Operní nabídku festivalu Smetanova Litomyšl, z velké části letos soustředěnou na odkaz Bedřicha Smetany, doplnila a obohatila v pátek v podání souboru pražského Národního divadla Janáčkova Její pastorkyňa. Hraje se od roku 2005, s novými a novými pěvci. Je stále sdělná. Na jaro 2025 je však přece jen v metropoli plánována nová inscenace.

Režisér Jiří Nekvasil a výtvarník scény Daniel Dvořák, tehdy s dirigentem Jiřím Koutem, předložili publiku před dvěma desetiletí Janáčkovu Jenůfu se vkusnou mírou realismu, na jevišti jen s několika málo scénografickými prvky. Zároveň s detaily, které už tenkrát budily otazníky; jde zejména o hlasitý pád nářadí z velké zadní stěny. Ten má – spolu se sklápěnými obrostlými trámy uzavírajícími cestu zpět – symbolizovat pro hlavní hrdiny příběhu v jeho samém závěru konec všeho minulého a nový začátek. Jsou však inscenace, které se snaží katarzi vyvolat poetičtějšími a méně rušivými prostředky.

Hvězdou litomyšlského představení, cílevědomě, působivě a přesně vedeného od dirigentského pultu Robertem Jindrou, byla vedle tenoristů Pavla Černocha a Pavla Breslika především švýcarská pěvkyně Claude Eichenberger v roli Kostelničky. Letos v lednu, pro tamní předjarní sérii, ji už ztvárnila v Městském divadle v Bernu. Stejně jako nyní pohostinsky v pražské inscenaci, i tam po boku Alžběty Poláčkové obsazené do titulní úlohy.

Claude Eichenberger se představila v Praze v tomto roce při koncertním uvedení Wagnerovy Valkýry dirigentem Kentem Naganem. Nyní v Janáčkově strhujícím díle zazářila. V prvním dějství sice její vstup do děje nezapůsobil ani herecky, ani hlasově nijak impozantně; byl dokonce celkově, i zvukově, slabý. O to větší překvapení pak pěvkyně vyvolala v dalších dvou jednáních, když se rozezpívala k dramatickému projevu – přesně intonovanému a vyslovovanému, mrazivě pravdivému – aniž by se uchylovala k přepínání. Kostelničku ztvárnila mladistvě působící a neunaveně zpívající pěvkyně jinak než mnohé jiné sólistky a vzbudila touhu slýchat a vídat tuto roli právě takto…

Pavel Černoch a Pavol Breslik přidali Lacu a Števu vokálně skvěle, s vyklenutými kantilénami, expresivně, ale bez křiku. Oba chasníci byli v jejich podání přesně vykresleni: první impulsivní a opravdový, druhý sebevědomý, ale i uhýbavý. Bylo jich na jevišti plno, byli suverénní a uvěřitelní, hlasově ideální. Alžběta Poláčková se v titulní roli evidentně cítí jako doma, je to znát, jen jí bohužel není příliš rozumět a mohla by najít v hlase na potřebných místech ještě víc jímavosti a vroucnosti.

Obsazení tohoto představení bylo celé pěkně: Yvona Škvárová, Jiří Hájek, Zdeněk Plech, Maria Kobielska i další… K tomu dobře hrající, zpívající a reagující sbor, s nimi orchestr, dostatečně vnímající dirigentem vyhrocené výrazové proměny… Usazený, působivý večer, potvrzující sílu Janáčkovy hudby i výmluvnost tradičněji vyznívající režie, takové, která nemusí hledat velké aktualizace, a přesto divácky plně vyhovuje.

V litomyšlské Festivalové hale jsou pěvci zvukově trochu znevýhodněni, pódium není nijak vysoké a orchestr nelze zanořit. Najít rovnováhu není snadné. Faktem je, že si tam proto divák ve větší míře užívá z první ruky operní symfonismus.

Smetanova Litomyšl/Ivan Krejza