„Mám ráda výzvy, které dávají smysl a mají v sobě nějaký zajímavý přesah.“

„Jednou bych ráda natočila oba Mendelssohnovy klavírní koncerty.“

„Jsem šťastná! Mám pocit, že žiju a tvořím naplno.“

Klavíristka Johanna Haniková žije mezi Vídní a Lincem, koncertuje jako sólistka i komorní hráčka a pracovně působí na pěvecké katedře Brucknerovy univerzity. Letos ji čekají především dvě provedení Koželuhova Klavírního koncertu Es dur, op. 45 na festivalu Mahler Jihlava, organizace třetího ročníku Lied Academy ve Žďáru nad Sázavou a pokračující spolupráce s Mucha triem i sestrou Miriam Hanikovou. Řeč se v rozhovoru přirozeně stočila také k Mendelssohnovi – skladateli, který je jí obzvlášť blízký a kterému věnovala svoji disertační práci.

Nejprve bych se tě chtěl zeptat, kde aktuálně pracovně působíš. V Praze už teď moc nebýváš.

Od letošního března působím na Brucknerově univerzitě v Linci, v listopadu jsem tam absolvovala konkurz na stejnou pozici, kterou jsem zastávala na HAMU, takže jsem se přestěhovala do Vídně a do Lince dojíždím.

A proč ses tedy rozhodla odejít právě tam? Pokud jsi mohla pokračovat na AMU, co bylo hlavním impulzem ke změně?

Těch důvodů bylo více, ale tím nejzásadnějším byl můj partner, který učí na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni a máme tam svůj druhý domov. Čtyři roky jsem neustále přejížděla mezi Prahou a Vídní, rodiče mám v Beskydech, když se k tomu přidaly ještě koncertní cesty, bylo to hodně náročné. Druhým důvodem bylo, že jsem cítila potřebu posunout se dál. Na HAMU jsem vystudovala magistra i doktorát a už během studia jsem doprovázela na pěvecké katedře. Vždycky mě nesmírně bavil písňový repertoár, který se přece jen v Rakousku stále hraje víc než u nás – i když se to já a mí kolegové snažíme postupně měnit.

Která tě napadají jako výrazná jména písňového repertoáru u nás?

Z interpretů je pro mě v současnosti nejvýraznější Bella Adamova, která podle mě tento žánr ovládá naprosto komplexně a dokáže tomu dát ještě něco navíc – svůj podpis, který je symbiózou autentičnosti a pokory k autorovi i hudbě samotné… a to je přesně to, co je pro mě v tomto žánru nejdůležitější. Osobně se zatím neznáme s představitelkami Lieder Society, ale samozřejmě vím o jejich aktivitě. Sleduju jejich práci a vnímám je jako důležitou součást scény a líbí se mi, že tu změnu přinášejí zevnitř. Moje vlastní iniciativa má jiný charakter. Založila jsem letní akademii, která se koná každoročně začátkem září. Jde o mezinárodní projekt, jediný svého druhu v Česku. Vyučují zde vynikajicí lektoři z Vídně a mezi aktivními účastníky bývají studenti z Česka i ze zahraničí.

Na letošní ročník tvých kurzů ve Žďáru nad Sázavou jsem zatím nikde neviděl vypsanou přihlášku.

Oficiální informace jsme už zveřejnili – kurzy se budou konat v termínu 5. až 9. září 2025.

Půjde o třetí ročník?

Ano.

Už se koncept ustálil, nebo tě teď – po dokončení doktorátu a přestěhování do Rakouska – čekají zase nové výzvy v organizaci?

Výzva je to každý rok. Ty zásadní pilíře stojí všechny na mně, od fundraisingu přes organizaci, koncerty a všechno, co s tím souvisí. Mám velkou podporu partnera, rodiny, manželů Sýkorových, a zvládáme to jen s malým organizačním týmem.

Jak naplňujete limit šestnácti účastníků? Už si při třetím ročníku musíte vybírat nebo jak to probíhá?

Už vloni jsme vybírali. Obdrželi jsme velké množství přihlášek z celého světa. Někteří účastníci se k nám také vracejí jak z prvního, tak z loňského ročníku. Vybíráme podle nahrávek, které jsou součástí přihlášky a já mám velkou radost, že máme skvělou úroveň.

Co se k vám vlastně posílá za nahrávky?

Může to být jakákoliv nahrávka, ale písňový repertoár je samozřejmě vítán. Na druhou stranu, když se přihlásí výborný klavírista, který pošle sólové nahrávky a napíše, že se chce obohatit o zkušenost v tomto oboru, i když s ním zatím nemá praxi, tak to velmi vítáme. Já sama jsem vystudovala klasickou hru na klavír a získané schopnosti naplno využívám i v písňovém repertoáru.

Hlásí se určitý typ lidí? Máš pocit, že převažují ti, co se chtějí obohatit, nebo spíš ti, kteří chtějí jít cestou písňového repertoáru cíleně?

Je to různé. Řekla bych, že máme úplně všechny kategorie. V rozmezí od osmnácti do pětatřiceti let se k nám hlásí opravdu široká škála účastníků. Někteří už jsou vystudovaní profesionálové, kteří se chtějí dál obohatit právě tímto směrem, jiní teprve studují a vidí svou budoucnost v tomto oboru.

Teď možná hloupá otázka: Jsou ty kurzy tedy pro klavíristy, nebo pro zpěváky? Kdo vlastně tvoří těch šestnáct účastníků?

Je to přesně půl na půl, osm klavíristů a osm zpěváků. Zájemci se mohou přihlásit jako duo, nebo jednotlivě. Pokud se přihlásí samotní, propojíme je s dalšími samostatně přihlášenými, což je vždy obrovská zodpovědnost, ale zatím se to vždycky podařilo a všichni byli spokojení.

Jak taková spolupráce probíhá?

Pokud se přihlásí každý zvlášť, nejdříve je propojíme emailem, aby se mohli domluvit na repertoáru. Osobně se seznámí až první den akademie a všechny lekce už potom absolvují společně. Každý den mají jednu lekci s Birgid Steinberger, jednu lekci s Ralfem Heiberem a jednu s Giuseppem Ravì. Je to velmi intenzivní, ale mým cílem od začátku bylo, aby si z toho všichni odnesli co nejvíce. Poslední den také všichni vystupují na závěrečném koncertě, který se natáčí. Účastníci pak videonahrávku mohou použít pro svoje účely a pokud do svého repertoáru zahrnou píseň Gustava nebo Almy Mahler, tak se mohou ucházet i o cenu mahlerovského festivalu v Jihlavě. Jsem moc ráda, že závěrečný koncert měl vždy ohromnou a velmi přátelskou atmosféru, to je pro mě rovněž cílem.

Mimochodem, pár let zpátky jsem slyšel v Českém spolku pro komorní hudbu recitál Geralda Finleyho. Hrál s ním klavírista Julius Drake…

Ten je úžasný.

…známá firma, často hrává s Ianem Bostridgem. Tehdy mě dost oslovil, byl charismatický, nad věcí, evidentně o textu písní věděl první poslední.

To je přesně to, co je pro klavíristu v tomhle oboru zásadní. Myslím, že pokud je člověk hudebně empatický, má dobré klavírní základy, tak to, co je v písňovém repertoáru navíc, je smysl pro ještě větší detailnost. Lidský hlas je nesmírně citlivý. A klavírista musí mít opravdu širokou škálu zvukových možností, aby se dokázal v každém okamžiku propojit s tímto živým nástrojem. Musí umět se zpěvákem dýchat, dokázat i předvídat, jak výrazný bude například vrchol fráze v daný moment. Znalost textu písní je naprosto klíčová, protože hudební vývoj musí jít v symbióze s textem. Pro mě třeba mají některá slova v různých jazycích sama o sobě barvu, kterou se snažím ještě umocnit klavírním zvukem. Zároveň je také ideální, když klavírista zná i přesnou výslovnost, protože v každém jazyce se liší způsob, jak zpívat konsonanty i vokály, což je potřeba také reflektovat. Na té nejvyšší úrovni je to opravdu náročný obor, který vyžaduje širokospektrální rozhled.

Koneckonců i sóloví klavíristé, které si spojujeme s démonickou technikou, často nejvíc vzhlíželi právě k vokální hudbě. Horowitz, Čerkasskij… A myslím, že Lewenthal dokonce i věnoval své první přednášky v předmětu Dějiny a literatura klavíru tehdy právě zesnulé Marii Callas a obecně tématu bel canta… Teď se ale pojďme dotknout tvých dvou vystoupení na festivalu Mahler Jihlava. Koželuhův Klavírní koncert je v programech koncertů vzácností. Jak ten nápad vznikl?

Dirigent Marek Štilec (rozhovor s ním čtěte ZDE) už několik let pracuje na úžasném projektu Češi ve Vídni, jehož hlavní část spočívá v natáčení děl českých skladatelů působících ve Vídní v dobách Mozarta a Beethovena. Jedním z těchto skladatelů byl i Leopold Koželuh, který byl ve Vídni velmi uznáván. O možnosti uvést Koželuhovy klavírní koncerty jsme mluvili už před nějakou dobou, pak ale přišel covid…

Chtěl jich postupně zařadit i víc?

Aktuálně je v plánu jen tento klavírní koncert. Ale doufám, že v budoucnosti budeme moci uvést i další Koželuhovy klavírní koncerty. Je to vrcholný klasicismus, něco mezi pozdním Mozartem a raným Beethovenem. Myslím, že má obrovský potenciál a je škoda, že se nehraje častěji.

Je ten koncert vydaný tiskem?

Není. Mám přepracovaný rukopis.

Snažíš se k takovému repertoáru sama aktivně přibližovat, nebo to spíš vyplyne z nabídky? Jak to bylo v tomhle případě? Oslovil tě přímo pan Štilec?

Ano, přesně tak. A neváhala jsem – mám ráda výzvy, které dávají smysl a mají v sobě nějaký zajímavý přesah. Mimochodem ten koncert nebudu hrát na moderní klavír, ale na hammerklavír z dílny Pauly McNultyho. Na začátku jsem se toho trochu bála, ale vybrali jsme nástroj z období Beethovenových pozdních let, takže to není tak vzdálené. Ten nástroj má svůj specifický zvuk a mechaniku, a to je moc zajímavé a krásné.

Jaká ta skladba je? Nikdy jsem ji neslyšel.

To jsi ani nemohl, protože žádná nahrávka neexistuje. Takže to bude vlastně taková premiéra nebo přinejmenším obnovená premiéra. První věta je velmi virtuózní, místy dramatická, druhá má v sobě kouzelnou křehkost a třetí je ohromně vtipná. Je to hudba plná radosti a je krásné posluchačům předávat právě tuto emoci.

Některé jeho sólové sonáty jsou spíš v tom galantním, obecnějším stylu, který byl tehdy běžný. Jiné jsou ale vyloženě dramatické, některé ty mollové už od Myslivečka urazily kus cesty. K čemu má podle tebe blíž ten koncert? Zmiňovala jsi raného Beethovena.

Ano. Fakturou je ten koncert blízký Mozartovi, ale v harmoniích, a hlavně v kadencích je velmi odvážný. To je podle mě dobré poznávací znamení, kterým směrem chce skladatel jít. A tady mám pocit, že už hodně směřuje k Beethovenovi.

Jen aby bylo jasno, těmi kadencemi myslíš úseky sólisty, nebo konce harmonických vět?

Myslím tím sólové části.Kadence má dokonce dvě, jednu i ve druhé větě, a to docela rozsáhlou. Ze začátku mi to připadalo zvláštní, protože je poměrně virtuózní a v kontrastu s tou klidnou větou mi to úplně nedávalo smysl. Ale pak jsem si pustila nahrávky Koželuhových koncertů, které už jsou natočené, a ve všech třech se ve druhé větě kadence objevuje. Jako interpreti bychom měli mít otevřenou mysl. Když si předem řekneme, že to budeme hrát určitým způsobem, tak nás to přestane bavit. Chce to hledat a vždy se snažit pochopit, co chtěl skladatel vyjádřit.

Zatím jsme mluvili o tvé organizační činnosti a o té umělecké vyhlídce s Koželuhem. Jak balancuješ mezi těmito dvěma světy?

V období, kdy jsem zakládala akademii (neměla jsem žádné právní nebo manažerské vzdělání) to bylo velmi náročné. Trvalo to asi dva nebo tři měsíce, pak už jsem si našla svůj balanc a moje umělecká činnost je pro mě na prvním místě. Obecně mi ale přijde, že dnes to vlastně ani jinak moc nejde dělat.

To myslíš jak? Že nejde jenom hrát, ale člověk se musí zabývat i dalšími věcmi?

Myslím, že moc nejde být tím typem umělce, který čeká, až mu někdo zavolá. Tento model už dnes podle mě nefunguje, ale i kdyby fungoval, musím říct, že mně by to nestačilo. Já jsem se ve všech oblastech toho, co dělám, opravdu našla. Někdy je to velmi náročné, ale mám tak krásné ohlasy od těch, pro které to dělám, ať už posluchačů, nebo studentů, že mě to většinou přesvědčí, že jdu správnou cestou.

 Jak pokračují aktivity, které už jsi zasela dřív? Myslím tím třeba tvoji disertaci na Mendelssohna, spolupráci se sestrou houslistkou, hraní v triu.

Mucha trio i duo s Miri jsou moje srdeční záležitosti a snažíme se v obou případech opravdu kontinuálně rozvíjet a přemýšlet v dlouhodobém horizontu. S triem jsme vloni oslavily desáté výročí a myslím, že nás hodně posunulo nejen z hudebního hlediska, ale i lidsky jsme se ještě více sblížily, což je naprosto zásadní pro dlouhodobé fungování komorního ansámblu. Jsem moc ráda, že Miri teď má velký úspěch ve Vídni (houslistka uspěla v konkurzu do orchestru Vídeňských symfoniků – pozn. red.), a že od sebe nejsme daleko. Mendelssohn se stal mou inspirací v hudbě i v životě. My dnes známe jeho hudební dílo, ale on byl i mimořádně schopný organizátor, který velmi pozvedl hudební scénu v tehdejším Německu. Uváděl na světlo nejen své skladatelské předchůdce, ale pomáhal i svým současníkům – Robertu Schumannovi, Claře Wieck a mnoha dalším. Kdykoliv mám možnost, vždy ho do programu zařadím. Jednou bych ráda natočila oba jeho klavírní koncerty – zatím jsem nenašla studiovou nahrávku těchto obou koncertů od českého interpreta. Uvidíme, možná se v budoucnu pokusím o nějakou iniciativu.

Mendelssohnovy koncerty mi osobně z jeho klavírního díla nepřipadají zrovna nejsilnější.

Já mám moc ráda ten první. Asi jsem v tom výjimka, většina klavíristů upřednostňuje druhý.

Opravdu? A to mi zase vždycky připadalo, že první je populárnější.

Já si myslím, že ten první je výtrysk jeho geniality. Ta hudba si na nic nehraje, je upřímná, nezatěžkaná patosem ani sebelítostí a přesně to mám na Mendelssohnovi nejraději. Ve své práci jsem se dost zabývala tím, jak často nese nálepku „ten z bohaté rodiny“. Jenže málokdo si dnes umí představit, čím si on i jeho rodina procházeli – samozřejmě převážně kvůli svému židovskému původu. Jedna z otázek, kterou jsem si kladla, vlastně trochu souvisí i s Koželuhem. Zatímco Mozart, ačkoliv byl samozřejmě mimořádný, byl v pravém smyslu doceněn až po smrti, Mendelssohn nebo Koželuh, stejně jako třeba Haydn, dokázali přijmout, že společnost je taková, jaká je, a najít si v ní svoji cestu. A to jejich hudbě rozhodně na kráse neubírá.

Nebyl Mendelssohn inspirovanější v rané, bezprostřednější tvorbě? Když dáme vedle sebe Sen noci svatojánské nebo Smyčcový oktet a pak etudy a sonáty s pozdním opusem, je to dost rozdíl.

Ty sonáty klamou tělem, to jsou naopak ta raná díla.

Aha, to jsem nevěděl. Tak dejme tomu třeba Písně beze slov – ty pozdější opusy už jsou nějak méně výrazné.

On je totiž nechtěl psát! Je pravda, že v určitém momentu tvrdil, že už nemá inspiraci. Ale ten žánr byl v té době tak moc úspěšný a oblíbený, že vydavatelé mu nabízeli velmi dobré honoráře a pořád ho do toho tlačili… Ale on sám to myslím chtěl zastavit už po druhém cyklu, možná po třetím – musela bych se podívat do své vlastní disertace. (úsměv)

To bychom pak ale přišli i o Duetto…

A to je zrovna krásné. Ale naprostým vrcholem Mendelssohnovy tvorby jsou podle mě jeho oratoria.

Co máš konkrétně na mysli?

Paulus a Elias. Je to důležité vlastně i z hlediska hudební historie, protože Mendelssohn byl v té době tím, kdo oratorium znovu oživil. Samozřejmě, psal je Haydn, Liszt, ale v Mendelssohnově době ten žánr už nebyl tolik na výsluní. Dobové prameny dokonce dokazují, že Paulus se stal doslova tehdejším hitem. Patřil k nejhranějším skladbám v Evropě, což je vhledem k duchovnímu námětu v podstatě neuvěřitelné. Elias měl svou velkolepou premiéru v Birminghamu, kde kromě gigantického úspěchu navíc ještě vydělal docela velkou finanční částku, která byla věnována na charitativní účely.

A s tím souvisí i jedna hezká historka – Mendelssohnův tatínek měl moc rád operu a přál si, aby jeho syn jednou nějakou slavnou napsal. Několik operních pokusů skutečně měl, ale nesetkaly se s úspěchem; to ho odradilo. Rozhodl se, že operu už nikdy psát nebude, a tak šel cestou oratoria. A já si myslím, že to byla skvělá volba.

Čekají tě v dalších měsících ještě nějaké koncerty, o kterých jsme nemluvili?

Koželuh je pro mě teď nejdůležitější v závěru sezóny. Pak budou intenzivní přípravy Písňové akademie a festivalu a na podzim mě čekají další krásné projekty – inaugurační koncert na Brucknerově univerzitě v Linci, kde vystoupíme spolu s kolegyní a úžasnou zpěvačkou Kateřinou Beranovou a našimi skvělými studenty. Moc se těším na krásný komorní projekt v rámci sezóny Prague Philharmonia s Kristinou Vocetkovou a Oto Reiprichem, zkraje příštího roku také vystoupím na festivalu Věčná naděje, kde bychom měli provést mimo jiné i Fatu Morgana Pavle Haase. A také samozřejmě budeme mít koncerty s triem i s Miri.

Dá se říct, že jsi šťastná, když máš tolik práce?

Asi jsem trochu workoholik. Mám veliké štěstí na rodinné zázemí a partnera, který tomu rozumí, i když to není snadné.

A ano, jsem šťastná! Mám pocit, že žiju a tvořím naplno. Když jsem loni oslavila třicítku, tak jsem si poprvé v životě udělala takovou osobní bilanci: do čeho jsem vkládala úsilí, čemu bych se chtěla věnovat více, čemu naopak už ne… Dříve jsem se neuměla moc rozhodovat, čím se zabývat a čím ne. A to je něco, na čem teď hodně pracuju, protože čas nám všem plyne stejně. Hudba je pro mě nesmírně důležitá, ale život není jen o ní. A to se snažím sama sobě připomínat.

foto: archiv interpretky