„Sedmdesát let s violoncellem není jen životní bilance. Je to cesta, na níž se tóny stávají svědky, žáci se mění v kolegy, rodina v soubor, a každé vystoupení v nový začátek.“

„Ve všech svých vnoučatech vidím nadání; jsou a budou špičkoví.“

„Za svůj vrchol považuji to, že jsem živě zahrál všech čtyřicet Popperových etud, takzvanou vysokou školu violoncellové hry, což je obdoba Paganinských capriccií.“

Mistrovská díla klasické hudby se nesla Dvořákovou síni zcela zaplněného pražského Rudolfina ve znamení výjimečné hudební události – galakoncertu k 70. narozeninám violoncellisty, pedagoga a skladatele Jiřího Hoška. Kromě něj se tam představila i jeho nadaná vnoučata a laureáti mezinárodních soutěží – Adina, Noa, Micha a Amos Weissovi a také jejich matka violoncellistka Dominika Weiss Hošková, dcera jubilanta. KlasikaPlus.cz byla poté u Jiřího Hoška doma. Vyprávěl, vzpomínal a bilancoval. Chtěl by podle svých slov být zdravý a dělat pořád muziku. Nic jiného prý vlastně nepotřebuje. 

„Sedmdesát let s violoncellem není jen životní bilance. Je to cesta, na níž se tóny stávají svědky, žáci se mění v kolegy, rodina v soubor, a každé vystoupení v nový začátek,” bilancuje uznávaný sólista Jiří Hošek a ohlíží se za koncertem, který se odehrál 12. října. Nebyl přitom jen oslavou umělcova života, ale symbolickým spojením tří generací velké hudební rodiny. Dohromady hrají s ohledem na svůj židovský původ také v rodinné klezmerové kapele Weiss family. „Ve všech svých vnoučatech vidím nadání, jsou a budou špičkoví. Vždyť tomu nejmladšímu je teprve osm let a dokázal v Rudolfinu zahrát suverénně se symfonickým orchestrem. To nebyla jen rarita, ale profesionální výkon. Je to šoumen,” dodává s hrdostí Hošek.

Slavnostní večer zahájily Variace na rokokové téma, op. 33 Petra Iljiče Čajkovského, které Hošek za doprovodu Jihočeské filharmonie řízené Alešem Podařilem interpretoval brilantně, s lehkostí a noblesou. Odrážely jeho mnohaletou sólistickou praxi. Následovala první věta slavného Čajkovského Klavírního koncertu b moll, op. 23, při níž Hošek nečekaně usedl za klavír a prokázal, že jeho hudební um rozhodně není omezen jen na violoncello. Na závěr zazněl ikonický Dvořákův Violoncellový koncert h moll, op. 104 v technicky precizním a hluboce procítěném podání Dominiky Weiss Hoškové.

Výběr skladby nebyl náhodný. Kdysi na stejný nástroj toto dílo interpretoval legendární profesor Miloš Sádlo, na jehož odkaz violoncellista Hošek profesně navázal. Hošek u Sádla totiž vystudoval HAMU a ještě předtím v sedmdesátých letech také hru na violoncello u Pravoslava Sádla Páva na Pražské konzervatoři. Po jeho otci Karlu Pravoslavovi Sádlovi převzal slavný Miloš Sádlo umělecký pseudonym. Po svých studiích se Jiří Hošek zdokonaloval v Paříži a Nice, zúčastnil se deseti mezinárodních interpretačních soutěží a v roce 1980 se stal laureátem Mezinárodní violoncellové soutěže Pražského jara. 

Jiří Hošek v současnosti žije na pražském Žižkově a ve svém obývacím pokoji má improvizované malé nahrávací studio a zkušebnu s klavírem, stupínkem, několika violoncelly a především stovkami CD a gramofonových desek. Jsou mezi nimi nejen slavná díla violoncellové literatury, ať už Schumannův nebo Lalův, které ve svém profesním životě nahrál, ale i souborné nahrávky, jako třeba Prokofjevova pozdní violoncellová díla nebo soubory židovské hudby. 

Nejvíce hrdý je nicméně na cédéčka s nahrávkami kompletních děl Antonína Krafta a Davida Poppera. Ostatně jeho výtvarná podobizna má na stěně obýváku čestné místo. Hošek totiž Popperovo dílo spoluobjevil a některé skladby rekonstruoval. „Za největší svůj vrchol považuji to, že jsem živě zahrál všech čtyřicet Popperových etud, takzvanou vysokou školu violoncellové hry, což je obdoba Paganinských capriccií. A já jsem to nestříhaně zahrál v roce 1996 živě na koncertu, televize to natočila, a pak jsem to vydal i s publikací,” vypráví. Na neobvyklý umělecký výkon se chystal rok. Kromě toho připravil o Popperovi výstavu a tři televizní pořady. 

V 90. letech nahrál Hošek oba violoncellové koncerty od Martinů a byl koncertním mistrem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jezdil do řady zemí světa, nejvíce přitom vzpomíná na Marakéš, kde kdysi náhodou mohl zahrát i slavnému herci Jeanu-Paul Belmondovi. Vřelé vztahy s Marokem udržuje Hošek stále, na jubilantský říjnový koncert si ho do Rudolfina přišla poslechnout dokonce i marocká velvyslankyně.

Jiří Hošek stále patří k výrazným postavám současného interpretačního umění. Jak říká, měl v životě dvě cesty. Jednak se profesionálně věnoval vážné hudbě, učil dvacet let na pražské AMU. Kromě klasické hudby je však známý i jako herec, komponista scénické hudby pro Divadlo na Fidlovačce a interpret populární hudby, zejména americké country. Už v době, kdy studoval, vystupoval jako kapelník a umělecký vedoucí countryové skupiny Wyjou a Newyjou, která se v někdejším Československu pokoušela prosadit s moderní verzí americké country. Objevil třeba i countryovou zpěvačku, tehdy dvacetiletou Šárku Rezkovou, která později šla vlastní sólovou dráhou. Společně natočili nashvillské album s americkým zpěvákem Michaelem Lee Pickernem. 

Aktivně Hošek působil i na Žižkově. Založil zde v roce 1997 hudební festival Nekonvenční žižkovský podzim, je zapsaný do Knihy cti městské části Praha 3 a byl vyhlášen Osobností Žižkova roku 2000. Za netradiční pojetí společného koncertu 155 violoncellistů Kdyby tisíc violoncell na Náměstí Jiřího z Poděbrad ke stému výročí narození K. P. Sádla se žižkovský festival pod jeho vedením dostal i do Knihy rekordů. Místní přehlídku už ale několik let nedělá. Nové vedení radnice ji předalo mladším generacím a přejmenovalo, čehož Hošek i trochu lituje, protože akce ztratila věrné návštěvníky.

V současnosti se zaměřuje na své originální umělecké projekty a 23. listopadu jej čeká v rámci festivalu Talichův Beroun koncert na počest 250 let od narození hudebního sběratele a filantropa Josefa Antonína Seydla. Hošek se svou dcerou Dominikou a houslistou Miroslavem Vilímcem představí Kraftovy skladby, které kdysi objevil v Seydlových sbírkách. „Chtěl bych být zdravý a dělat pořád muziku,“ dodává ke svému jubileu skromně Hošek s tím, že nic jiného vlastně nepotřebuje. Nadace život umělce jej letos za celoživotní umělecký přínos ocenila udělením Master Prix 2025.

foto: archiv Jiřího Hoška