„Divadlo je droga. Jakmile do vás ten krásný jed vstoupí, podlehnete. Ale buď na to máte, nebo ne…“

„A Kalifornii jsem neměl zajištěné ubytování na kolejích a musel jsem bydlet v dost krutých podmínkách s čerstvě propuštěnými vězni.“

„Velká událost bude moje coverování Figara v Lazebníku sevillském v Metropolitní opeře v New Yorku.“

Jiří Rajniš patří k mladé generaci operních zpěváků, kteří dali prioritu účinkování na prestižních zahraničních scénách. Stal se nejmladším českým pěvcem v zahraničním angažmá a také nejmladším Donem Giovannim, tehdy v Bamberku mu bylo jednadvacet let. Od té doby uběhlo dalších dvanáct let a Rajniš má na kontě i mnoho dalších zkušeností a nové ho letos čekají, v únoru pak také první recitál pod hlavičkou České filharmonie. Svou dosavadní cestu barytonista shrnuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Váš hlasový obor je baryton. Ten se netěší u operních fanoušků takovému obdivu jako tenoristé. Není vám to líto?

Proč by mělo? Náhodou, barytonové role jsou leckdy daleko zajímavější! Mohu ztvárňovat milovníky, hrdiny, záporáky, otce, mágy, blázny, intrikány. To mě baví, nacházím mnoho příležitostí k hereckým kreacím a navíc tenorové výšky mám, takže si občas zazpívám i v této poloze. (smích) Vystudoval jsem totiž nejprve činoherní herectví na Pražské konzervatoři a teprve poté jsem se dal na studium zpěvu. Tak jsem bez újmy prošel mutací a dovolil hlasu dozrát a naučil jsem se divadelní řemeslo jako herec. To se mi teď velice hodí, protože opera se v současnosti – a v Německu obzvlášť – stává předmětem různých režijních kreací a po zpěvácích se chtějí někdy i kaskadérské kousky.

Vaši rodiče jsou oba operními pěvci a divadelníky. Měli na vás vliv už v dětství?

Samozřejmě, pocházím z Opavy a můj otec Jiří Rajniš také zpíval náročné barytonové role, které dnes z většiny zpívám i já. Maminka byla sopranistka, operetní zpěvačka a muzikálová herečka. Jako každé divadelní dítě jsem už od mala kráčel po divadelních prknech v dětských „roličkách“. Můj otec si opakoval doma nebo v autě své role a já je imitoval, když se je učil. Už tehdy se mi zarývaly do mozku, a tak můžu říct, že jsem se zpíváním začal už asi ve třech letech. Ale to s nadsázkou, samozřejmě. Obdivoval jsem otce, který se stal později mým mentorem a do určité míry jím je pořád. Doma jsem jako dítě samozřejmě napodoboval, co jsem viděl na jevišti, a babička byla můj první divák. Nikdy jsem nepochyboval, že to bude moje povolání, cítil jsem se předurčen ke zpívání a k práci na divadle. Ono, upřímně, divadlo je droga. Jakmile do vás ten krásný jed vstoupí, pracuje ve vás a vy podlehnete. Ale buď na to máte, nebo ne – na jevišti je každý sám za sebe a musí ze sebe vydat to nejlepší a některé věci se v kumštu prostě naučit nedají.

Vždycky jste chtěl zpívat operu?

Opera mě doopravdy chytla, až když jsem se učil u Václava Zítka, který byl hlasovým koučem Národního divadla v Praze. Pak jsem studoval u profesora Kusnjera na HAMU. Ale bohužel to pro mě nebylo přátelské či motivační prostředí a protože jsem od přírody nezávislý, tvůrčí a s dobrou intuicí motivovaný ve správném nasměrování, poslouchal jsem nahrávky slavných světových zpěváků a jakmile to šlo, využil jsem po dvou semestrech možnosti sbírat zkušenosti v zahraničí.

Dnes se zdá jednoduché studovat v zahraničí, ale úplná to legrace asi nebude, nebo ano?

Využil jsem možnosti a jel studovat do Los Angeles na kalifornskou univerzitu UCLA ve třídě slavného operního pěvce Vladimíra Chernova. Tehdy ještě nebyl program Erasmus navázán z Evropy na USA a nebyl na takové úrovni, jako je zřejmě dnes. Bylo to tvrdé, ale byla to dobrá škola života. Neměl jsem zajištěné ubytování na kolejích a musel jsem bydlet v dost krutých podmínkách s čerstvě propuštěnými vězni z Mexika. A to mě naučilo, že se musím umět o sebe postarat. Současně jsem se zúčastnil i koučovacího programu MET, kde vedl pěvecké kurzy a přípravu repertoáru pro studenty Juilliard School můj kamarád, tamní korepetitor v Metropolitní opeře. Toho jsem též obdivoval a od toho jsem se naučil skutečné pěvecké umění. Bohužel jsem si to musel všechno platit sám – tedy přesněji, platili mi to rodiče, kterým jsem za to velmi vděčný. Pak už přišly i možnosti operních rolí v menších produkcích v USA.

Profesní úspěch se tedy dostavil. Začínal jste kdy a kde?

První stálé angažmá jsem získal v Německu, přesněji v Landestheater v Coburgu. Je tam překrásné vícesouborové divadlo a mám odtud nezapomenutelný zážitek a ty nejzásadnější zkušenosti za čtyři roky tamního působení. Stal jsem se tam i nejmladším českým pěvcem ve stálém zahraničním angažmá. To vše po úspěšném debutu na Sommer Oper v Bamberku jako Don Giovanni. Bylo mi jednadvacet let. To byl zásadní mezník v mé zahraniční kariéře a oficiální začátek profese jako takové. Díky tomu, že jsem při tom mohl posléze i hostovat v dalších operních domech, se mi podařilo nastudovat velký počet rolí. Dnes jich mám na kontě asi čtyřicet; stal jsem se tak rychle použitelným pro další evropské produkce.

Které angažmá tedy pro vás bylo zatím stěžejní?

Po Coburgu určitě renomovaná Semperoper v Drážďanech. Měl jsem štěstí na světové dirigenty, jako je například Christian Thielemann nebo Alan Gilbert. A na jevišti jsem se potkal s úžasnými zpěváky, jako jsou Angela Gheorghiu, Stephen Costello, Dmytro Popov, Thomas Hampson, Krasimira Stoyanova… Jsem vděčný za tu školu života a navíc, kdybych nesetrval v Semperoper v Junges ansámblu a nepotkal během toho času zásadní kolegy a manažery, stoprocentně nejsem tam, kde jsem momentálně teď…

Praha vás v rámci vašeho působení v Coburgu také objevila a máte za sebou několikaletou spolupráci i s Národním divadlem….

Však to znáte, je to klasický příklad. Musíte si vysloužit ostruhy v zahraničí, než vás začnou objevovat doma. Ale s Národním divadlem v Praze mám dobré vztahy, ztvárnil jsem tu doposud krásné role. Nejprve to byla Chytračka / Měsíc, pak například Werther, Jonny vyhrává, Fidelio, Zlato Rýna, Bohéma, Butterfly nebo i Giovanni. Poslední produkcí byl Vzdálený zvuk – za ten jsem byl dokonce nominován v širší kategorii na Thálii. Věřím, že tato spolupráce bude i nadále pokračovat, protože nejraději přece jen zpívám doma, i když jsem několik nabídek musel z důvodu pracovních závazků v Itálii odmítnout.

Světové zahraniční scény vás také chtějí a to je jistě silná motivace…

Samozřejmě, nebudu zapírat, že mě zájem velkých evropských scén těší a že si i po covidu užívám nějakou tu várku práce, například jako Escamillo v Teatro Lirico di Cagliari nebo Evžen Oněgin v Luzerner Theater ve Švýcarsku. Dále v německém Freiburgu jako Ford ve Falstaffovi či opět Oněgin. Stále častější je hostování v italských operních domech s italským repertoárem. Velmi rezonujícím byl Hajný v Rusalce pod taktovkou Tomáše Hanuse v Teatro alla Scala, kterou snímala italská televize Rai 5 a posléze i ČT art. (Reflexe ZDE.) Byl jsem jediným Čechem v pěveckém obsazení. V tomto nejslavnějším svatostánku moje spolupráce začala již před Rusalkou, rolí Prvního Nazaretského v opeře Salome. Původně měla být pod taktovkou maestra Zubina Mehty, ale kvůli zdravotním problémům se taktovky ujal Alex Kober.

Milánská opera Teatro alla Scala vás čeká potřetí, tentokrát ve velmi zajímavé inscenaci…

Máte pravdu, letos zde bude uvedena Lady Macbeth z Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče. Moc se na to těším, budu zpívat postavu Městského strážníka. Představení bude dirigovat italský legendární dirigent Riccardo Chailly, který je zároveň hudebním ředitelem milánské opery. Inaugurační premiéra bude 7. prosince 2025, jako to bývá na toto datum vždy. Bude to slavnostní otevření sezóny na sv. Ambrože, který je patronem města. Hlavní postavu bude zpívat světově proslulá sopranistka Lise Lindström. Bude to největší událost sezóny a moc se na to těším. Režírovat bude mladý ruský režisér Vasily Barkhatov, ten se naposledy představil ve vídeňském Theater an der Wien, kdy s obrovským úspěchem režíroval Belliniho Normu. Samozřejmě očekávám, že se to nevyhne kritice současné politické situace a poměrů v Rusku. Ale to se nechme překvapit, jak to celé režisér Barkhatov pojme.

Ale do té doby vás čekají ještě nějaké další úkoly?

V říjnu bude premiéra v divadle Carlo Felice v Janově, opět se mi poštěstí zpívat hereckou kreaci Schmierenschauspielera v opeře Franze Schreckera Vzdálený zvuk, bude to koprodukce s operou ve Frankfurtu nad Mohanem. Do Itálie se ještě vrátím po La Scale na začátku roku 2026 v opeře Carmen, a to do divadla v Modeně, Piacenze a v Raveně, které budou tuto operu dělat v koprodukci. V belgickém Lutychu v Královské opeře Wallonie budou inscenovat Smetanovu Hubičku, kde vytvořím postavu Tomše. Tam jsem už debutoval jako Hajný v Rusalce minulou sezonu. A představte si, že pojedu zpívat do opery v Sydney, kde budou inscenovat operu Čertova stěna Bedřicha Smetany! Osobně moje velká událost bude coverování Figara v Lazebníku sevillském v Metropolitní opeře v New Yorku, nebo obnovená premiéra Salome opět v La Scale. Práce je víc než dost a jsem za to moc rád.

Zbývá vám ještě čas na koníčky či odreagování, nebo žijete jen operou?

Člověk se musí umět odreagovat, a dělat taky něco úplně jiného než operní zpívání, to by se z něho stal „otrok systému“! Rád cestuju, hlavně jsem rád pánem svého času. Spojuju příjemné s užitečným, když jedu za prací. Ale pro odreagování jsem s kolegy založil kapelu Napolitan Quartet. Zpívám známé italské kantilény za doprovodu neobvyklého kvarteta, které tvoří akordeon, mandolína a dvě kytary. Na dvě kytary hrají Eliška Holá a Tomáš Honěk, dále s námi vystupuje přední český akordeonista Ladislav Horák a na mandolínu hraje Jan Brabec. Mám rád neapolské písně a když Neapol, tak jsem to propojil s obdobím dvacátých let. Jako ve filmu Kmotr, kde se to jen hemžilo mafiány. Nikdo předtím tuto stylizaci italských písní na československé půdě neměl, a mě to baví, je to moje krevní skupina.

A co soukromý život?

Mojí partnerkou je mladá slovenská sopranistka Tatiana Hajzušová, a pokud to jde, zpíváme rádi společně. Natočili jsme například CD Španělské písně, Mahler projekt s RTVS v košickém Národním divadle, nedávno debutovali na jednom jevišti jako Oněgin a Taťána (reflexe ZDE) a budeme mít v září duo recitál v USA.

Kde a kdy vás budeme moci slyšet v České republice, na co čtenáře pozvete?

Rád na koncertech zpívám písně – myslím, že je škoda, že je tato disciplína opomíjená. Pěvec si přitom ještě vyčistí a upevní svoji techniku a může do každé písně vložit intimní emoce. Je to daleko náročnější na psychiku, než když zpíváte v opeře, kde máte jednotlivé výstupy a můžete si mezi nimi odpočinout. 26. února 2026 nastane velká událost po návratu z Teatro alla Scala. V Dvořákově síni pražského Rudolfina bude můj první sólový recitál za klavírní spolupráce Roberta Pechance pod hlavičkou České filharmonie. Vybral jsem písně jednak německé Gustava Mahlera a Ericha Wolfganga Korngolda – ty jsou u nás téměř neznámé a díky německému působení je pro mě tento repertoár alfou a omegou – a druhá polovina koncertu bude písňová tvorba italská, například od Tostiho, Gastaldona, Bixia, Denzy a podobně. Tentokrát to nebudou písně mafiánské. (smích) Tento projekt v tandemu Rajniš–Pechanec má před Prahou koncertní turné po různých koncertních sálech v Evropě. Začínáme v Mariboru. Tak všechny zvu, věřím, že si to všichni užijeme!

foto: archiv interpreta