„Kdybych snad někdy měl mít pocit, že se témata vyčerpají, tak si uvědomím, že tady Liechtensteinové byli sedm set let…“

„Valtická hudební sbírka milosrdných bratří je velkou zásobárnou, ze které můžeme čerpat.“

„Snažím se okolní obce a města harmonizovat, abychom byli pospolu, aby místní byli pyšní na to, co tu mají.“

Na samém jihu Moravy vrcholí devátý ročník Lednicko-valtického hudebního festivalu. Jeho zakladatel a ředitel Jiří Partyka, původně pražský houslista, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje návrat do rodného kraje a inspirace regionálním lichtenštejnským dědictvím, které ho každým rokem dovádějí k jedinečným festivalovým programům.

Vrátil jste se před pár lety do rodiště. V Praze jste byl asi někdy vnímán jako Moravák, nejste teď naopak paradoxně tak trochu cizinec ve Valticích na jihu Moravy?

Možná zpočátku ano. Asi jsem i slyšel ´…nějaký Pražák nám tu bude dělat kulturu…´. Někteří nevěřili, že by se tady u nás hrála klasika. Ale myslím, že za těch pár let jsem je už přesvědčil, že to, co dělám, je přínosem. Že mohu něco rodnému kraji dát právě díky tomu, že jsem byl dvacet let v Praze.

Přišel jste sem a teprve potom vám plně došlo, že jste odsud? Nebo jste od začátku směřoval zpět s tím, že budete rodišti tak trochu sloužit? Jak jste vlastně v roce 2016 začínali?

Koncertem s Václavem Hudečkem. První myšlenkou, kterou jsem začal dávat dohromady už v roce 2015, bylo uspořádat jeden koncert. Byl jsem dvanáct let houslistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Ve valtické zámecké jízdárně, právě čerstvě zrekonstruované, vystoupili přátelé z České filharmonie, a říkali mi: když jsi odtamtud, tak tam něco udělej…! Domluvil jsem se tehdy se zámkem i s radnicí. Dělal jsem tehdy také koncertního mistra v Szegedu a měl jsem přijet se svým komorním orchestrem. Nakonec se ale zjistilo, že v sobotu je vinobraní a že už naplánovaný koncert musí být tedy až v neděli. Tak jsem přidal ještě sobotní koncert v Lednici, a to už byl závazek, který vyžadoval vznik loga a oficiálního názvu LVHF… Potom přišel druhý ročník… A pak už projekt získal koncepci, ke které mě inspiroval někdejší knížecí architekt Joseph Hardtmuth. Ten, co stojí za architektonickým řešením známých staveb v celém vzácném Lednicko-valtickém areálu.

A pak jste byl najednou ve Valticích zase jako doma.

Jsem zvyklý dělat věci na sto procent. Šel jsem s druhou dcerou na „mateřskou“, dal jsem do projektu své finance… Do roku 2019 jsem ještě dojížděl, ale když dcery začaly chodit do škol, jedna ve Valticích a ta starší v Mikulově, tak úplně přirozeně vyplynulo, že už jsme se s rodinou definitivně usadili tady. Ve Valticích. A jednou budeme snad bydlet v nedalekých Úvalech, které jsou mi hodně blízké.

Rod Liechtensteinů zanechal asi víc příběhů, než ten, který je spojen s architektem Hardtmuthem, viďte?

Přesně tak, je jich řada a je jich naštěstí dost. A to tak, že každý ročník můžeme věnovat jednomu z nich. A kdybych snad někdy měl mít pocit, že se témata vyčerpají, tak si uvědomím, že tady byli sedm set let…

Tématem letošního ročníku jsou svobodní zednáři.

Ano, díky existenci Zednářské zahrady v zámeckém parku v Lednici, na jejíž existenci mě upozornil zahradní architekt a pedagog Přemysl Krejčiřík. V roce 2020 byly inspirací pro festivalové programy různé kultury v klasické hudbě a jednou z nich byl Orient. Naproti Minaretu v Rytířském sále zámku Lednice mělo hrát kvarteto z Turecka. Covid nám tehdy koncerty překazil, hrál místo nich Pavel Haas Quartet. Ale Přemysl Krejčiřík jednoho dne ukázal na portál Rytířského sálu a říká: Tam nahoře je zednářský symbol! A tak rozkvetl další příběh, který se odráží v letošním programu. Festival mě právě díky tomu, díky takovým souvislostem, naplňuje.

Budou se odrážet i v příštích ročnících?

Určitě. Napřesrok například bude mít jeden z koncertů nosné téma Milosrdných bratří. Řád bude mít výročí, čtyři sta dvacet let od příchodu do Valtic. Pozval je Karel I. z Liechtensteinu. Byli v tomto regionu jako v prvním, teprve potom přišli do Vídně, do Prahy… Milosrdných bratří se týká i Valtická sbírka hudebnin, kterou zpracovala muzikoložka Michaela Freemanová. Uvádíme z ní každý rok nějakou hudbu. V letošním roce byla od Carla Friedricha Abela, skladatele a výborného hráče na violu da gamba, pravděpodobně Bachova žáka v Lipsku. A také hudba dvorního kapelníka saského kurfiřta Johanna Gottlieba Naumanna, která bude znít na koncertě souboru Musica Florea a sopranistky Martiny Masarykové v zámeckém divadle ve Valticích. Valtická hudební sbírka milosrdných bratří je velkou zásobárnou, ze které můžeme čerpat.

A prozradíte ještě víc o příštím festivalovém roce?

Budeme mít desátý ročník, tedy výročí festivalu. Žil tu kdysi jeden zahradník, který na přání Lichtenštejnů vozil semena a rostliny z Ameriky, a tak budeme i my vozit z Ameriky: ovšem místo rostlin hudbu a umělce.

A máte promyšlený ještě delší výhled?

V roce 2021 jsme měli jako téma Antonia Vivaldiho. Na ten ročník jsem pyšný. Sice není dokázáno, že by opravdu osobně byl ve Valticích, ale jisté je, že sem dodával notové materiály. Tenkrát jsme toto téma rozvinuli do krásné přehlídky Vivaldiho hudby, jaká dlouho nikde nezazněla. A obešli jsme se bez Čtvera ročních dob! Mám už tedy myšlenku, že po americkém ročníku bychom se zase věnovali staré hudbě: příběhu Zlatého kočáru, který býval v lednici a teď je ve Vídni. Specialitou našeho festivalu je, že máme po souhlasu dědičného prince možnost uskutečnit koncert ve Vídni v palácích Liechtensteinů. Takovou možnost jen tak nedávají.

Liechtensteinové mají spor s českým státem…

…a ten mě mrzí. Není zatím vyřešený a je to škoda. Třeba příběh zlatého kočáru, teď se na zámku na místě, kde stával, ukazuje jen jeho velká fotografie. Barokní kníže Jan Václav z Liechtensteinu, slavný vojevůdce, byl jmenován francouzským ambasadorem a v kočáře podnikl cestu k Ludvíkovi XV. Pátráme teď v pramenech… Jde o dobu, ve které figuruje ze skladatelů Jean-Philippe Rameau. Asi bychom udělali průřez francouzskou hudbou, a to ne jen tou raně barokní. Vidíte tedy, že přemýšlíme dál. A ta rozmanitost, která se naskýtá, mě fascinuje.

Samozřejmě z toho vyplývá, že každý rok máte o dost jiný vizuál.

Děláme to prostě jinak, než třeba festivaly, které si totožnou vizuální linku drží po celou dobu své existence. Z hlediska marketingu je naše řešení samozřejmě náročnější, mám na mysli plakáty, billboardy a další tiskoviny. Ale na druhou stranu musím říct, že zkratka LVHF se velmi dobře ujala. Mám zkušenost, že když dcera mezi dětmi řekne, co dělají rodiče, tak vědí, co je to LVHF. Možná i díky našim edukačním programům. Mimochodem ten letošní byl fakt úžasný, přivítali jsme až tisíc dětí.

Ten, jak u vás byla Filharmonie Brno?

Ano, v jízdárně ve Valticích. A měli vše skvěle připravené. Zněl Dvořák a Janáček, což může působit vážně, ale měli hudbu i moderaci krásně zpracovanou tak, že program děti obou stupňů základních škol bavil. Lednická škola tam dokonce jela vlakem s parní lokomotivou, jako když Harry Potter cestuje do Bradavic. Děti si také mohly prohlédnout zámek, kde mnohé z nich, třebaže to je jenom deset kilometrů daleko, s rodiči ještě nikdy nebyly.

Valtice leží těsně u rakouských hranic. Po roce 1989 jsme se vzájemně objevovali a navštěvovali, uzdravovala se historická zranění… Je tohle ještě po třech desetiletích živé? Nebo už jsme všichni lhostejnější? Nebo je to dokonce ve sjednocené Evropské unii bez existence vnitřních hranic úplně jedno…?

Poslední roky mám docela dobrý pocit. Dám příklad. Potkal jsem jednoho úžasného člověka, který se zabývá Habsburky. Přestěhoval se z Vídně do rakouské obce, která je od těch našich Úval jen pár kilometrů přes kopec, do Steinebrunnu. Domlouváme se, že by se obnovila historická cesta mezi oběma obcemi. Je u toho ještě jeden místní podnikatel, který investuje prostředky do obnovy starých kašen a historických alejí, patřících do sféry přesahující domy, ve kterých bydlíme. Takže společně debatujeme o různých věcech a možnostech.

Tak to je kontext vašeho festivalu, ale když se zeptám ještě podrobněji – projevují Rakušané zájem o koncerty? A děláte třeba koncerty někde blízko za hranicemi?

Je to tak, že každoročně nám prodej vstupenek ukazuje čím dál větší zájem Rakušanů. Cílíme na ně i naše sociální média. Festival figuruje v Rakousku pod zkratkou Lednice Valtice Music Festival, LVMF. A znovu připomínám, že jsme v roce 2019 byli s koncertem ve vídeňském Městském paláci a v roce 2021 v barokním Zahradním paláci ve Vídni, kde hrál Václav Luks s Collegiem 1704. Náš youtube kanál LVHF má na čtyřiadvacet tisíc sledujících – a video z jejich koncertu je z toho místa jediné, které se takhle objevilo. Jinak jde spíše o turistické záležitosti. Václav Luks obraz toho prostoru stylově rozsvítil…!

Takže doufáte, že byste se kolem tématu Zlatého kočáru opět dostali s festivalem do Vídně?

Rozhodně ano.

Pokud se týká koncertů v regionu – letos jste kvůli důsledkům povodní museli opustit myšlenku, že kvinteto Alinde zahraje v zámečku na Pohansku. Počítáte s tím krásným místem v lužních lesích jižně od Břeclavi do budoucna?

Určitě. Tady je takových míst víc. Třeba Rendez-vous, zvaný též Dianin chrám, postavený pro známého vojevůdce napoleonských dob Jana I. Josefa z Liechtensteina. Je to vlastně zmenšenina pařížského Vítězného oblouku. V horní části je navíc ukryt sál pro stovku lidí. Skvělý pro komorní koncerty. Letos tam hrála Jana Semerádová s Collegiem Marianum. Tohle všechno máme nadále v plánech. Jsou to hlavní devizy našeho festivalu. Takové krásné zázemí nám situaci vlastně trochu ulehčuje.

Takže dějišti koncertů zůstávají Valtice, Lednice a Břeclav i další místa v okolní přírodě?

Ano. Máme zapojen i Mikulov, kde ostatně byli před Dietrichsteiny také Liechtensteinové. Ale podnikatelsky, finanční podporou, zasahují do festivalu i další města. Vedle Břeclavi třeba i Hodonín. Jinak bychom neměli šanci festivalům ve větších městech konkurovat. Snažím se okolní obce a města harmonizovat, abychom byli pospolu, aby tamní byli pyšní na to, co tu mají.

A ještě jednou se zeptám: v Rakousku, za hranicemi, koncerty bývají?

Měli jsme koncert například v Katzelsdorfu, hned za hranicemi kousek od Valtic. Mají tam krásný kostel, postavený z materiálu ze stejné cihelny Liechtensteinů, jako je kostel v Břeclavi-Poštorné. Navíc míváme i tady u nás programy ve školách – a jak jsem zjistil, tak všechny ty školy tady v okolí postavil kdo – Liechtensteinové… Stejně tak stavěli kostely. Vždyť i proto se Johann II. Fürst von und zu Liechtenstein nazýval Dobrotivý. Měl ten kraj stejně rád, jako ho mám rád já. I proto mě mrzí, jak se na tento rod pohlíží. Z hlediska Bílé hory, i z hlediska pozdějšího.

Jaké s nimi máte kontakty?

Téměř každý rok přijíždí liechtensteinská ambasadorka v ČR Maria Pia Kothbauer na některý z koncertů.

A kníže Hans Adam?

Byl přítomen na našem prvním koncertě ve Vídni v roce 2019, který se konal v Městském paláci ve Vídni. Nicméně v televizním pořadu Modrá krev řekl na otázku, jaká je největší slabina jeho rodu, že nejsou moc hudebně nadaní…

Ale Liechtensteinové, nebo česky Lichtenštejnové, jsou v kraji, který jim kdysi patřil, přítomní, jejich dědictví se nezamlčuje, ne?

Přesně tak. A když bylo v nedalekých Hruškách tornádo, tak poskytli pomoc místní škole. Stejně tak monitorují následky povodní na Krnovsku, kde také byli v minulosti přítomni.

Když se ohlédnete za letošním ročníkem…

Za majstrštyk našeho festivalu považuji koncert Maxima Vengerova. Bez podobných hvězd by festival tolik nevzkvétal. A musím říct, že se také zajímáme a staráme o to, jak se umělec tady u nás cítí, vycházíme mu ve všem vstříc, tedy v rámci možností. A kdo ví, třeba ve svém okolí pak řekne, že se tu cítil dobře – a to je pro nás fajn zpětná reakce. Ačkoliv tady není žádné velké město. Na druhou stranu, mnozí takoví umělci či soubory jakoby neodpočívají. Jsou to takoví perfekcionisté, že i po generálce jdou cvičit. Takže někdy ani nevyužijí všechno, co jim nabízíme.

Pokud se týká rozsahu velikosti festivalu, jste spokojen?

Chceme ho v budoucnu určitě rozšířit. Byl bych rád, aby příští ročník netrval dva, ale tři týdny. Tím myslím nejen rozsah, ale samozřejmě i víc koncertů a doprovodných programů. Kolem třinácti, plus nějaký prolog. Nadále se budeme snažit, aby každý koncert, každá akce, byly i společenskou událostí a lidé se u nás cítili dobře po všech stránkách. Stará se o ně celý náš produkční tým, za což jim patří velké díky. A samozřejmě dbáme i na to, aby koncerty měly krásnou vizuální podobu. Spolupracuje s námi třeba oděvní značka WWO, co šije hosteskám oděvy na míru, a pak i jeden z nejlepších floristů – Mario Wild. Proto, že ho to s námi baví.

…………….

Jiří Partyka, valtický rodák, je zakladatelem a zároveň výkonným i uměleckým ředitelem Lednicko-valtického hudebního festivalu.

Roku 1989 nastoupil na Konzervatoř Brno, kde studoval hru na housle pod vedením profesora Jiřího Besperáta. Poté následovalo studium na Akademii múzických umění v Praze v mistrovské třídě profesora Jindřicha Pazdery. V roce 1998 vystupoval jako sólista Brněnského komorního orchestru na turné po USA. Zastával místo koncertního mistra v Talichově komorním orchestru a jako host také v Salcburské komorní filharmonii. Působil na postu koncertního mistra v orchestru St. Gellért Academy v maďarském Segedínu. Byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze jako 1. zástupce koncertního mistra. S těmito soubory vystupoval mimo jiné ve Francii, Španělsku a Japonsku. V roce 2014 vystoupil se souborem Pavel Haas Quartet na festivalu v Glasgow.

Foto: Pavel Kristián, Tisophoto, archiv a Facebook festivalu