„Institut ,posledního slova‘ v inscenacích oper je velmi zrádný.“

„Z procesu přípravy na uvedení Jeníčka a Mařenky mám velké potěšení.“

„Obdivuji všechny skladatele, kteří svůj boj nevzdávají.“

Dirigent Jiří Štrunc patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Stálý dirigent opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, někdejší člen souboru pražské Státní opery i spolupracovník Národního divadla má za sebou desítky nastudování klasického repertoáru doma i v zahraničí. Absolvent pražské AMU a někdejší student londýnské Guildhall School of Music se pravidelně vrací také k symfonickým projektům a pedagogické činnosti. V rozhovoru hovoří o nové inscenaci Humperdinckovy opery Jeníček a Mařenka i o nové sezóně v Plzni.

V Plzni působíte jako stálý dirigent od roku 1997, což je úctyhodná doba. Jakým vývojem si za tu dobu prošla scéna opery Divadla J. K. Tyla? Co považujete za své největší úspěchy?

Během tohoto období se vystřídalo myslím šest šéfů opery, z nichž každý svými preferencemi nějak ovlivní běh opery. To, co je nejvíce vidět, je samozřejmě dramaturgická stavba repertoáru. Opera se neobejde bez diváků, takže nasazování titulů je vždy svým způsobem velmi citlivé… Z čeho mám osobní radost, že jsem se mohl setkat s velkým množstvím operních titulů, ať už například téměř celého díla Bedřicha Smetany nebo Giacoma Pucciniho, ale dotkli jsme se i Richarda Strausse či Maurice Ravela a mnoha dalších.

Existuje naopak nějaké dílo, které si dlouhodobě přejete v Plzni provést, ale zatím se vám to nepodařilo?

Těch děl je celá řada a některá z nich jsou samozřejmě nerealizovatelná. Z české operní literatury to je především Káťa Kabanová a Řecké pašije. Rovněž by mě velmi zajímalo provedení Foersterovy Evy; z těch světových třeba Giordanův Andrea Chénier.

I když se profilujete i jako symfonický dirigent, těžiště vaší práce je v opeře. Je pro vás opera jiný svět než koncertní pódium? 

Myslím, že pro dirigenta je důležité tyto dva světy kombinovat. Každý z nich přináší něco jiného – jiný způsob práce, jiný druh energie i komunikace. Opera nabízí dramatický rozměr a práci s hlasem, koncertní pódium zase čistotu hudebního projevu a koncentraci na samotný zvuk.

V čem vám tato kombinace pomáhá?

V obou prostředích se člověk setkává s vynikajícími hudebníky – instrumentalisty i pěvci – a to ho neustále obohacuje. Díky tomu zůstává dirigent flexibilní, otevřený a citlivý k různým podobám hudebního výrazu.

Kdo by měl mít v inscenaci poslední slovo: režisér, nebo dirigent?

Institut „posledního slova“ je velmi zrádný. Opera se v posledních letech stále více vizualizuje a je ovlivněna novými technickými možnostmi, ovšem na druhé straně, ten operní „mainstream“ je složen z děl skladatelů převážně 18. a 19. století, tak dochází v některých případech ke střetům mezi vizemi autorů a inscenátorů. Pro inscenování díla je vždy mnohem přínosnější, pokud nedojde k zcela zásadním kolizím. Osobně si myslím, že poslední slovo má mít skladatel.

Povězte nám něco o nové inscenaci Humperdinckovy opery Jeníček a Mařenka. Jakým jazykem – hudebním i výtvarným – toto zásadní dílo v Plzni představíte? Uvádíte ho v originále, nebo v češtině?

Naším záměrem je uvádět tuto operu jako rodinné představení. Režie se ujal erudovaný činoherní režisér Štěpán Pácl, se kterým jsme se již v Plzni setkali při inscenaci Radúze a Mahuleny a mám z tohoto procesu přípravy velké potěšení. Nechci nic dopředu prozrazovat, snad jen, že se můžeme těšit na barevnou, mnohavrstevnou inscenaci této populární „vánoční“ pohádkové opery. Pokud jde o text, tak jsme zvolili český překlad Vojena Drlíka.

Engelbert Humperdinck napsal celkem jedenáct oper či tak zvaných singspielů a velké množství scénické, orchestrální i komorní hudby, nicméně dnes se hraje téměř výlučně Jeníček a Mařenka, která je navíc v Německu chápána jako národní poklad, podobně jako naše Prodaná nevěsta. Čím je toto dílo tak mimořádné a jak se liší od dalších skladatelových opusů, které se tak zvaně „neudržely“?

Je to nejspíše souhrou mnoha šťastných náhod. Zcela jistě hraje zásadní roli volba pohádkového námětu. Humperdinck obdařil partituru tohoto díla nádhernou, poutavou hudbou s bohatou harmonií, wagnerovskou instrumentací, leitmotivy, skvělou dramatickou stavbou ilustruje děj, má v sobě i lidovost tradičních vánočních písní, umí znít jako les nebo rej čarodějnic. Vliv určitě měla první provedení: ať už předvánoční premiéra pod taktovkou Richarda Strausse nebo ty pozdější s Gustavem Mahlerem. Tato opera se prostě narodila pod šťastnou hvězdou. Přiznám se, že jsem jinou Humperdinckovu operu neviděl, pouze slyšel na nahrávce Královské děti – bylo to velmi příjemné překvapení, skvělá hudba.

V dubnu uvedete zřídka uváděnou operu Psohlavci Karla Kovařovice. Ten je veřejnosti znám zejména jako „ten zlý“ šéf opery Národního divadla, jenž bránil Janáčkovi prorazit v Praze. Jaký však byl jako skladatel? 

Kovařovicova opera byla ve své době velmi populární, tak doufám, že přitáhne publikum i v současnosti. Nejsem bohužel znalcem Kovařovicova operního díla, partitura Psohlavců je mým prvním setkáním. Bohatě obsazený orchestr, výrazná dramatičnost s exponovanými žesťovými nástroji, melodika opřená zčásti o lidové motivy, jinde velmi expresivní. Je to zcela jistě interpretační výzva.

Jak vznikl nápad uvést právě Psohlavce? 

Jde o záměr uvádět méně hraná, avšak kvalitní díla české opery, současně také díla, která mají nějaký regionální kontext, což nepochybně Psohlavci mají.

Jaký je váš vztah k soudobým operám?

Troufám si říct, že opera v Plzni zařazuje soudobé opery poměrně často – jen v poslední době to byli Broučci Jiřího Jiráska, Quo vadis Sylvie Bodorové nebo Jan Jakub Ryba Marka Kubičky. V Českých Budějovicích jsem loni nastudoval operu Komenský, jejímž autorem je opět Jiří Jirásek. Rád také vzpomínám na inscenaci Toufar Aleše Březiny – dokumentární operu v režii Petra Zelenky se Soňou Červenou v titulní roli. Takže ano, můj vztah k soudobé opeře je rozhodně kladný.

Proč podle vás dnes tak málo skladatelů komponuje opery na aktuální témata?

Pravděpodobně není snadné najít zcela současné téma a zpracovat ho pro tradiční formu opery. I klasická opera dnes bojuje s mnoha předsudky – vždyť i Janáček nebo Martinů jsou pro některé stále „příliš moderní“. Obdivuji všechny skladatele, kteří tento boj nevzdávají.

V Plzni uvádíte i úspěšnou Lehárovu Guidittu se Soňou Godarskou v titulní roli. Na jaké další tituly byste v této sezóně upozornil?

Z těch klasických na Trubadúra zejména kvůli pěveckému obsazení, pak na citlivě inscenovanou Hubičku, Prodanou nevěstu, na balet Špalíček s naším dětským sborem Kajetán, na vánoční koncert s Kajetánem a naším operním orchestrem. Rád bych upozornil na dle mého názoru velmi zdařilou operní parodii Faraonova kletba uváděnou na Malé scéně. Jak už jsem říkal výše, v sobotu 18. října uvedeme Jeníčka a Mařenku, začátkem příštího roku se chystá zajímavý titul: v originále Il gran Tamerlano Josefa Myslivečka.

Kdybyste si mohl pozvat jakéhokoliv skladatele z dějin na sklenku vína… Koho byste si vybral? A o čem byste si povídali?

Pokud musím říct jen jedno jméno, tak Bohuslav Martinů. Témat by bylo mnoho, na začátek třeba jeho Julietta a pak by se vidělo, kam nás proud rozhovoru zanese…