„Hudba Karola Szymanowského je plná vzrušení a barevných i harmonických a rytmických efektů, které dokáží překvapit, a Robert Kružík ji dokázal podat jako vzrušující dobrodružství“

„Kateřina Javůrková zahájila fanfárovým motivem pevným tónem a s intonační jistotou, dávající najevo, že před publikem stojí sebevědomý mistr svého nástroje.“

„Oproti svým dalším dílům, poznamenaným duševní rozpolceností člověka, sužovaného depresemi, které ho přivedly až do ústavu, je tato Jarní symfonie plna optimismu a něhy.“

Jarní koncert zahrála Filharmonie Bohuslava Martinů ve čtvrtek 22. května jako poslední v této abonentní sezóně. A program byl velmi svěží i pestrý. Zahájila jej Koncertní předehra Karola Szymanowského, poté přišla potěšit posluchače hornistka Kateřina Javůrková, aby přednesla Straussův Koncert č. 1, a nakonec zazněla Schumannova Jarní symfonie, která dala jméno celému koncertu. Dirigoval Robert Kružík, který se opět do sálu snesl ve své Cessně, přejmenované na Thunderbolt P-47, a i tentokrát zněly před koncertem tóny Bohuslava Martinů.

Po vtipném úvodu se skutečný Robert Kružík s noblesou postavil před orchestr a zahájili společně Koncertantní předehru E dur, op.12. Karola Szymanovského. Barevný a plný pevný úvod přešel do svěží melodiky, jasné zpívající housle podporovaly měkké horny, tok hudby se zklidnil do tajuplných barev, odkud se opět vynořily zpívající housle s primáriem Tomášem Bačovským. Široká melodická plocha měla tah, naplněný očekávajícím napětím. Naléhavou melodii podpořily pevné lesní rohy, poté se zlomila do piana, aby postupně narůstala do accelleranda v pevné linii, umocněné trombony a lesními rohy, vedenými Jiřím Hammerem.

Napětí a efektní fortissimo v širokém plénu korunovaly žestě podporované smyčci. Ty se spojily do unisona, podpořeného efektními lesními rohy. Uklidnění do něžného pianissima svítilo v houslích a po krátkém odsazení znělo vítězné plénum, vzpínající se ve výškách, podpořených pestrou a plnou barevnou instrumentací, až do efektního závěru. Hudba Karola Szymanowského se u nás hraje jen málo a je to škoda. Je plná vzrušení a barevných i harmonických a rytmických efektů, které dokáží překvapit a Robert Kružík ji dokázal podat jako vzrušující dobrodružství.

Následoval Koncert č.1 Es dur pro lesní roh a orchestr, op.11 Richarda Strausse. Jde o jedno z nejzákladnějších děl literatury pro tento nástroj, mistrovský koncert pro hornisty. Richard Strauss jej přitom napsal teprve jako osmnáctiletý, pod vlivem nástroje otce, výborného hornisty. Jde tedy spíše o romantizující hudbu, která stojí na efektních vstupech lesního rohu, podložených doprovodem a odpověďmi orchestru. Zde se představila v roli sólové hráčky hornistka České filharmonie Kateřina Javůrková. První větu Allegro zahájila fanfárovým motivem pevným tónem a s intonační jistotou, dávající najevo, že před publikem stojí sebevědomý mistr svého nástroje. Měkká kantiléna, bezchybné intervalové skoky, zpěvnost i niterná muzikalita, to vše podpořené odpověďmi jednotlivých skupin orchestru vytvořilo radostnou atmosféru.

Ve druhé větě Andante podávala sólistka pomalou melodii s měkkým a pevným napětím, pohladilo dueto s klarinetem Mateje Veselky, tajuplnou atmosféru podpořila violoncella. Třetí větu Allegro zvládala sólistka s brilantními běhy spolu se svižným doprovodem orchestru. Melodickou linku horny podpořila flétna Vladimíra Vodičky, dramatická část vyplněná dalším efektním sólem se zklidnila, aby připravila rozjezd brilantní kadenci lesního rohu, které se sólistka zhostila se sebevědomou a klidnou bravurou. Obecenstvo ji za to odměnilo obdivem a nadšeným potleskem.

Po přestávce zaznělo dílo Roberta Schumanna, německého romantického skladatele, jehož život v sobě skrývá těžká tajemství. Symfonie č. 1 B dur „Jarní“, op. 38 je dílem ze skladatelova šťastného období; byla inspirována básní Adolfa Böttgera „Frühlingsgedicht“ a v neposlední řadě také uzavřeným manželstvím s vynikající klavíristkou Clarou Wieckovou. Oproti svým dalším dílům, poznamenaným duševní rozpolceností člověka, sužovaného depresemi, které ho přivedly až do ústavu, je tato Jarní symfonie plna optimismu a něhy.

Andante un poco maestoso – Allegro molto vivace zahájila fanfára žesťů, po níž následovalo velebně plénum orchestru. Něžný vstup flétny a následně dalších dřevěných nástrojů evokovalo zvuky přírody, které postupně v crescendu přešly do radostně spěchajícího tanečního tématu a do závěru spěly dynamické vlny opakujících se dvou témat, končících velebnou fanfárou. Larghetto zahájila měkká pomalá široká kantiléna houslí, posléze vystřídaná měkkými violoncelly. Postupně narůstalo napětí a proud hudby se nesl v širokém oblouku do pianissima. Po odsazení vpadlo téma nejprve energicky, aby následně přešlo do veselého tématu, kdy se střídají v synkopovaném hašteření jednotlivé skupiny dechových nástrojů. Rychlý rytmus přinesl lehkost a tanečnost, střídající se s důrazným rytmem. Ve Scherzu: Molto vivace zářila flétna Vladimíra Vodičky, štěbetal klarinet Mateje Veselky a hoboj Alžběty Jamborové, hladily měkké lesní rohy vedené Jurajem Zahradníčkem, škoda jen, že ne dokonale vyladěné. Allegro animato e grazioso se odvíjelo v jiskřivém tempu a v dynamických vlnách, až dospělo v závěrečném accellerandu do pevného fortissima, podpořeného údernými žesti i tympány. Symfonie pro posluchače nekomplikovaná, přinášející optimismus a radostnou náladu do nadcházejícího léta.

Publikum vděčně děkovalo svému orchestru a rozcházelo se s nadějí na krásnou příští sezónu, která slibuje zajímavý a pestrý dramaturgický plán i skvělé sólisty a dirigenty. Příští sezóna totiž bude jubilejní, již osmdesátá, a proto se na ni těší jak orchestr, tak především abonenti a přátelé Filharmonie Bohuslava Martinů. 

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů / Dominik Bachůrek