„Interpretace nikdy nesmí být pasivní! Velcí skladatelé toho do své hudby tolik vložili!“

„Od roku 2028 mám v plánu si mezi sezónami brát dva měsíce volna.“

„Občas mi mladí pianisté chodí zahrát i soukromě. Ale nestává se to tak často.“

Rozhovor s Jevgenijem Kissinem se uskutečnil 12. srpna u něj doma v Praze, v době jeho desetidenního volna po návratu z koncertního turné. Kissin je rezidenčním umělcem 130. sezóny České filharmonie: vystoupí v rámci klavírního tria, třikrát po sobě zahraje s orchestrem Prokofjevův První klavírní koncert a nabídne i sólový recitál.

Pokud se nepletu, tak jste se ze svého koncertního turné vrátil včera.

Už předevčírem.

Jaké to je se vracet do Prahy, města, které je už několik let vaším domovem?

Je to nádherné. Jsem šťastný, že jsem zase zpátky doma. 

Proč žijete právě tady?

Přestěhoval jsem se sem z rodinných důvodů. Oženil jsem se, když děti mojí ženy z jejího prvního manželství ještě nebyly dospělé a bydlely tady. A přestože její první manželství nevyšlo, děti měly velmi blízký vztah jak s matkou, tak s otcem. Moje žena je proto pochopitelně nemohla opustit a zrovna tak je nemohla odloučit od jejich otce.

Jsem moc rád, že tady můžu žít, protože Prahu jsem vždycky miloval. Jako žid, který se narodil a vyrůstal v Sovětském svazu, mám k lidem v Čechách velký respekt a sympatie.

Jaký je kulturní aspekt života tady v porovnání s New Yorkem, Londýnem nebo jinými městy, kde jste žil?

Miluju starou architekturu. Londýn i Paříž toho v tomto ohledu samozřejmě také nabízejí hodně, ale pražskou architekturu mám vlastně rád ještě víc, protože tady na mnoha místech vídáte vedle sebe staré budovy různých barev. V Londýně ani v Paříži to tak úplně není.

Rozumím. Když se po takovém turné vrátíte domů, cítíte potřebu dát si volno? Vyřizujete pochůzky, setkáváte se s přáteli nebo se třeba věnujete poezii.

Teď si zkrátka dávám nějaký čas bez klavíru.

Kdy na vás začne doléhat tlak z práce na nových programech?

Tentokrát jsem si pro sebe vyhradil deset dní a pak se začnu připravovat na další sezónu.

Je doba mezi dvěma sezónami dostatečná na studium nových skladeb?

V poslední době mám pocit, že toho času potřebuju víc. Takže od roku 2028 mám v plánu si brát dva měsíce volna.

Proč?

Stárnu! Necítím se už tak silný, jako jsem byl před deseti, patnácti či dvaceti lety.

Možná má mladší klavírista výhodu v tom, že má větší kapacitu vstřebávat nový repertoár. Na druhou stranu si ale dovedu představit, že u zralého klavíristy zase naopak můžou leccos urychlit jeho zkušenosti s různými skladbami.

V případě starších skladeb ano, alespoň některých – záleží na tom, jak dávno jsem je naposledy hrál a kolikrát jsem se k nim v životě vracel. Klavírní literatura je ale tak rozsáhlá, že i v mém věku toho mám stále hodně k nastudování, což ostatně dělat chci. Jenom doufám, že budu žít dost dlouho na to, abych se naučil všechno, co si přeju, a abych to mohl hrát tak, jak chci.

Už jste ale odehrál tak obrovské množství zásadních děl velkých skladatelů… Které z těch důležitých milníků vám vůbec ještě zbývají?

Dobře temperovaný klavír, Umění fugy…

V poslední době se vlastně víc věnujete Bachovi.

Ano. Rád bych nastudoval i další jeho skladby, stejně tak Haydnovy sonáty a Variace f moll, Mozartovy sonáty a koncerty, několik Beethovenových sonát a také komorní hudbu. V roce 2027 se chystám hrát Diabelliho variace, protože bude dvousté výročí Beethovenova úmrtí. A potom i určité Schubertovy skladby včetně některých sonát, nebo další mazurky a nokturna od Chopina.

Myslel jsem, že mazurky už jste hrál prakticky všechny.

Spoustu, ale ne všechny. Jsou tam ještě některé, které bych se moc rád naučil. A kromě toho i díla Schumanna, Griega, Ravela, Skrjabina, několik Rachmaninovových, stejně tak Prokofjeva, Gershwina, Šostakoviče, Szymanowského a Bartóka.

V posledních letech mám pocit, že se váš klavírní projev proměnil – jako by v něm byla větší intenzita a fyzické vypjetí, což některým dílům dodává zvláštní působivost. Napadá mě například vaše nedávné provedení Bachovy Druhé partity ve Verbieru nebo Polonéza fis moll před několika sezónami.

To je stará skladba v mém repertoáru. Hraju ji od čtrnácti let.

Ale váš přístup teď působí úplně jinak, jak po stránce myšlenkové, tak technické.

Ano, zestárl jsem a dnes v té skladbě, stejně jako v dalších z mého staršího repertoáru, dokážu vyjádřit víc.

Takže ta – říkejme tomu třeba „intenzita“ – je něco, co cíleně hledáte, nebo spíš přirozený důsledek životních zkušeností?

Myslím, že spíš to druhé. Jsem přesvědčen, že všechno, co v životě zažíváme, se do naší hry nějak promítá, i když si to většinou ani sami neuvědomujeme.

Když jsem poslouchal vaši interpretaci Bachovy Partity c moll, připadala mi něčím odlišná, přesvědčivá a dramatická. Ten přístup byl úplným opakem pasivního.

(velmi rázně) Interpretace nikdy nesmí být pasivní!!! Velcí skladatelé toho do své hudby tolik vložili!

Pokud můžu mluvit za sebe, tento váš směr v Bachovi se mi zdá výborný.

Děkuji.

Pojďme teď ale každopádně mluvit o vaší další sezóně. Zdá se, že ji máte rozdělenou na vystoupení s orchestrem a komorní hudbu, zatímco ve druhé polovině se soustředíte na sólové recitály…

Ne výlučně. I v druhé polovině příští sezóny budu mít několik koncertů s orchestrem i komorních vystoupení.

Dobře, ale určitý prvek rozdělení tam je. Všiml jsem si toho také u koncertních sezón Yuji Wang a některých dalších. Je to záměr, rozčlenit si rok na dvě části?

Ano. V této fázi života už nechci míchat příliš mnoho různého repertoáru v rámci jednoho období.

Řekl byste, že Prokofjevův První klavírní koncert, který budete hrát v Praze, je jeho raným mistrovským dílem?

Rozhodně ano. V životě jsem ho hrál jen třikrát. V roce 1993 jsem pořídil živou nahrávku; není to moje nejlepší nahrávka, dnes už ho dokážu zahrát mnohem lépe. Protože je to z fyzického hlediska velmi obtížná skladba, i když krátká – rozhodl jsem se ji hrát teď, dokud mám dost sil.

Nedávno jsem slyšel živou nahrávku koncertu, kde tuto skladbu hraje Michail Pletňov.

Tu jsem neslyšel.

Je to jedno z nejlepších provedení koncertu pro klavír a orchestr, jaké jsem kdy slyšel.

Dovedu si to představit! Je to skvělý hudebník!

Z programu vašeho letošního pražského recitálu jste nakonec vyřadil Mjaskovského klavírní sonátu, je to tak?

Ano, měl jsem pocit, že Lisztova 12. rapsodie bude po Kreislerianě vhodnější.

Možná i vděčnější. Jak se vlastně díváte na Lisztovy rapsodie? Někdy bývají označovány za triviálnější z jeho děl.

Některé z nich triviální jsou, ale o té dvanácté si to nemyslím.

A které prvky ji podle vás odlišují například od Šesté rapsodie?

Řekl bych, že Šestá rapsodie je ten typ hudby, ve kterém je virtuozita spíš samoúčelná. Dvanáctá je oproti ní mnohem komplexnější, je v ní drama, je tam spousta maďarských lidových prvků… (úsměv) Samozřejmě nejsou všechny stejně hodnotné, ale totéž, myslím, platí i o Šostakovičových preludiích a fugách.

Dalšími skladbami vašeho recitálu budou mazurky, kterým se, jak jste už říkal, chcete víc věnovat.

Některé z nich jsem hrál už dříve, skoro od dětství. Tři z nich pro mě ale budou nové.

Není to úplně přímočarý výběr, spíš jsou to ty introspektivnější.

Vybral jsem ale takové mazurky, které se od sebe navzájem liší.

Pak je tu Kreisleriana.

To je v mém repertoáru starší skladba, hodně jsem ji hrál v letech 1997 a 1998. Pokud si dobře vzpomínám, tehdy jsem ji hrál dobře, ale studiová nahrávka, kterou jsem v té době pořídil, už tak dobře nevyzněla. Doufám tedy, že ji teď dokážu zahrát lépe, a možná se některý z mých koncertů nahraje a nahrávka se pak i vydá.

Takže nemáte chuť ji znovu natočit ve studiu?

Mně to vždycky vychází lépe naživo.

Které skladby si nejraději hrajete ve volném čase pro vlastní potěšení?

Ve volném čase si pro potěšení nehraju. Cvičím tak moc, že to ani nedokážu. A kromě toho to nedělám i z toho důvodu, že pokud něco není dokonalé, žádnou radost mi to nepřináší. Chci na tom pracovat, dokud to se to dokonalým nestane.

Ale přesto, když člověk čte vaši knihu vzpomínek nebo poslouchá, co všechno ještě chcete nastudovat… Hraní hudby vám bezpochyby radost přináší.
Samozřejmě! Ale to je něco jiného než hrát jen pro vlastní potěšení. Ovšem kdyby v tom ta radost nebyla, jak by člověk vůbec mohl hrát! To je veliká výhoda našeho povolání a umění vůbec.

Přemýšlel jste někdy o hraní jenom sólových recitálů podobně jako Volodos nebo Sokolov?

Tím myslíte nikdy nehrát s orchestrem ani komorní hudbu? Ne, v žádném případě. Je spousta skvělé hudby pro klavír a orchestr nebo komorní soubory s klavírem, kterou chci hrát.

A neubírá vám to právě na té radosti, když s ostatními hudebníky třeba zrovna nesdílíte úplně stejný názor na interpretaci a provedení pak není tak dokonalé, jak byste si přál? To byl jeden z důvodů, proč Sokolov hraje jen sólově.

Vzpomínám si jen na jediný takový případ v životě a to už bylo před mnoha lety.

Máte na mysli Čajkovského koncert s Karajanem?

Ale ne! Bylo to s Christophem von Dohnányim – ještě před Karajanem – na jaře roku 1988 v Amsterdamu s Concertgebouwským orchestrem.

Často vás vídáme v sále na koncertech vašich kolegů. Čí vystoupení byste si nikdy nenechal ujít?

Z pianistů, kteří stále vystupují, obdivuji Argerich, Schiffa, Sokolova, Zimermana, Pletňova a Richarda Goode.

Mezi ostatními hudebníky bych jmenoval Perlmana, Bella, Vengerova, Kremera, Isserlise, Gautiera Capuçona, Bartoli, Fleming, Goerneho, Hampsona, Terfela, Kaufmanna…

Pokud jde o dirigenty, tak Mutiho. Jednou jsem slyšel Lahava Shaniho a byl to skvělý výkon. Dále mám rád Andrise Nelsonse a výborný je podle mě také Klaus Mäkelä.

Mäkelä je mezi posluchači trochu kontroverzní. Někteří na něj mají dost přísné a chladné názory. 

Já slyšel jeho provedení Mahlerovy První symfonie a bylo to naprosto špičkové, opravdu na úrovni velkých dirigentů.

Mám také rád Thomase Quasthoffa. Teď zpívá jazz, ale i ten dělá skvěle. Pokud si dobře vzpomínám, slyšel jsem ho asi před rokem. Neuvěřitelné. Samozřejmě, dříve se věnoval i klasice – Schubertovi, Verdimu a tak dále. Naštěstí je na světě spousta výjimečných hudebníků.

Sledujete také mladší generace?

Nedávno jsem objevil dva skvělé hudebníky. Právě jsem dokončil svůj šostakovičovský projekt, který jsem realizoval spolu s řadou hudebníků u příležitosti 50. výročí Šostakovičova úmrtí přesně před třemi dny, 9. srpna. Ten večer jsme na Salcburském festivalu měli komorní koncert. Mimo jiné jsme tam hráli Čtyři písně kapitána Lebjadkina a Sonátu pro violu. Na tyto skladby mi byli doporučení Alexander Roslavets a Maxim Rysanov, které jsem do té doby nikdy neslyšel. Jsou opravdu, opravdu úžasní.

A co takové ty exploze popularity, jako třeba Yunchan Lim?

Vím o něm, ale bohužel jsem ještě neměl možnost ho slyšet. Zato jsem slyšel několik videozáznamů Dmitrije Judina, které se mi velmi líbily. Některé výkony Daniila Trifonova na mě udělaly také dobrý dojem, například jeho interpretace Schumannových Symfonických etud.

Občas vám mladí pianisté chodí i osobně zahrát, že? Napadá mě Dmitrij Šiškin.

Myslíte soukromě? Ano.

Jsou nějací umělci, kterým byste rád pomohl se zviditelnit? Například András Schiff jednou na Firkušného festivalu v Praze uvedl jednu ze svých studentek.

To nedovedu říct, zatím je na to příliš brzy. Většinu z nich jsem slyšel jen jednou. Myslím, že jenom Šiškin u mě byl dvakrát nebo třikrát.

Mívají obvykle nějaký konkrétní důvod, proč za vámi přicházejí? Chtějí od vás doporučení nebo něco podobného?

Ne. Ale jedné mladé pianistce jsem doporučení dal, aby se mohla zúčastnit soutěže. Slyšel jsem její hru a přišla mi velmi dobrá. Jmenuje se Monica Zhang. Je čínského původu a žije v Miláně. Už jsem zapomněl, co tehdy hrála, ale pamatuju si, že to bylo skvělé. Určitě je velmi talentovaná a schopná.

V dnešní době soupeření, kdy se tolik klavíristů snaží všemožnými a často velmi nevkusnými způsoby zviditelnit, bych čekal, že se budou předhánět, aby vám mohli zahrát.

Víte, ono se to neděje zase tak často. Ale většinou mě s takovou prosbou osloví osobně.

Rád bych se ještě zastavil u otázky obtížnosti. Jsou typy lidí, kteří neustále vyhledávají výzvy na způsob Beethovenova Hammerklavieru. Daniel Barenboim dokonce napsal v jedné ze svých knih, že dává přednost nemožným výzvám před těmi „jen“ velkými – paradoxně proto, že se u nich počítá se selháním. Vy se do náročných repertoárových zkoušek pouštíte velmi často…

Hammerklavier jsem nastudoval a hrál před osmi lety a považuju to za jeden ze svých největších úspěchů. Byla to výzva, kterou jsem chtěl překonat, a podařilo se mi to.

Když je to tak těžké pro vás, pak už to musí být těžké asi pro každého.

Ano. Z nejrůznějších důvodů. Ale byl to můj sen a myslím, že jsem to zvládl!

Zmiňoval jste, že pro radost si nezahrajete a zároveň máte rád veliké výzvy. Je v tom určitý prvek, že jste na sebe příliš tvrdý?

Ano. Teď jsem mnohem větší perfekcionista, než jsem býval. Opravdu mě rozčiluje, když zahraju notu vedle.

Proč to tak je?

Nevím. Jde o to, že při hraní si toho všímám mnohem víc, než když se poslouchám na nahrávkách. A když poslouchám někoho jiného, tak mi na takových detailech vůbec nezáleží.