„Glanertovo aranžmá nenápadně obkružuje romantický symfonismus, drží se brahmsovského způsobu instrumentace a zachovává i přes drobné výboje jeho náladu.“

„Christian Immler zaujal měkkostí, oduševnělostí a civilní prostotou projevu, čistou dikcí a věrohodným prožitkem. Pro daný úkol ideální interpret.“

„Brahmsovu symfonii dirigoval Marek Janowski zpaměti a živě, neunaveně.“

Česká filharmonie připravila monotematický večer věnovaný Johannesu Brahmsovi. První říjnovou středu v pražském Rudolfinu zazněly jeho písně, jak je pod titulem Čtyři předehry a vážné zpěvy dotvořil a pro basbaryton a orchestr aranžoval Detlev Glanert, a pak jeho Druhá symfonie. Semjona Byčkova dostatečně zastoupil dirigent Marek Janowski.

Nesporným magnetem abonentního koncertu České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina byl 2. října německý basbarytonista Christian Immler. Pěvec s mimořádně kultivovaným témbrem hlasu a vzorovým přednesem textu měl za úkol zazpívat Čtyři předehry a vážné zpěvy, jak je z Brahmsových čtyř písní pro bas a klavír upravil a mezihrami opatřil německý skladatel Detlev Glanert, šedesátník vládnoucí schopností napsat sdělnou, umírněně moderní, a přece ne pouze epigonskou hudbu. Bezmála půlhodinová výsledná kompozice plyne bez přerušení, střídá jasně ohraničené zpívané segmenty s nedlouhými čistě orchestrálními intermezzy, nenápadně obkružuje romantický symfonismus, drží se brahmsovského způsobu instrumentace a zachovává i přes drobné expresivnější výboje v mezihrách jeho náladu.

Čtyři zpěvy, přemýšlivé písně s duchovními texty, podobně jako v Brahmsově Německém requiem vycházejícími z Lutherova překladu Bible, dostaly v orchestru díky temným úderům a soustředěně závažnému výrazu málokdy slýchanou hloubku. Sólový part k tomu přidává prosté, působivé úvahy o lidském údělu, o zlu, které se děje, a o smrti. Čtvrtá píseň přináší pozitivnější vyústění, protože cituje slova apoštola Pavla z novozákonní epištoly Korintským o víře, naději a lásce.

Christian Immler dal všem čtyřem vstupům mimořádnou opravdovost. Zaujal měkkostí, oduševnělostí a civilní prostotou projevu, čistou dikcí a věrohodným prožitkem. Vzorově deklamoval a intonoval, nádherně pracoval s dynamikou i se slovy. K předchozímu hostování u České filharmonie a u barokního orchestru Collegium 1704 přidal další body. Pro daný úkol ideální interpret.

Druhá symfonie Johannesa Brahmse, která zazněla po přestávce, je dílem výrazně idylickým, také trochu melancholickým. Inspirována je v romantickém duchu přírodou, vznikala ostatně v létě v roce 1877 v Pörtschachu u korutanského jezera Wörthersee. Však se jí také někdy přezdívá Pastorální, podobně jako Šesté Beethovenově. Není ani trochu programní, ale vyzařuje z ní poměrně jednoznačná atmosféra, pozitivní, snad až bukolická, jen místy trochu náruživější.

Symfonie staví hodně na smyčcích a lesních rozích, měla také řadu pěkných detailů ve vstupech dřevěných dechových nástrojů. Všechny příslušné a očekávané parametry a atributy toto měkké a neuspěchané provedení mělo, přesto se nelze ubránit dojmu, že dílo nedostalo z dirigentových podnětů tak velký náboj, jaký by interpretaci pozvedl na mimořádnou událost. A cítit byla v orchestru trochu i jakási zdrženlivost, nejistota a nepřesnost, neusazenost v některých nástupech.

Marek Janowski, letos pětaosmdesátiletý, za svého života působil ve vedoucích funkcích ve Freiburgu, Dortmundu, Liverpoolu, Pittsburghu, v Kolíně nad Rýnem a Monte Carlu, u Orchestre Philharmonique de Radio France, Berlínského rozhlasového symfonického orchestru a Orchestru románského Švýcarska a s přestávkou dvakrát jako šéf Drážďanské filharmonie, tam až do loňského léta. Je legendou, úctyhodná je jeho diskografie. Glanertovu skladbu obdařil jasným interpretačním názorem a vytvořil z ní závažnou, působivou meditaci, díky textům i hudebnímu výrazu vpravdě spirituální záležitost. Brahmsovu symfonii dirigoval zpaměti a živě, neunaveně. Přece jen z něj pro ni ale nevycházelo takové charisma, aby se na pódiu v druhé polovině koncertu odehrával zázrak.

Foto: Česká filharmonie / Jan Hromádko