„Honegger se stal v tuzemsku známým autorem, o to víc poté, co v českých překladech vyšly jeho dvě knihy – Zaříkávání zkamenělin a Jsem skladatel.“

„Na hudbě oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost.“

„Serge Bauda vnímáme jako neoficiálního, ale jednoznačného ambasadora francouzské hudby v Československu.“

Skladatel, který přiměl orchestr napodobit lokomotivu. Tak se někdy hovořívá o Arthuru Honeggerovi, uměřeném avantgardistovi, jehož díla mají v porovnání s tvorbou ostatních členů Pařížské šestky vážnější charakter. Jeho život se uzavřel 27. listopadu 1955, tedy před sedmdesáti lety. Vedle proslulé symfonické skladby Pacific 231 imitující zvuk parní lokomotivy je oblíbená i jeho úplně odlišná Vánoční kantáta nebo oratorium Král David, ale asi nejlepší je v jeho odkazu oratorium Johanka z Arku na hranici. Nahrávka, kterou v Praze před půlstoletím pořídil dirigent Serge Baudo, zůstává vzorovou. 

Československá metropole zažila v roce 1949 Arthura Honeggera jako dirigenta vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro představil s rozhlasovým orchestrem svou Čtvrtou symfonii Deliciæ Basilienses a oratorium Judith. První položkou koncertu bylo jen dva roky staré dílo objednané Paulem Sacherem a za jeho řízení premiérované Basilejským komorním orchestrem, společně s Concertem in D od Igora Stravinského a Toccatou e due Canzoni od Bohuslava Martinů. Sacherův basilejský večer byl zvýrazněný – dirigoval svůj soubor přesně dvacet let poté, co spolu měli první vystoupení.

Symfonie, jejíž název lze přeložit jako Požitky Basileje, obsahuje motivy dvou písní patřících k městu a odráží pohodu autorova letního pobytu na švýcarském venkově rok po skončení války. Vyznívá spíše pastorálně, ale jsou v ní i závaznější místa. Druhou položkou Honeggerova pražského programu byla koncertní hudba upravená z biblické hry Judith, kterou napsal v roce 1925 ve spolupráci s dramatikem a básníkem René Moraxem; jejich Král David o čtyři roky dříve, rovněž v Théâtre du Jorat nedaleko Lausanne, katapultoval mladého skladatele do středu pozornosti… 

Honeggerova hudba se hrála v Československu pravidelněji. Například v roce 1962 na Pražském jaru zazněla v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK dirigovaného Zubinem Mehtou jeho Druhá symfonie pro smyčce a trubku. Stal se v tuzemsku známým autorem, o to víc poté, co v českých překladech vyšly jeho dvě knihy – Zaříkávání zkamenělin a Jsem skladatel.

V Petrohradu existovala v devatenáctém století Mocná hrstka – Pětka. Skladatelská skupina, kterou stvořil Milij Balakirev a do které se postupně přidali Alexander Borodin, César Kjui, Modest Petrovič Musorgskij a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Kučkisté – podle ruské podoby „mocné hrstky“, která zní „magučaja kučka“. Novoruská škola, součást hnutí ruského romantického nacionalismu. První organizovaný pokus o vytvoření specifické ruské hudby, s kritikem Vladimirem Stasovem jako poradcem a dokonce i se stařešinou: Alexandrem Dargomyžským, který už se dříve, souběžně s Michailem Ivanovičem Glinkou, pokoušel o něco podobného…

Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Les cinq russes, les six français et M. Satie (Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie), měl na mysli právě kučkisty. Stvořil tehdy legendu. Dal dohromady skupinu francouzských skladatelů tvořících na Montparnassu a vymezujících se nejen vůči německému wagnerismu, ale i proti domácímu impresionismu. Cosi jako nacionalismus v tom možná bylo také, ale šest desetiletí dělících je od petrohradské Pětky přece jen dělá své.  

Šestkou, Pařížskou šestkou, se dodnes rozumí skladatelé Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Germaine Tailleferre a Francis Poulenc. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného – znali se navzájem, byli kamarádi, objevovali se ve stejných programech. Další k nim patřili neformálně. Zejména Erik Satie a Jean Cocteau. Ten první, pianista a skladatel, výstřední ironik, který předešel dobu, kolem sebe už v roce 1917 vytvořil skupinu skladatelů nazvanou Les Nouveaux Jeunes, Nová mládež. Vzorem mu byly kubistické a surrealistické skupiny v malířství a literatuře s vůdčími osobnostmi Pablem Picassem, Guillaumem Apollinairem a André Bretonem. I ten druhý, básník, grafik, divadelník a filmař, antiromantický, stručný a neuctivý, se pokoušel stát hlavou avantgardní skupiny oddané hudbě. Vznik Pařížské šestky pomohla odstartovat jeho publikace aforismů Le Coq et l’Arlequin, Kohout a Harlekýn. Oslava poezie všednosti. Stala se jejich manifestem. 

Les Six, Šestka. Jean Cocteau vytvořil její obraz jako bezstarostného seskupení přátel. Scházeli se v baru La Gaya, přejmenovaném pak na Boeuf sur le toit, Vůl na střeše. Stejný název má jedna Milhaudova skladba… Skupina vydala společně album klavírních kusů, Album des Six. Pět z nich spolupracovalo na hudbě pro Cocteauovo dílo Svatebčané na Eiffelovce pro soubor Ballets Suédois, konkurující Ďagilevovu Ballets Russes. Premiéra se stala skandálem… Pařížská šestka, to je avantgardní, provokativní, ale i neoklasická, elegantní a melodická hudba, která nás zavádí do meziválečných let. Skupina se hned nerozpadla, ale rozvolnila se tak, jak se jednotlivci čím dál jasněji profilovali pro své individuální umělecké dráhy. 

Arthur Honegger se narodil v roce 1892 v Le Havru, studoval harmonii a hru na housle na Pařížské konzervatoři, kam se po krátkém pobytu v Curychu vrátil a pokračoval ve studiu u Charlese Widora a Vincenta d’Indyho. V roce 1918 napsal hudbu k baletu Le dit des jeux du monde, kde se poprvé projevil jeho charakteristický styl. Na začátku 20. let na sebe výrazně upozornil dramatickým žalmem Král David, krásným příkladem neoklasicismu. Dílo má významné místo v historii Pražského filharmonického sboru. Patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo v minulosti na výjimečných koncertech a současně i na stejně ojedinělých nahrávkách. A nejde u nás o dílo tak frekventované, aby jednotlivá uvedení splývala. Se Sergem Baudem a Českou filharmonií vyšel snímek v roce 1987 u Supraphonu, poté, co o desetiletí dříve ve stejném obsazení vznikl v Praze záznam Honeggerova oratoria Jana z Arku. V případě Krále Davida je však ve hře ještě jeden dost podstatný detail: v repertoáru sboru teď vedle té obvyklejší figuruje i méně známá verze díla s komorním orchestrem. Strohá, vznešená, sváteční. 

Další popularitu získal Honegger v roce 1923 symfonickou skladbou Pacific 231, ztvárňující hudebními prostředky dynamiku jízdy moderní parní lokomotivy. Jde o jeho nejhranější skladbu. Můžeme ji vnímat jako zachycení chodu stejnojmenného železničního stroje z roku 1923, nebo jako vydařenou studii hudebního vyjádření procesu zrychlování tempa. „Vždycky jsem vášnivě miloval lokomotivy. Pro mě jsou to živá stvoření a miluji je, jako ostatní milují ženy nebo koně,” prohlásil prý tehdy. 

Po celou dobu byl ve styku se Švýcarskem, zemí původu svých rodičů. Po vypuknutí války a nacistické invazi však uvízl v Paříži. Připojil se k utajenému hnutí Francouzský odpor, válku přežil… Předchozí období mezi světovými válkami bylo pro něj velmi plodné. Složil hudbu k výpravnému filmu Abela Ganca Napoleon, vytvořil třináct baletů a dvanáct vokálních děl; jedno z nich, dramatické oratorium Jeanne d’Arc au bûcher, Jana z Arku na hranici z roku 1935, je považováno za jednu z jeho nejlepších prací. Poslední dílo – Vánoční kantátu – napsal Honegger v roce 1953. Zemřel doma na následek infarktu 27. listopadu 1955 a byl pohřben na Cimetière Saint-Vincent v Paříži.

Arthur Honegger byl jiný než Francis Poulenc, dnes vnímaný jako druhý nejvýraznější člen pařížské Šestky. Honegger, mající rodinné kořeny v protestantském Švýcarsku, patřil na poválečné scéně ve francouzské metropoli k avantgardě, ale byl silnou individualitou a na hudbě oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost. Je pozoruhodné, jak soustředěné a střízlivé partitury vytvořil, ačkoli mohl být ovlivněn pozdními romantiky, impresionisty, expresionisty nebo folkloristy, bezstarostností meziválečné zábavné hudby, jazzem, hravým neoklasicismem i novou věcností… Nic z toho v Králi Davidovi ani v Janě z Arku pichlavě nevyčnívá. Je to jen a jen hudba pasující k tématu; hudba trochu archaizující a současně dostatečně moderní, hudba úsporná ve výrazu, ale ne konstruktivistická a studeně neosobní. A je pozoruhodné, kolik je v ní latentně skryto cudné krásy, zakomponované o tři desetiletí později příbuzným způsobem do jeho Vánoční kantáty. 

Serge Baudo, který letos v červenci oslavil 98. narozeniny, po studiích na Pařížské konzervatoři zahájil svou uměleckou kariéru na pozici bubeníka v Orchestru Lamoureux. Ve dvaadvaceti se stal členem orchestru Pařížské národní opery, kde působil jako klavírista a hráč na bicí nástroje. V letech 1959 až 1962 byl však už dirigentem orchestru Rádia Nice a v letech 1962 až 1965 působil v Pařížské opeře jako stálý dirigent, od roku 1967 v nově vzniklém l´Orchestre de Paris.. Na pozvání Herberta von Karajana několikrát dirigoval Berlínské filharmoniky a Orchestr La Scala v Miláně. V roce 1971 se stal hudebním ředitelem Orchestre philharmonique Rhône-Alpes, později Orchestre National de Lyon; v této funkci působil do roku 1987. Během práce v Lyonu založil v roce 1979 Berliozův festival. 

V letech 2001 až 2006 byl Serge Baudo šéfdirigentem a hudebním ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V říjnu 2014 uzavřel svoji mezinárodní kariéru, a to na stejném místě, kde začala, a se stejným programem jako před lety, v roce 1959 – v Praze v Obecním domě Franckovou Symfonií d moll a výběrem z Debussyho Utrpení sv. Šebestiána. 

Serge Bauda vnímáme jako neoficiálního, ale jednoznačného ambasadora francouzské hudby v Československu, respektive pak i v České republice. Mnoho francouzských skladeb provedl v tuzemské premiéře. Vedle spolupráce s orchestrem FOK velmi úspěšně nahrával s Českou filharmonií. Některé nahrávky obdržely ty nejvýznamnější ceny udělované v nahrávacím průmyslu. Sem patří především „dramatické“ či „scénické“ oratorium Jana z Arku na hranici.  

Arthur Honegger dílo napsal na text básníka Paula Claudela. Odehrává se v posledních chvílích života Panny Orleánské, s retrospektivními scénami z jejího dětství i procesu, v rámci kterého byla odsouzena k trestu smrti upálením. Rozsáhlá, až monumentální skladba na pomezí oratoria a opery využívá snad všechny tehdy dostupné hudební prostředky. Na podiu svádí dohromady sólisty, recitátory, smíšený a dětský pěvecký sbor, v orchestru upoutá elektronický nástroj Martenotovy vlny, na který při premiéře v roce 1938 hrál jeho vynálezce. 

Žádné pražské uvedení Honeggerova oratoria nemůže nezmínit události více než půl století staré. Na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a proti počínající normalizaci se v lednu roku 1969 před Národním muzeem upálil student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Tehdejší šéfdirigent Václav Neumann jeho památku uctil na koncertech 23. a 24. ledna úvodní částí ze Sukovy Pohádky. V další sezoně dramaturg orchestru Ivan Medek zařadil oratorium o světici, která svůj život skončila stejným způsobem jako Palach, ač nedobrovolně. Soudruhům to dlouho nedocházelo. Nakonec byl však Medek z filharmonie vyhozen…  

Ve svých memoárech vzpomíná, že volali řediteli České filharmonie Jiřímu Pauerovi, co že to tam inzeruje: Jana z Arku na hranici?? Teprve o pár dnů později komusi nahoře došlo, že skladba má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. „Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde,“ zavzpomínal Ivan Medek. 

Jana z Arku (1412–1431) byla francouzská hrdinka, která stanula v čele francouzských vojsk za stoleté války v boji proti Angličanům, ale posléze byla upálena za kacířství. Později byla po ospravedlnění prohlášena mučednicí, roku 1909 blahořečena a roku 1920 katolickou církví prohlášena za svatou. Děj oratoria se odehrává kolem popravčí hranice v poslední minutě Janina života. 

Nahrávka získala v roce 1978 Grand Prix du Disque de l´Académie Charles Cros, v roce 1976 Tokyo Arts Festival Prize, v roce 1977 Prix Caecilia de L´Union de la presse musicale Belge a v roce 1978 Prix Edison de la Critique Hollandaise du disque.

————

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici (Jeanne D’Arc Au Bûcher)
Pražský filharmonický sbor, Česká filharmonie, dirigent Serge Baudo
Sólisté Nelly Borgeaud, Michel Favory, Christiane Chateau, Anne-Marie Rodde, Jindřich Jindrák
Nahráno 14. – 20. října 1974, vydáno 1975
Supraphon 1105572212

Foto: FOK, Petr Dyrc, Touring Club Italiano, CC BY-SA 4.0 https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=155015271