„Krásnět už může nadále jen festival a nejlépe pod vedením někoho mladšího, energičtějšího a odvážnějšího než jsem já.“

„Samozřejmě tu práci člověk nedělá sám, musí mít dobře nastavený a sehraný tým.“

„V Ostravě vystoupilo za dobu, kdy festival vedu, spoustu výborných interpretů, na které rád vzpomínám i z lidského hlediska.“

Novým ředitelem organizace Janáčkův máj, která je hlavním pořadatelem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, se stane Jan Žemla, stávající ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ve funkci nahradí Jaromíra Javůrka, který o festival, aktuálně slavící pětasedmdesátiny, pečoval více než čtyřicet let. Výrazná osobnost ostravské kultury v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz především bilancuje.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka je dnes velkým pojmem. Slaví 75. výročí a vy jste ho čtyřicet let vedl. Nyní ho opouštíte. Proč vlastně?

Festival začal v roce 1950, je tedy na světě o pět let déle než já. První koncert se konal 8. května a byl hodně odvážný, pokud jde o dramaturgii, zazněla totiž Symfonie svobody Erwina Schulhoffa a Beethovenova Osudová. Ale dirigentem byl Otakar Trhlík, můj milovaný pan profesor, který dobře věděl, co dělá. Spojení bezpečné, krásné klasiky s moderní avantgardou bylo vskutku odvážné, ale mělo to pozitivní dopad. Ostrava byla tehdy „ocelovým srdcem republiky“, městem tvrdých horníků, hutníků a sebevědomých úderníků, a přesto se několika lidem, v čele s Rudolfem Kubínem, podařilo soudruhy přesvědčit, že i horníci mají právo chodit do divadla a slyšet krásnou hudbu. To byl ten nejstatečnější počin! Postupně se festival měnil na Ostravský máj, Ostravské hudební jaro, Ostravský hudební máj, od roku 1976 Janáčkův máj a od roku 1990 na Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj. Nyní, od roku 2018, kdy došlo ke spojení s festivalem Janáčkovy Hukvaldy, nese název Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, který doufám ještě pár let zůstane, stejně jako filozofie a dramaturgie festivalu, tedy Janáček + soudobá hudba + klasika, to bylo vždy hlavní náplní. Festival pořád rostl a mohutněl a krásněl – a já samozřejmě s ním (smích) –, ale přece jen jsem najednou pochopil, že krásnět už může nadále jen festival a nejlépe pod vedením někoho mladšího, energičtějšího a odvážnějšího.

Nebude vám smutno? Budete festival stále sledovat a podporovat?

Tohle ještě není nastaveno. Záleží na mém nástupci, který si musí nejprve vytvořit představu, jak a s kým chce pokračovat; a vytvořit si tým spolupracovníků. Samozřejmě že bude-li potřeba, radu či pomocnou ruku poskytnout neodmítnu, ale už dám přednost klidnějšímu způsobu života. Sledovat festival – stejně jako další festivaly a hudební dění obecně – nepřestanu a určitě se budu těšit na další krásné hudební zážitky nejen v Ostravě.

Ředitel festivalu – to může být prestižní místo, ale stejně tak i tvrdá práce. Jak jste si to nastavil vy?

Já jsem člověk, který dělá práci srdcem a naplno. Nedokázal bych jen předkládat vize a udílet příkazy a pak jen kontrolovat jejich plnění a realizaci. Jsem vystudovaný dirigent a muzikolog a mám rád krásnou hudbu, která se dělá na vysoké úrovni; také si myslím, že dnešní „ostravští úderníci“ si zaslouží vnímat kvalitní a špičkové umění a nemuset za ním jezdit do Prahy nebo bůhvíkam za české hranice. A také mít třeba možnost se krásně obléknout a jít do dobré společnosti za dobrou hudbou. Samozřejmě tu práci člověk nedělá sám, musí mít dobře nastavený a sehraný tým – to se mi podařilo.

Špičkové umění ale není zadarmo, předpokládám, že s rostoucí úrovní rostou i náklady a že není jednoduché na ně sehnat peníze. I to byla dosud vaše práce?

Samozřejmě! Jistě je dobré, že ředitel rozumí dramaturgii a že si může také plnit srdcová přání a zvát umělce, které si přeje, případně zařazovat do programu skladby, které má rád… Ale pak je tu ještě ta druhá strana mince. V příspěvkových organizacích se svádí boje mezi dramaturgy a ekonomy a ředitel je zde mnohdy arbitrem. Tady jsem všechny ty tři funkce musel zastat já. To byly potom vnitřní boje! Navíc ceny stále rostou a zahraniční umělci už nedělají rozdíl mezi státy Evropy, už padla doba, kdy byli ochotni jít hrát za dumpingové ceny, jen ze sympatií k pádu „komunismu“. Dnes má každý svého agenta a ten hájí umělcovu cenu. A někdy i vymýšlí neslýchané podmínky pro vystupování hvězdy jen proto, aby zvýšil u publika její hodnotu, protože to, jak náleží, medializuje. To vlastně ale bylo vždy, jen my jsme na to díky socialismu zapomněli. Dobré je, že existují možnosti, kam se obrátit o dotace, Evropskou unií počínaje, dále například k Nadaci Leoše Janáčka, Nadaci Život umělce a dalším. Ale největší podíl financování leží na Městu Ostrava, tomu patří ten největší díl díků za to, že tady takový festival můžeme mít.

Nicméně tu zůstává zásadní problém a to ten, že koncerty není kde hrát. Vlastně je tu jen Divadlo Antonína Dvořáka, což není pro koncertní provoz úplně ideální…

Máte pravdu, divadlo je akusticky uzpůsobené pro operu či operetu, ale ne na koncerty! Ale situace se velmi rychle mění a odhodlání zrekonstruovat současný Dům kultury a vytvořit z něho ultramoderní koncertní sál, neutichlo. Naopak práce pokračují a snad za tři roky… ale ne, raději nezakřiknout! Osobně se na nový sál velmi těším a přeju festivalu a samozřejmě i Janáčkově filharmonii a dalším hostujícím orchestrům, aby se koncertní sál povedl excelentně!

Jistě jste se během svého působení setkal s mnoha zajímavými lidmi. Jsou někteří, na které ještě teď rád vzpomínáte?

V první řadě to byl nezapomenutelný Ilja Hurník, klavírista, pedagog, hudební skladatel i spisovatel. Noblesní člověk a skvělý muzikant a úžasný diplomat. Od něho jsem se naučil, že je možné říct „ne“ a přitom nezarmoutit. Druhým byl Libor Pešek, dirigent, filozof, a především úžasná osobnost! Zůstala mi vzpomínka na jeho interpretaci Stravinského Žalmové symfonie na závěr jednoho z ročníků festivalu. Je to těžká hudba, není efektní na závěr. Přesto měl Libor Pešek aplaus ve stoje a pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků v roli ředitele. A v neposlední řadě Zdeněk Mácal. To byl úplně jiný člověk, emotivní neřízená střela. Ale byla s ním skvělá spolupráce, když byl soustředěný. Přinášel své zkušenosti ze světa, zvláště z Ameriky. Jeho odchod z České filharmonie nebyl zrovna šťastný, a navíc jeho vlast pak na něho úplně zapomněla.

V Ostravě vystoupilo za dobu, kdy festival vedu, spoustu výborných interpretů, na které rád vzpomínám i z lidského hlediska a prožil jsem s nimi úžasná osobní setkání. Jen namátkou – Josef Suk, Ivan Ženatý, Rudolf Buchbinder, Gabriela Beňačková, Gustáv Beláček, Simon Estes, Feruccio Furlanetto, Pretty Yende a další. A každý rok jsem zval mladé hudebníky a také tak zvané regionální umělce. A nemyslete si, že je to nějaká druhá kategorie! Jsou mezi nimi úžasní umělci, jen neměli to štěstí nebo tu odvahu se vydat do světa a měřit se se světovými hvězdami. Přesto, že by po umělecké stránce bezpochyby uspěli!

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se Ostrava tolik hlásí k Leoši Janáčkovi. Vždyť on tady vlastně vědomě vůbec nebyl! Jen ho sem chudáka přivezli v bezvědomí umřít.

Vidíte a v tom to právě je. Janáček opravdu neměl k Ostravě žádný blízký ani kladný vztah. Své manželce Zdeňce dokonce píše „je to tu jako v předpeklí“… Dnes by to už snad nenapsal. (úsměv) Ostrava díky nezapomenutelnému Jaroslavu Voglovi uváděla jeho opery, které dodnes tvoří nedílnou součást repertoáru ostravského operního souboru. Díky již vzpomenutému Otakaru Trhlíkovi si vytvořila Janáčkova filharmonie Ostrava výrazný interpretační styl Janáčkových děl. Mimochodem všimněte si, že většina jeho zapsaných a posléze harmonizovaných a upravených písní pochází z Lašska, Těšínska, Slezska, prostě z tohoto regionu. A totéž nápěvky mluvy. Ano, žil a tvořil v Brně, ale do rodných Hukvald se stále častěji a častěji vracel a z neskutečné atmosféry genia loci svého rodiště čerpal nejednu inspiraci. A zase bych mohl pokračovat. Nicméně nemohu v této souvislosti nezmínit „slavnou“ větu tajemníka Místního národního výboru Hukvald někdy z poloviny 80.let minulého století: „Nebýt Janáčka, byl by v obci klid.“ Ale k tématu Janáček a Ostravsko se můžeme sejít někdy příště, ne?

Máte děti a vnoučata? Jestli ano, jistě modelujete jejich mladou dušičku ke vnímání hudby.

Mám vnoučka Sebastiana a děti a mladé lidi mám rád. Vždycky jsem měl a mám dodnes. Léta, kdy jsem učil na Janáčkově – jak jinak, že? – konzervatoři v Ostravě pokládám za velmi šťastná. Mladí lidé nemají problém se zeptat otevřeně na cokoliv. A já jsem vždy hledal pravdivé odpovědi. Snad i proto mě měli rádi a věřili mi! Ale přímo k otázce: mé děti Verunka a František zároveň s mateřským mlékem vstřebávali hudbu a festivalové dění. Pomáhali mi na festivalu v nejrůznějších podobách a funkcích. Jsem tomu nesmírně rád, protože v nich vztah ke krásné hudbě zůstal a když společně se mnou v hledišti Dvořákova divadla sdíleli dojmy zahajovacího koncertu mého posledního festivalového ročníku, byl jsem dojat. Opravdu. A Sebík? Má čtyři roky, dědeček na něj (zatím) nemá moc čas, ale když jsme spolu, tak si to užíváme plnými doušky. No a od září jej již čeká dlouhá cesta malými krůčky k velkému umění. A mám také sedmiletého synovečka Filípka. Ten už po té cestičce za krásami umění se svým strýcem kráčí. Někdy se mu to líbí, někdy ne, ale uvidíme. Vše chce svůj čas – a neměli bychom být tak strašně netrpěliví…