originální vizí. Flores, Hindoyan a Janáčkova filharmonie dokázali jeho kompozici rozeznít se strhující a živelnou muzikalitou. Je celkem pochopitelné, že se diváci nechtěli s venezuelským „bombarďákem“, který během orchestrálních pasáží prováděl se svým nástrojem akrobatické kousky a bavil diváky s nadsázkou jako stand-up komik, hned tak rozloučit. Potlesk nebral konce a přivedl Florese na pódium ještě na přídavek. Revirado z dílny argentinského mistra Ástora Piazzolly bylo ideální uvolněnou tečkou, do níž se skoro chtělo tančit. Rytmus jako vyjádření života, melodie přetékající emocionalitou, to byla nekomplikovaná a elegantní tečka par excellence. 

Koncert Janáčkovy filharmonie měl vynikající dramaturgii. Velmi oceňuji v tuzemském kontextu stále poměrně nestandardní řazení jednotlivých skladeb, které vypíchlo sólistu nikoli jako předskokana, ale coby pomyslný zlatý hřeb celého večera. Flores si takovou pozornost jednoznačně zasloužil. Není nejmenších pochyb, že venezuelský trumpetista patří k absolutní světové špičce, jeho hra je muzikantsky opulentní, má obrovskou jiskru, emotivní náboj a nečasto slýchanou barevnost. Přitom se během hry nijak nepředvádí, nepatří mezi typické exhibicionisty. Upoutá spíš smyslem pro humor a nadhledem, který vyzařuje. Filharmonie pod taktovkou Dominga Hindoyana hrála uvolněně, s dostatečnou vehemencí i ohleduplnými protipóly. V sólových nástrojích se během Beethovenovy symfonie ozvaly výkony, které lze označit za ideální. Prostě jeden z večerů, který předčil veškerá očekávání.

Foto: P. Hrubeš / JFO