„Je třeba nejen autora pochopit, ale také se do něj vcítit.“

„Když člověk Šostakoviče filtruje od jeho souvislostí, tak vlastně rozpojuje nerozpojitelné.“

„Dirigování si klidně zkusím i s dalším orchestrem.“

V závěru března si Česká filharmonie při svých abonentních koncertech vystačí s „vlastními zdroji“. V Rudolfinu 26., 27. a 28. března diriguje šéfdirigent orchestru Semjon Byčkov, houslové sólo má koncertní mistr Jiří Vodička. Ztvární hlavní part Šostakovičova Prvního houslového koncertu, v druhé půli bude znít Pátá symfonie téhož autora.

Loni jsme slavili Rok české hudby 2024. Letos slavíme jiný hudební rok 2025. (Příští rok bude opět zajímavý a tak dále.) Otázka na rozjezd: Máme tento omezený výběr – Johann Strauss mladší, Maurice Ravel, Béla Bartók, Georges Bizet, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Aaron Copland, Arvo Pärt, Dmitrij Šostakovič. Ti všichni letos slaví kulaté výročí… Koho si vyberete?

Tak abychom byli pořádně tendenční, vzhledem k tomu, co nás čeká za další otázky, tak Dmitrij.

Nemusíte!

Dobře, mým dalším oblíbencem je Maurice Ravel.

Řekněte, čím to, že jste si ho oblíbil?

Před mnoha a mnoha lety, když jsem ještě studoval, jsem slyšel někde na soutěži jeho houslovou sonátu, druhou větu. To je věta, která je opravdu hudebně rozkročená neuvěřitelným způsobem a v houslovém repertoáru se vymyká; je to něco naprosto jiného, než na co je člověk zvyklý. Několikrát jsem ji hrál na koncertech, nesmírně mě sonáta baví. Ravel mi vždycky evokuje vzpomínku na tuto houslovou sonátu.

26., 27. a 28. března tedy určitě volíte Šostakoviče, od jehož úmrtí letos uplyne padesát let. Coby sólista zahrajete První houslový koncert. Je to váš repertoárový kus, nebo se ho nově učíte?

Tento houslový koncert jsem hrál asi třikrát v životě. Není to čistě z mého pohledu zas tolik hraný koncert; jednotlivá moje uvedení jsou široce rozprostřená v čase. Učil jsem se ho na konci svého studia. (Je to vlastně poslední houslový koncert, který jsem dělal se svým životním pedagogem Zdeňkem Golou v Ostravě.) A poté mě provázel párkrát jak na pódiu u nás v České republice, tak i v zahraničí, tedy konkrétně v Německu, kde jsem ho hrál i naživo do německého rozhlasu s Vestfálskou filharmonií. Koncert tak patří k mým opravdu srdečním. V tomto případě jsem měl dokonce možnost se Semjonem Byčkovem vybrat koncert, který bych chtěl hrát. Mám velký respekt a úctu k tomu, jakým způsobem pan šéfdirigent pracuje zejména s ruskými autory.

Jak tedy vypadal ten váš společný výběr?

Domluva vypadala tak, že když jsme se potkali, tak se mě zeptal, co bych chtěl hrát, a já jsem vlastně hned vyřknul tento koncert – nebylo to ani o nějakém hledání, ale opravdu vlastně jen vyslyšení.

Kdy naposledy jste tedy koncert hrál?

Už je to asi pět let.

Co považujete za jeho největší interpretační úskalí? 

Má to dvě roviny – ne, že by u jiného repertoáru nebyly, ale tady je vnímám, řekl bych, extrémně. Je náročný jak po té houslové stránce technické, navíc je velmi rozsáhlý. Ale je velkou výzvou samozřejmě i svým obsahem. Ten obsah je odrazem doby a politického útlaku. Tuto náladu Šostakovič dokázal absolutně fenomenálním způsobem vtisknout do svých děl. Takže tedy i do tohoto houslového koncertu. Je nesmírně těžké se do díla opravdu hluboce ponořit – nejen autora pochopit, ale také se do něj vcítit. Do jeho pocitu strachu, té ironie, ale i naděje. A třeba i vtipu, který souvisí s tou ironií… Takže při interpretaci bojujete na dvou frontách. Tou první je obsáhlost a technická náročnost a druhou to, že žijete moment, který by měl být vyobrazením doby a všech souvisejících emocí.

Čím je tento houslový koncert z vašeho pohledu specifický? Vymyká se něčím?

Určitě se vymyká minimálně stavbou, protože je čtyřvětý, což není úplně běžné. Většinou máme třívěté koncerty. Také začíná velmi, velmi ponurou první větou – je to opravdu jedno z nejdepresivnějších hudebních vyjádření, co najdeme. Druhá věta je velmi virtuózní, dynamická, vlastně až agresivní, bojeplná. Přejde do lyrické passacaglie, poměrně slavné třetí věty, kterou mimochodem autor i nazval takto slovně; nemá číselné označení, je to passacaglia. A to je taky velmi zajímavé: Věta je vystavěná od největšího klidu až po největší dravost, kterou uzavírá sám houslista v sólové kadenci. Pro mě osobně je to nejoblíbenější věta koncertu. Je to něco, co se mě dotýká úplně nejhlouběji… A potom tedy poslední věta, ironická burleska – autor zkrátka chtěl věc trochu odlehčit. A samozřejmě i vypíchnout nástrojové možnosti a uzavřít koncert ve žhavém a brilantním tónu… Šostakovič nabízí tento mix všech možných emocí. Málokdo rozevřel ty „emocionální nůžky“ tak moc, jako on.

Koncert premiéroval – a opět tu máme výročí – přesně před sedmdesáti lety možná největší houslista historie lidského pokolení David Oistrach. Jaké to je postavit se vedle něj bok po boku?

Když jsem koncert studoval, tak samozřejmě nahrávka, která mi zněla nejvíc v uších a ze které dodnes čerpám, byl David Oistrach. To je základní kámen. Není mnoho skladeb, které by byly tak silně historicky spojeny s jedním konkrétním interpretem – a to je to už mnoho desítek let od chvíle, kdy to David Oistrach nahrál. (Ale samozřejmě, máme také fantastickou nahrávku například Maxima Vengerova.)

Kdybyste musel tak trošku ponížit Oistrachovu gloriolu a pokud tu nahrávku tedy tak dobře znáte, je něco, co byste udělal jinak? Třeba jedno malinké místečko cítíte rozdílně…

Nejde ani tak, že by člověk měl něco ponížit nebo prohlásit něco ve smyslu: „Tohle není tak dobrý.“ I kdyby člověk chtěl a měl možnosti Oistracha napodobit, udělat čistě jenom odraz jeho interpretace, tak se to nikdy nepovede. Už jenom z toho důvodu, že každý interpret je jiný. Samozřejmě můžete mít vodítko k interpretaci, ale tempová pojetí, přechody, dynamika, vedení frází a samotné procítění skladby bude určitě v jiném čase a u jiné osobnosti odlišné. Vím, že i já sám koncert budu hrát jinak než před těmi pěti lety, co jsem ho hrál naposledy. Každý člověk se vyvíjí a životní zkušenosti a zážitky vedou k novému projevu.

Pokud existuje nějaká taková silně referenční nahrávka, jako je ta Oistrachova, tak si říkám, jestli to nemůže být do nějaké míry problém, protože člověk má tendenci se pořád vztahovat k ní; že pak je obtížnější prorazit nějakou vlastní interpretační cestu. Není pro vás Oistrachova nahrávka z tohoto pohledu trochu problém?

Hrozně záleží, jak se inspirujete; inspirace má mnoho podob. To je i věc, kterou já i učím a vidím jako problém u mladých studentů, když napodobují to, co se nabízí na první dobrou – tedy hlavně tempa. Nejčastěji to znamená „čím rychleji, tím lépe“. Ale naopak se třeba neinspirují tím, jak dokáže interpret technicky zvládnout to, co je těžké, ale přitom to nepůsobí tak, že je to těžké, například že dokáže plynule přecházet mezi různými náladami. Často se setkám s tím, že studenti se nezaměřují na to, co je důležité.

Pro mě není podstatné, jestli koncert budu hrát stejně rychle, jestli budu hrát v totožné dynamice, jestli udělám totožné finesy a stejná glissanda na daných místech. Nechci být prvoplánovým odrazem Davida.

Stane se někdy – a to je trošku stranou –, že houslista hraje houslový koncert a pak si do orchestru sedne pro druhou půlku koncertu?

Shodou okolností právě v případě tohoto koncertu s Českou filharmonií jsme to řešili. Někdy se to stane, není to úplně výjimečné. U cizích orchestrů se to tedy opravdu nestává. Vzhledem k tomu, že Česká filharmonie je můj domovský orchestr, tak to na stole leželo, protože jde o program, se kterým jsem měl jet na turné s Českou filharmonii, kde se právě Pátá Šostakovičova symfonie hrála.

Záleží do nějaké míry na chuti interpreta si druhou půlku zahrát, ale tady konkrétně vzhledem k náročnosti obou skladeb je samozřejmě naprostá šílenost fyzicky je obě perfektně zvládnout – je zodpovědnější to neudělat; vím, jak jsem po houslovém koncertě „úplně vyfluslej“.

Takže, aby to zaznělo: Symfonii v druhé půlce rudolfinských koncertů hrát nebudete.

Hrát ji nebudu.

Máte nějaký obecný názor na Šostakovičovu tvorbu? Skladatel má letos výročí…

Pro mě je Šostakovič obdivuhodným připomenutím společenské a politické represe, zvláště v naší dnešní svobodné společnosti, demokracii a tak dále. Myslím, že je strašně důležité připomínat si historický kontext, který je v jeho hudbě silně přítomný. Člověka to vtáhne a je jedno, jestli to je houslový koncert nebo cokoli jiného. S klavírním triem jsem hrál jeho velké i malé klavírní trio – dokonce jsem je obě se Smetanovým triem natočil pro Supraphon. Znám autorovu tvorbu komorní, sólovou i symfonickou a ty všechny mě utvrzují v tom, jak oblíbeným autorem mi Šostakovič je. V momentě, kdy si přečtete, za jakých okolností svá díla psal, co musel pociťovat, co se v té době kolem něj společensky dělo – ta díla získávají strašně silný podtext.

Ještě jednu věc si říkám – jestli náhodou jeho hudba není tou politickou situací ovlivněná až moc. Jestli vlastně funguje bez znalosti kontextu…

Funguje a nefunguje. Poslechněte si malé klavírní trio, raný opus, který napsal ve svých sedmnácti letech. Tam nebyl politický podtext. To píše prostě jen zamilovaný chlapec. V životě by člověk neřekl, že to psal Šostakovič. Jeho osobnost, jak si ji představujeme, se tam projevuje jen občas – to je dílo velké lyričnosti a v romantickém pojetí.

Když potom půjdete dál a budete hrát například právě první větu zmiňovaného houslového koncertu, tam si s mladickou naivitou nevystačíte, nepochopíte, protože to je komplikované ve své jednoduchosti. Ponurá, mrtvá, nijak harmonická nebo melodická hudba a jen jedno drobné místo, které evokuje jakýsi pocit naděje, který opět zmizí… Ne, bez znalosti stavu věcí nerozumíte a nebude tomu rozumět ani váš posluchač.

DNA Šostakoviče je opravdu DNA doby, ve které psal. Zajímavá otázka by byla, jestli pak by takto psal, kdyby třeba emigroval a dlouhá léta žil v Americe. To je patrné třeba u Martinů, jak se změnil jeho jazyk pobytem v zámoří. To samé Antonín Dvořák.

Zkušenosti utváří kompoziční jazyk skladatele a v případě Šostakoviče je zásadní vliv vládnoucího režimu. On se nesmírně bál, kdy na něj bude ukázáno prstem, kdy si pro něj přijdou. Takže ne, když člověk Šostakoviče filtruje od jeho souvislostí, tak vlastně rozpojuje nerozpojitelné.

Posuneme se. S poměrně malým odstupem vás už 16. dubna čeká další sólové vystoupení pod hlavičkou České filharmonie. Ernest Chausson napsal neortodoxní koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto. V daném případě bude hrát klavírista François Dumont a Pražákovo kvarteto. Jak jste dospěli k této repertoárové volbě? Kdo za ní může?

Může za ni konkrétně kolega Pavel Jonáš Krejčí, se kterým jsem hrál společně s kytaristou Pavlem Steidlem paganiniovský program a hráli jsme i sonátu, která je určená pro housle, kytaru a violoncello. Tehdejší spolupráce byla velice milá a pan Krejčí z Pražáků mě oslovil, že by si strašně rádi zahráli zmíněný koncert. Nikdy jsem ho nehrál. Je to francouzsky barevná skladba, kdy vlastně klavírní kvintet hraje se sólovým hlasem. Moc se na to těším.

Tím ale vaše koncertní aktivity zdaleka nekončí. Mediálně poměrně viditelné je vaše umělecké partnerství s generálním ředitelem České filharmonie, klavíristou Davidem Marečkem. Rýsuje se opět nějaké vaše společné účinkování?

Určitě. Natočili jsme pro Supraphon komplet komorních děl Antonína Dvořáka pro housle a klavír, tak díky tomu samozřejmě máme nespočet koncertů po České republice i v zahraničí. Pro pořadatele je to zajímavé, protože některé konkrétní věci se vůbec nehrají. I mnozí houslisté třeba často netušili, že některá z oněch skladeb existuje. K nim se vlastě přidávám… S Davidem Marečkem také chystáme další projekt s českými autory, to je ale něco, co zatím nebudu prozrazovat.

Spolupráce s Davidem je velice milá a obohacující. Pro mnoho lidí je to zajímavé, protože je to můj pan šéf, pan ředitel, pan nadřízený, ale ve skutečnosti jsme vlastně přátelé a kolegové. Je hrozně příjemné s ním vystupovat a obdivuju ho, že i přesto, že je vrcholový manažer takhle velké instituce, je schopen se připravit na naše koncerty.

Nedávno jste také zaujal svým dirigentským výstupem u mariánskolázeňského orchestru. Snad šlo dokonce o první veřejnou profesionální zkušenost s rolí dirigenta. Co jste si z tohoto odnesl? Jak byste formuloval onu zkušenost?

Zkušenost to byla cenná. V první půlce jsem hrál a v druhé dirigoval. Ta práce mě velice baví a také jsem dostal moc příjemnou zpětnou vazbu. To, co mě překvapilo – ne negativně –, byla fyzická náročnost dirigování. Odehrát koncert je zase emoční vytížení. Beethovenova Romance i Mendelssohnův houslový koncert se běžně hrají s dirigentem. Tak je samozřejmě náročně myslet na nějaké vnitřní hlasy, případně ukázat nástup flétně, zatímco mám houslistické starosti se svým partem… v angličtině tomu říkají multitasking. Ten jsem v Mariánských Lázních prováděl značný. V druhé půlce jsem pak pouze řídil Haydnovu symfonii.

Takže zkušenost milá a byli na mě hodní a také moc trpěliví. Orientace v partituře je pro mě samozřejmě něco nového – místo jednoho řádku najednou tolik dalších! Když to shrnu, tak určitě to je něco, co bych si rád nechal a rozvíjel, zvlášť v té kombinaci s houslemi. Dirigování si klidně zkusím i s jiným orchestrem.

Pokud mám správnou informaci, tak v pozici koncertního mistra České filharmonie jste od září 2015 čili i vy letos slavíte svoje soukromé výročí. Zaujalo mě, že vaše březnová trojice koncertů u orchestru České filharmonie řízené Semjonem Byčkovem je už s předstihem měsíce a půl vyprodaná. Domácí orchestr hraje s domácím sólistou a domácím dirigentem. Říkám si, že nejspíš není pravda, že „nikdo není doma prorokem“. Považujete aktuální období orchestru za jakési zlaté období? Na mě to tak působí…

Určitě. Já si myslím, že úspěchy České filharmonie od managementu přes nás všechny hráče, kteří se snažíme přesvědčovat publikum po celém světě, natáčet a nakonec dostávat i ocenění, jako například nedávno od Gramophonu… zkrátka všichni cítíme, že orchestr roste po všech stránkách.

A koncerty jsou zážitkem i pro mě, byť jsem jedním z těch mnoha, kteří na pódiu tvoří. Momentů, kdy mi naskočí husí kůže a opravdu si to užívám, je celá řada. Je to krásné, že děláte práci, která vás baví a zároveň přináší úžasný zážitek. To je sen.

Takže po těch deseti letech se pocit rutiny se zatím nedostavil…

Samozřejmě tu máme i náročné momenty fyzického a psychického vypětí, nejčastěji na turné, třeba když máte cestu, koncert, cestu, koncert a hrajete třeba čtyři koncerty za sebou. Pochopitelně to není jen pohádka. Je to i náročné. A zažíváme i psychický tlak, protože se od nás očekává, že budeme vždycky perfektně připraveni. Ta míra zodpovědnosti je vysoko, ale na druhou stranu, tohle máte v každé práci; v každé branži je něco, takže tohle beru jako něco, co k naší práci patří.

Cítíte, že nároky na vás hráče rostou?

Je to přímá úměra. Čím lepší jste, tím větší je očekávání. Tak to je. Což samozřejmě přináší i ty negativní věci právě třeba toho psychického vypětí a stresu. Ale pokud chci klid, nemůžu být nejlepší. To nejde dohromady.

Líbilo se mi, když někdo prohlásil: „Pokud chceš zůstat dobrý, musíš se snažit být lepší.“

Ano. Neustálá práce. Neměl byste se ohlédnout a upokojit se, že to bylo „alespoň stejný“. Už v ten moment jste vlastně prohrál. Stagnace… Vůle poznávat nové a posouvat si hranice je důležitým motorem každého z nás, ať už se zabýváme čímkoli.