„Nikdy neupřednostňuji jednu složku, snažím se všechny podpořit k maximální spolupráci, jen tak může vzniknout něco mimořádného. Pokud takový koncept neprosadím, mohu rovnou poslat diváky na koncert, a ne do divadla.“

„Mým největším přáním je, aby diváci odcházeli z představení proměnění.“

„Příběh největšího irského hrdiny Finna je dobrým základem pro velkou tragédii.“

Jiří Heřman patří k nejvýraznějším českým operním režisérům současnosti. Absolvent konzervatoře v Plzni a operní režie na pražské AMU si renomé vybudoval jak originálními komorními projekty v netradičních prostorách, tak inscenacemi na velkých operních scénách. Od roku 2015 působí jako umělecký šéf opery Národního divadla v Brně. 

S Jiřím Heřmanem jsme si povídali během práce na nové inscenaci opery Legenda z Erinu Otakara Ostrčila, kterou v těchto dnech připravuje pro Národní divadlo v Praze a která bude mít premiéru 16. října, ale i o jeho osobitém režijním rukopisu, inspiračních zdrojích a cestě, kterou prošel od komorních experimentů v netradičních prostorách až k velkým operním inscenacím. 

Jste jedním z mála našich, ale i světových operních režisérů, kteří mají jasně rozpoznatelný inscenační rukopis. Mohl byste přiblížit, jak tento rukopis vznikal, co jsou vaše inspirační zdroje a na jakých základech stojí vaše vnímání divadelní estetiky?

Nerad se opakuji, ale všechno u mě začíná a končí u hudby. Ta ve mně odjakživa probouzela fantazii a otevírala prostor k objevování sdělení, která stojí za slovem – a vedou nás hlouběji k našemu vlastnímu já. Jako malý jsem neměl možnost chodit do divadla, a tak jsem si přál dostávat nahrávky oper, které jsem si pak doma inscenoval ve svém kouzelném divadélku. Když jsem později poprvé vstoupil do skutečné opery, zjistil jsem, že to, co vidím na jevišti, se míjí s obrazy, jež jsem měl v hlavě, a právě tahle zkušenost mě přivedla k režii.

Kamennému divadlu jsem se zprvu vyhýbal, chyběla mi v něm inspirace a vnitřní prožitek. Začal jsem proto vyhledávat alternativní prostory, které se v kombinaci s hudbou a silným příběhem dokázaly proměňovat. A právě ta proměna mě fascinovala. Velký vliv na mě měl současný tanec a jeho detailní práce s prostorem a světlem. Za tuto zkušenost jsem vděčný ředitelce festivalu Konfrontace Táně Langáškové. Strhávala mě představení Jiřího Kyliána, Russella Maliphanta nebo Akrama Khana.

Zásadní roli v mém směřování pak sehrály stáže v Piccolo Teatro v Miláně a na Accademia Silvio D’Amico v Římě. Velmi významné bylo i setkání s profesorem Jaroslavem Vostrým na DAMU. Podporoval mé myšlení o opeře, otevíral se mnou témata sakrálního a profánního prostoru, chápání divadla jako rituálu či propojení hudby s výtvarným uměním. Byly to inspirativní chvíle, z nichž čerpám dodnes. Mé inspirační zdroje nakonec vycházejí ze života, jako je tomu, myslím, u každého tvůrce. A jsem vděčný také za spolupráci s dramaturgyní Patricií Částkovou, která mě vždy zasvětí do všeho podstatného, co je k danému dílu dobré znát – a z čeho je možné se inspirovat.

Jak byste vy sám popsal svůj režisérský rukopis?

To není otázka pro režiséra! (smích) Alespoň ne pro mne, tvořím tady a teď a neohlížím se na to, jestli mám nějaký rukopis. Ano, jsem to já, ale ten popis mého rukopisu nechám raději na vás odborných kriticích a hlavně divácích…

Když se ohlédnete za svou dosavadní tvorbou, dokážete vystopovat, jakým směrem se vaše práce vyvíjela? Jsou výrazové prostředky, které jste měl jako mladší režisér v oblibě, ale později jste je opustil? Nebo naopak nějaké, které jste objevil teprve nedávno a přál byste si, abyste je znal dříve?

Já se příliš neohlížím zpět. Vlastně si stále říkám, že režírovat ještě neumím – a že se mi to jednou snad podaří. Neustále hledám to, co dělá divadlo divadlem: pravdivost sdělení a tu zvláštní sílu, díky níž dokáže divák zapomenout na vše kolem sebe a přenést se do jiné úrovně vnímání. Tam, kde se zastaví čas, kde vás něco dojme nebo rozesměje jen proto, že jste na okamžik prozřeli k něčemu novému, co vám dodá energii kráčet dál. Mým největším přáním je, aby diváci odcházeli z představení proměnění. A znovu jsem u toho slova – proměna. Je to cesta, která vede vždy někam dál.

Z vašich režijních prací, kterou jsem měl možnost vidět, považuju za nejdokonalejší Madama Butterfly v Národním divadle v Praze, kde jste, dle mého názoru, rozvinul „heřmanovskou poetičnost“ naplno. Jak jste tuto inscenaci vnímal vy? 

Úskalí této poetičnosti spočívá v tom, že pokud není provedena do posledního detailu, postrádá svůj smysl – a bohužel se to stalo i u Madama Butterfly. Nerad na to vzpomínám – obě protagonistky onemocněly a vše se muselo přizpůsobit rychlým aranžmá. Následně se s inscenací začalo zacházet způsobem, který tento typ poetičnosti neunese. Nyní je inscenace zrušena, ale těším se, že ji jednou budu mít příležitost vytvořit znovu. Myslím, že jsem se vydal správnou cestou, která pro mě ještě nekončí.

Které ze svých prací si tedy nejvíce ceníte?

Na tuto otázku si dovolím odpovědět trochu oklikou. Inscenace, po níž se mi někdy v srdci zasteskne, byla rozhodně Láska na dálku Kaiji Saariaho. Jinak pro mě každá nová inscenace představuje výzvu sama o sobě – většinou si nevybírám díla z běžného operního repertoáru a právě tato neustálá novost mě posouvá dál a učí novým pohledům na divadlo.

Po delší době se vracíte do Prahy v málo známé opeře Legenda z Erinu Otakara Ostrčila. Jak se tato myšlenka zrodila?

Byl to hudební ředitel Robert Jindra, který mi zavolal, zda bych se nechtěl ujmout jedné z Ostrčilových oper, neboť si letos si připomínáme devadesát let od úmrtí této významné osobnosti opery Národního divadla. S první návrhem inscenovat operu Vlasta jsem zcela nesouzněl. Zanedlouho mi Robert předložil další možnost – operu Legenda z Erinu. Ta mě okamžitě zaujala libretem vycházejícím ze Zeyerovy stejnojmenné hry.

Studium partitury bylo dlouhým procesem – nechal jsem si pořídit klavírní nahrávku celého díla, abych měl detailnější představu o hudební složce, která je pro mě klíčová. Zaujalo mě například použití harfy, nástroje typického pro Irsko, který Ostrčil motivicky spojuje s hlavní postavou královské dcery Gránie.

Celá stavba díla je také velmi zajímavá. Opera má čtyři jednání, přičemž první jednání je jakýmsi zasvěcením do životních příběhů hlavních postav – stárnoucího hrdiny Finna a irského krále Kormaka s jeho chorou dcerou Gránií. Inscenovat celé jednání, založené téměř výhradně na vyprávění životních osudů postav, je ohromná výzva. Teprve ve druhém jednání se začíná rozvíjet velké drama, které vrcholí naprosto překvapivým koncem. A právě kvůli němu jsem se rozhodl tuto operu inscenovat. Je fascinující ponořit se do úplně neznámého díla a dát mu nový život.

Přijalo Národní divadlo vaši uměleckou koncepci bez výhrad, nebo dochází k jednáním a kompromisům?

Nevybavuji si žádné výhrady. Naším cílem je rozehrát příběh legendy tak, aby byl srozumitelný dnešnímu divákovi, a přesto neztratil nic z atmosféry místa a doby, kde se odehrává. Dramaturgyně Patricie Částková miluje Irsko, předložila nám spoustu inspiračních zdrojů a celý koncept se vyvíjel velmi spontánně při mnoha schůzkách s inscenačním týmem se scénografem Draganem Stojčevskim a kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou, se kterou to bude moje první spolupráce.

Jaké je klíčové téma pro vaše nastudování a povíte nám něco o výpravě?

Pokud se začtete do irských mýtů, ponoříte se do mystického světa hrdinů a bohů, kteří nepostrádají nic z lidských vlastností. Příběh, ve kterém je největší irský hrdina Finn spojován s mocí blahotvorné ruky, kterou může uzdravit umírajícího, avšak nikdy tento dar nesmí nikomu odmítnout, je dobrým základem pro velkou tragédii. Každý z nás jsme v životě postavený před rozhodnutí, které nám může úplně změnit život. V Legendě z Erinu jsou všechny postavy konfrontovány s takovým rozhodnutím. Následovat srdce či povinnost může být někdy velké dilema, které nám může ze života udělat pěkné peklo, stejně jako umění odpouštět. 

Prostorovým inspiračním zdrojem se pro mě stala mohyla Newgrange, kam jednou v roce pronikne paprsek slunce. Tento mystický okamžik znovuzrození či cesty do „jiného světa“ je základem pro celkovou koncepci naší nové inscenace. Postavy z tohoto jiného světa vstupují do světa běžných smrtelníků a naopak. V irské legendě nemůže chybět fascinující irská přírodní scenérie, s přírodou je člověk pevně spjatý a v naší výpravě to má velký význam.

Jaká je vaše spolupráce s Robertem Jindrou? V případě kolize, kdo by měl mít poslední slovo: režisér, nebo dirigent?

Robert má velký smysl pro jevištní dění, myslím, že pro naši práci máme společné krédo: Gesamtkunstwerk. Pro orchestr a sólisty je to opravdu velká výzva. Ostrčil klade na hráče i sólisty velké nároky a je velmi náročné to propojit s jevištní interpretací. S Robertem nehrajeme hru, kdo je první a kdo druhý, je to naše společná práce a v ní se snažíme hledat cestu vždy takovou, která je ku prospěchu celku. To platí i pro mě jako šéfa opery, nikdy neupřednostňuji jednu složku, snažím se podpořit všechny složky k maximální spolupráci, jen tak může vzniknout něco mimořádného. Pokud takový koncept neprosadím, mohu rovnou poslat diváky na koncert, a ne do divadla.

Velice dobrý tým tvoříte v Brně s Martinem Glaserem, který za tři roky bude odcházet do Prahy…

Bylo již oznámeno, že s Martinem Glaserem se od sezony 2028/2029 vracím do opery Národního divadla. Je to pro mě nová výzva, na kterou se postupně připravuji a přeji si, aby byla přínosná pro nás všechny.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, na jaké realizace se těšíte?

Těším se na naši novou inscenaci Čertovy stěny, kterou nastuduji s brněnským souborem a naším novým šéfdirigentem Robertem Kružíkem. A také na novou produkci Janáčkovy Šárky s Juliusem Drakem a Nicky Spencem.

Na jaké počiny z nadcházející sezóny Národního divadla Brno byste chtěl upozornit čtenáře?

Určitě si nenechte ujít reprízy naší úspěšné inscenace opery Alcina v hlavní roli s Magdalenou Koženou. Z barokní opery připravujeme nastudování Händelovy Agrippiny v režii Martina Glasera a v hudebním nastudování Václava Lukse s Collegiem 1704. Připravujeme se také na desátý jubilejní ročník Janáček Brno 2026, na kterém budou provedené všechny Janáčkovy opery a v letošní sezoně připravujeme revivaly našich úspěšných janáčkovských produkcí: například Carsenova Káťa Kabanová nebo Osud v novém hudebním nastudování Tomáše Hanuse či Její pastorkyně s Kateřinou Kněžíkovou a nově Janou Hrochovou v roli Kostelničky, přičemž já osobně se těším i na derniéru naší inscenace Růžový kavalír. 

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoliv skladatele nebo postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a jaká témata byste spolu probírali? 

Nepiji alkohol, ale jsem velkým milovníkem kávy a čajů, tak třeba na čaj o paté bych šel s Benjaminem Brittenem, abych s ním prodiskutoval nové inscenace Billyho Budda, Snu noci svatojánské a Smrti v Benátkách. Samozřejmě s Otakarem Ostrčilem, abych věděl vše o jeho záměru s Legendou z Erinu. Moc mi chybí Kaija Saariaho. V budoucnu bych uvítal i setkání s Kevinem Putsem, jehož tvorba mě inspiruje. S operními postavami určitě s Orlandem naší nové opery skladatelky Ľubici Čekovské a přizval bych k tomu i Virginii Woolf – hlavním tématem schůzky bude umět žít naplno tady a teď bez předsudků a soudů lidí kolem nás.