„Mé angažmá v Ostravě nebylo prodlouženo čistě z časových důvodů; nestíhal bych své závazky, což by způsobovalo potíže oběma stranám.“

„Další soutěže neplánuju. Svůj účel splnily.“

„Mým osobním přáním je hudebníky vést s porozuměním pro každého z nich; aby našeho společného hudebního putování nelitovali.“

Jiří Habart představuje talentované dirigenty, kteří svou kariéru vybudovali od základů na své poctivosti a pracovitosti. Narodil se ve Frýdku-Místku, ZUŠ navštěvoval v Litomyšli, hru na housle studoval na konzervatoři v Kroměříži a dirigování se věnoval v Brně na JAMU. Byl úspěšný na dirigentských soutěžích v Debrecínu a zejména v Londýně na Donatella Flick Conducting Competition 2023 a už za studií se stal dirigentem Národního divadla moravskoslezského. Roku 2024 prožil Debut Pražského jara a čerstvou informací je, že od následující sezony se ujme pozice šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové. V rozhovoru jsme se ho ptali zejména na současné umělecké aktivity a šéfdirigentské vize.

Co zajímavého tě čeká v nadcházejícím období?

Po dvou intenzivních měsících cestování po Turecku, Anglii, Maďarsku i naší zemi mám teď klidnější období a chystám se na koncerty v Hradci Králové, Praze a v novém roce opět v Maďarsku, Španělsku a Itálii, takže práce stále je. Moc se těším na Rossiniho Stabat Mater v Debrecínu, pak na abonentní koncert v Rudolfinu s Prague Philharmonia, se kterou mě čekají dva zahraniční výjezdy a jeden český festival v létě. Mám před sebou také koncert v Obecním domě se SOČRem v březnu 2026. Stěžejní projekt této sezony představuje natáčení CD s kompletním dílem pro klarinet Františka Kramáře společně s labelem Supraphon a Filharmonií Hradec Králové. Sólových partů se ujmou Marek Švejkar a Alessandro Carbonare.

Jak se ohlížíš za svým dirigentským angažmá v Ostravě? Proč vlastně skončilo?

Do ostravské opery jsem nastoupil ještě za studií na JAMU. Jednalo se o velice důležité šestileté období, které mi hodně dalo a ukázalo, jak to chodí ve světě opery i baletu. Rád na ta léta vzpomínám a jsem vděčný, že jsem mohl poznat tolik znamenitých kolegů a seznámit se s důležitými repertoárovými, ale i raritními tituly. Opera člověka naučí opravdu hodně!

Mé angažmá nebylo prodlouženo čistě z časových důvodů. Minulou sezonu mi končila smlouva a když jsem porovnal diář s plánem v divadle, tak nemělo smysl zůstávat, protože bych nestíhal své závazky, což by způsobovalo potíže oběma stranám. Jak už to v životě chodí, některé věci musí ukončit, aby nové mohly přijít a ostravská opera má nyní prostor dát příležitost dalším dirigentům a umožnit jim rozvíjet se, což je moc dobře. 

Definuješ sám sebe spíše jako symfonického, či operního dirigenta? Doprovázíš rád balet?

To je složitá otázka, hudba je přece jen jedna a nerozlišoval bych to na operu nebo symfonii. Pochopitelně to jsou dva odlišné světy co do přípravy, zkouškového procesu a aspektů, které musí dirigent vnímat. Cítím se velmi komfortně jak v divadle, tak na koncertním pódiu, nicméně poslední léta dominovala právě tvorba operní, proto si teď od ní trochu odpočinu, a doženu tak pole symfonické.

Co se týče baletu, to je úplně jiná disciplína v otázce vnímání tanečníků. U klasického baletu existuje mnoho záludností, které dirigent musí tak říkajíc „nacítit“ – přípravná a závěrečná gesta pro nástup orchestru, s výskokem musí začít hrát hudba a tak dále. Také záleží na tanečníkovi a choreografovi. Zažil jsem jak metronomické pedanty, kteří nikdy nebyli spokojeni s tempy, tak i naprosto liberální baletní mistry, kteří hlásali: „Tanečník musí vždy tančit na hudbu. Maestro, hrejte, jak cítíte.“ Ovšem to se mi stalo pouze jednou, bohužel. (smích) To nic nemění na tom, že baletní hudba je neskutečně krásná a takového Louskáčka si užiju vždycky, i když jsem ho dirigoval asi čtyřicetkrát.

Jaký orchestr byl pro tebe z pohledu dirigenta ten nejlepší?

Nepochybně London Symphony Orchestra a z nedávné doby určitě i těleso Velšské národní a Maďarské státní opery. Ten druhý jmenovaný orchestr je považován za nejlepší orchestr v Budapešti a musím říci, že se mi s nimi výborně pracovalo – pohotově reagovali na ruce, poslouchali sami sebe i to, co se děje na jevišti. Jejich široká dynamická škála a intonace byly prvotřídní, zkrátka zážitek. Nicméně nerad bych vyzdvihoval jen zahraničí, i v cizině jsem poznal také velmi průměrné ansámbly, kde nefungovaly základní věci, a to si člověk pak s potěšením uvědomí, co má doma, a na jaké úrovní jsou na naše tuzemské orchestry. Opravdu na výborné.

Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníš?

Jen toho, že můžu dělat to, co mám rád – hrát muziku s dalšími hudebníky. Když funguje i vzájemná „chemie“ a společný „tah na branku“, jedná se o nádherné a uspokojivé chvíle, ze kterých vždycky dlouho žiju.

Který hudební pedagog tě nejvíce naučil? Jak vzpomínáš na své učitele? 

Každému ze svých mentorů jsem vděčný. Myslím, že jsem měl na každého z nich opravdu štěstí. Začalo to už v Litomyšli na ZUŠ u Oldřicha Heyla, který uměl ukázat, že muzika a hraní zejména komorní hudby je o komunikaci – to byl první impulz k tomu, že se pokoušíme o něco krásného, i když člověk jako začátečník teprve zápasil se základy houslové hry. Na kroměřížské konzervatoři mi byl fantastickým lektorem Karel Janeček, od něhož jsem převzal nejen skvělou metodiku hry na nástroj s cílem dosáhnout virtuosní techniky, ale užíval si i dlouhé debaty o životě. V té době to byl pán ve velmi pokročilém věku a od takových poslouchat životní příběhy a vzpomínky, to bylo něco. Na JAMU jsem pak šel studovat dirigování, a to k báječným pedagogům. Jakub Klecker a Tomáš Hanus byli naprosto odlišní, a to mi nabízelo široké spektrum pohledů a přístupů k dirigování. Další osobnost představovala i sbormistryně Blanka Juhaňáková. Paní profesorka je obrovský muzikant, vštěpovala nám vnímání hudby skrze pěveckou linku a gestikulační svobodu rukou. Zejména té levé, výrazové. Její hodiny se nesmazatelně zapsaly do mojí paměti. Těmto všem mockrát děkuju za jejich odhodlání a nervy se mnou vydržet. Dodnes jsme všichni v kontaktu a jsou mi stále vzácnými rádci, za což jsem opravdu rád.

Jakým způsobem studuješ nové partitury? Hraješ si je na klavír, představuješ si zvuk v hlavě, nebo si obstaráváš nahrávky? Zasahuješ jako houslista hráčům do smykování?

Ano, do smyků zasahuju. Partitury si zahraju většinou nejprve na housle, abych věděl, jak se to hráčům hraje a jaké mám možnosti, když něco změním nebo hledám adekvátní smyky pro dosažení lepšího toku fráze. Na klavír si vyzkouším víceméně jen harmonii dechové sazby a zkouším hledat, co se stane, zvýrazním-li určitý tón akordu. Další funkcí hry na klavír je také odhalování chyb v notách. Partitury studuju od celku k detailu – nejdříve technické aspekty, formu, harmonii, způsob dirigování a poté mě zajímá obsah, historie díla, atmosféra, poselství určitých úseků v partituře. Jedná se o neustálé hledání. Často mám pocit, že jsem něco opominul, nevšimnul si a to mě dokáže dost potrápit.

Rád také poslouchám nahrávky, pokud možno co nejvíce verzí, abych mohl zjistit, jak stejná věc může znít barevně jinak v Americe a jinak třeba ve Švédsku. Bažím po tom, co tam hudebníci a dirigent našli, co jim přišlo zajímavé zdůraznit, jak celé dílo pojali a jak pracují se zvukem, agogikou, dynamikou celého orchestru. Je to svým způsobem skvělá škola interpretace.

Po tom všem nakonec jen otevřu noty bez houslí, klavíru či nahrávek a nechávám je na sebe pouze v tichu promlouvat a čekám, kam mě můj „vnitřní hlas“ nasměruje. Dost často se také na zkouškách improvizuje, i sami hudebníci mohou přinést svou ideu nebo se nečekaně zázrakem uděje „něco“, co nezbývá než přijmout, protože by to lépe už zahrát nešlo.

V dirigentských soutěžích jsi byl úspěšný. Chystáš na nějakou další?

Určitě ne, stačilo. Bylo to náročné, leč nezbytné. Svůj účel soutěže splnily.

Jak se připravuješ na budoucí pozici šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové? Bude se jednat o tvou první šéfovskou zkušenost – tvůj sen vést nějaký orchestr se splní…

S královéhradeckou filharmonií jsem se poprvé setkal v loňské sezoně a od té doby jsme měli tři krásné projekty. Začátkem prosince nás čeká další, srdečně zvu. Vůbec jsem netušil, že hledají nového šéfdirigenta. O to více mě potěšilo, když nabídka přišla. Myslím, že v pravý čas. Moc si toho vážím, přál jsem si o nějaký ansámbl pečovat, něco budovat, a tak doufám, že se nám bude společně dařit. Je zde výborný tým v čele se skvělým ředitelem Vladimírem Šrámkem. (Rozhovor s ředitelem u jeho nástupu do funkce čtěte ZDE.) Právě jeho vnitřní energie a typ osobnosti představovaly důvody, proč jsem nabídku přijal. Máme plány, vize a očekávání. Necháme se překvapit.

Určitě jsi hráče zaujal, když tě chtěli za šéfa. Kam chceš hradeckou filharmonii posunout? Na čem s nimi chceš pracovat?

Ačkoliv se jedná o velké symfonické těleso schopné interpretovat hudbu od baroka po soudobé kompozice, v posledních letech byl jeho dramaturgický a interpretační profil výrazně utvářen osobností šéfdirigenta Kaspara Zehndera. Jeho práce nesla jasný otisk hluboké hudební erudice, otevřenosti k novým podnětům a důrazu na neznámé či nově objevené skladby. Velmi si vážím výsledků práce tohoto uznávaného švýcarského umělce, jehož vztah k české hudbě orchestr výrazně obohatil. Na tuto skutečnost chci s respektem navázat a přirozeně ji doplnit vlastním pohledem. Střídání zahraničního a českého dirigentského přístupu vnímám jako zdravé vyvážení hudebních tradic a spojení pohledu „dechaře“ a „smyčcaře“ (Zehnder je vynikajícím flétnistou – pozn. red.).

Jedním z mých hlavních cílů bude rozvíjet a zdokonalovat zvuk tělesa; bude pro nás jedinečný – přirozené barvy, dynamická flexibilita a tónová identita. Filharmonie je momentálně na velice dobré úrovni, tvoří ji vynikající hudebníci v každé sekci. Budeme se soustředit na souhru, smysl pro detail, a především se bedlivě poslouchat. Cíleně nasazuju díla klasicismu a raného romantismu, kde je jakákoliv nesouhra ihned slyšitelná. Jedná se o kompozice často menšího rozsahu, o to více však každého z nás staví před velký hráčský úkol.

Dále bychom dali rádi příležitost mladým sólistům, pěvcům a dirigentům, kteří se pozvolna etablují na koncertních pódiích. Mým osobním přáním je hudebníky vést s porozuměním pro každého z nich a probudit v nich pocit, že se tvoří něco magického – hudba, pro kterou se všichni v mládí obětovali… Stojí za tím roky tvrdé dřiny a já si moc přeju, aby toho v našem společném putování nelitovali.

Takže budeme na koncertech častěji slýchat klasicismus a rané 19. století – tato hudba se nikdy neoposlouchá. Možnost zasahovat do dramaturgie tedy evidentně máš…

Filharmonie má štěstí na Marka Hrubeckého, který dramaturgii pojímá s objektivním odstupem a vždy v delším časovém úseku – sleduje vývojové trendy, zpracovává návrhy všech složek, které do programu zasahují. Volnou ruku určitě mám a pan dramaturg mi je inspirací, pomocníkem a skvělým stratégem v rozhodování, jakou cestou se vydat.  Rovněž nacházíme shodu s momentálními programovými potřebami orchestru tak, aby bylo spokojené i publikum a rádo navštěvovalo naše koncerty.

Foto: archiv Jiřího Habarta, Hanz Sedlář