„V dnešní době to tak velice často je – zpěvák nejen, že musí být připravený pěvecky, ale zároveň musí mít sám za sebe velmi dobrou představu, co a jak chce hrát. Režiséři to za vás neudělají.“

„V cizině se všichni zajímají především o sebe.“

„Jsou hlasy, které se musí postavit – ten můj je jedním z nich.“

Carmen alias Jolana Slavíková. Česká pěvkyně se zahraničními ambicemi, bývalá sopranistka, nyní mezzo. Příběh absolventky Pražské konzervatoře a frankfurtské Hochschule für Musik, liberecké Evy a v příštích dnech debutantky v Maďarské státní opeře je v mnohém nestandardní, o to zajímavější. Slavnou Habaneru poprvé zpívá na budapešťském jevišti už 12. září.

Jolano, v půlce září tě čeká hlavní role v jednom z nejslavnějších operních děl na první maďarské scéně. Je bezpečné říct, že se jedná o tvou dosud největší profesionální příležitost?

Stoprocentně. Je to můj debut v roli Carmen a celkově druhá opravdu velká role. Za první považuju Italku v Alžíru ve Wroclawi. Ano, ještě lze zmínit Adama a Evu v Liberci, ale jak v Liberci žiju a Liberec je vcelku malé divadlo, tak… snad se nikdo neurazí, když Carmen v Maďarské státní opeře budu považovat za „jiný level“.

Chápu správně, že účinkování v Carmen je přímo navázáno na tvůj někdejší úspěch v pěvecké soutěži Évy Marton? 

Ano, je to tak. Tehdy jsem právě ve finále zpívala Habaneru z Carmen a intendant budapešťské opery, který mě slyšel, za mnou pak přišel a řekl mi, jestli bych si u nich Carmen nezazpívala celou. Tak jsem polkla naprázdno a zeptala se, jestli to myslí vážně. On řekl, že jo. Uběhly dva roky a jsem tady v Budapešti.

Původně jsem Carmen měla zpívat už loni, ale nějak se to nesešlo. To je ale dobře! Díky tomu už můžu mít na kontě tu zkušenost s Italkou a být trochu lépe vybavená na velké jeviště. Je samozřejmě něco jiného zpívat roli v obýváku nebo na hodině a zpívat ji reálně na pódiu. Jsem ráda, že jsem si to alespoň jednou zkusila v Rossiniho opeře. Teď věřím, že jsem schopná utáhnout hlavní roli.

Jak dlouho tedy vlastně víš, že budeš zpívat Carmen v Budapešti? 

Tehdy po soutěži se mě, jak jsem říkala, zeptali, jestli mám zájem, já jsem řekla, že bych strašně ráda, ale pak ticho po pěšině asi rok a tři čtvrtě. Moje agentura jim psala, já jsem jim psala. V listopadu 2023 jsem tu dělala koncert na Lisztově akademii, kam se přišli podívat intendant, a dokonce i hudební ředitel opery. Ale ani poté jsem od nich neměla žádné závazné informace. Už jsem si říkala: „Jestli mě nechtějí, ať mi to napíšou!“ To čekání je hrozné…

Nakonec mi napsali asi před čtyřmi měsíci. Tak moc dlouho to tedy nevím – oni tu všechno plánují, jak jsem zjistila, dost na poslední chvíli. Před dvěma lety mi Carmen přislíbili, před čtyřmi měsíci potvrdili. 

Režisérem budapešťské inscenace je renomovaný, ale mnohdy kontroverzní Calixto Bieito. Už jste se patrně potkali…

… nepotkali. Nepotkali a ani nepotkáme. Jedná se o obnovenou premiéru; budapešťská opera koupila práva na provozování. Ta inscenace je vlastně docela stará a hraje se různě po světě – je snad už z roku 1999.

Dnes (26. srpna – pozn. red.) jsme měli první režijní zkoušku a Bieitova asistenka mi sdělila, že Bieito protagonistku Carmen vlastně nijak neinstruuje…

… takže máš svobodu!

No, ale to je strašný! Když člověk nemá vůbec žádné vedení, tak nemá, o co se opřít. Carmen můžu hrát různými způsoby, máš milion možností, jak ji ztvárnit, ale aby vznikl ucelený obraz příběhu, k tomu je potřeba idea a vedení všech postav. Nicméně v dnešní době to tak velice často je – zpěvák nejen, že musí být připravený pěvecky, ale zároveň musí mít sám za sebe velmi dobrou představu, co a jak chce hrát. Režiséři to za vás neudělají.

O Carmen mám svou ideu a snažím se ji najít v sobě, její charakter, sílu, volnost… Všechno si můžu myslet, tohle si můžu připravit a hrát, ale ostatní zpěváci a dění na jevišti se mnou musí být v souladu, jinak to nefunguje.

Ale můžeš si říct: „Dokud mi nikdo nic neřekne, tak to dělám dobře.“ Nebo ne?

Nebo to je tak strašné, že jsou radši zticha. (smích)

V minulém rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz čteme o tvých patáliích s hlasovým zařazením, s určením hlasového oboru. Za poslední dva roky se nic nezměnilo? Jsi pořád mezzo?

Jsem hrdá mezzosopranistka!

Připadá mi totiž zajímavé, že se chystáš na Carmen, když na repertoáru máš třeba i Bachovo oratorium Matoušovy pašije. Dva stylově velmi vzdálené party… 

Dobrá poznámka! Všichni velcí zpěváci – nebo minimálně ti, ke kterým já vzhlížím – se věnovali různým stylům. Zpívali baroko, romantiku, písně… S dobrou pěveckou technikou můžeš všechno.

Trochu narážím i na předchozí otázku: Totiž, připadá mi, že kultivovaný, ukázněný a spíše rovný hlas v barokním pojetí může často svým přirozeně světlejším odstínem evokovat i vyšší obor. Z toho, jak si tě pamatuju z konzervatoře (to už je ale let…), si snadno představím, že ti sedí zejména starší repertoár: Stará hudba, tudíž kultivovanější projev, tudíž světlejší témbr, tudíž omyl při hlasovém zařazení. Myslíš si, že se tento implikační řetězec může udát? Anebo raději daleko jednodušeji: Jakým způsobem tehdy došlo k tomu, že jsi byla nějaký čas vedena jako soprán?

Do Frankfurtu, kde jsem studovala po Pražské konzervatoři, jsem přišla dost zničená. Nejen psychicky, ale i hlasově. Hlas byl „utažený“. A nejspíš právě to zmátlo mou profesorku ve Frankfurtu, přestože je stejný obor, jako jsem já. Zkrátka nepoznala, že hlas, jak ho zrovna používám, není můj přirozený.

Později jsem se dopracovala k sopránovým rolím a i sebe samu přesvědčila, že asi skutečně jsem soprán a to, že se hlas unavuje a necítím se dobře, je asi moje neschopnost a chyba a že možná jenom musím víc cvičit, abych se v partech cítila komfortněji. Jenže čím víc jsem cvičila, tím to bylo horší. A navíc, když jsem se slyšela na nahrávkách, tak jsem měla neodbytný pocit, že to, co slyším, není můj hlas. Že to prostě nejsem já.

O několik let později jsem zpátky v mezzo. V tuto chvíli o hlasovém zařazení nepochybuju. Dlouho jsem pochybovala.

S tvou hlasověoborovou cestou souvisí i cesta hlasového školení. Mám pocit, že většina významných v tuzemsku působících pěvců za sebou má nějakou zahraniční epizodu. Kdybys měla mluvit z vlastní zkušenosti, připadá ti nezbytné z hlediska kariéry operního sólisty zažít si na vlastní kůži západní divadelní provoz? Co navíc přímo tobě dalo studium v německém Frankfurtu oproti studiu v Praze?

Kdybych do ciziny nešla, tak by mě české prostředí zdrtilo. Míněno psychicky.

To už jsi řekla podruhé, tak se musím zeptat: Čím tě české prostředí drtilo? Co je ten mechanismus?

Když se dívám zpětně, tak mě asi nejvíc drtila taková ta malost a omezenost na pěvecké katedře na konzervatoři. Vím, že to zní strašně, a moc doufám, že pro mladé studenty zpěvu už je situace lepší. Důležité je si uvědomit, že student je to nejzásadnější, ne ego profesora, který když se studentovi něco nedaří, viní studenta a nedokáže si připustit svou eventuální neschopnost…

A když se mladý zpěvák dostane do divadla, tak musí plavat v malém českém, totálně podfinancovaném rybníčku. V Čechách to funguje z mého pohledu prostě zvláštně; konkurence z ciziny je bohužel stále malá a platové podmínky nejsou ani k smíchu, spíš k pláči. V cizině je zpěvák profese, v Čechách kolikrát musíš platit, abys mohl někde zpívat… I když asi jak v kterém divadle, což je ještě smutnější. My zpěváci bychom se možná mezi sebou měli domluvit, jaké minimální platové podmínky budeme akceptovat, aby nedocházelo k tomu, že sólista zpívá představení za tisíc korun. To je úplná absurdita!

Takže tohle všechno by mě jistojistě zničilo, kdybych nešla pryč. Já vím, jak moc do svého vývoje a příprav investuju, proto jsem si sama pro sebe nastavila limit, pod který prostě nejdu, i kdyby to znamenalo, že si v Čechách nezazpívám. Můj čas a energie, právě teď, když mám malé dítě, jsou pro mě to nejdůležitější.

Teď žiješ v Liberci. Nehrozí znovu ten nepříjemný jev, o kterém mluvíš?

Hrozí, ale tím, že mám hranice, které jsem si stanovila, už mě to nesemele. 

Srovnání mi vyznívá jaksi negativním způsobem: Ne, že bys vehementně chtěla do ciziny, ale že jsi hlavně chtěla odejít z domoviny. Kdybys tedy měla zmínit nějaké pozitivum zahraničního provozu, co by to bylo?

Přijetí principu, že tvůj úspěch je ve tvých rukou. Že když potřebuješ pomoc, nemusíš se bát se zeptat, protože nikdo tě soudit nebo se ti vysmívat nebude. Nikdo ti tam nebude vnucovat myšlenku, že jsi nedostatečně talentovaný. Přesně tento pocit jsem měla z Pražské konzervatoře: Když mi něco nejde, tak je to tím, že nemám potřebné nadání. V Německu jsem měla možnost se v případě nesnází zeptat a hledat… Také konkurence je pro mě obrovským motorem – vidět skvělé kolegy a učit se od nich. V cizině jsou prostě jiné pracovní možnosti.

To se ale přece může stát, že člověk není dostatečně talentovaný. Nebo ne? Minimálně se shodneme na tom, že mezi zpěváky existuje rozdíl v míře talentu…

No, definuj mi: Co je vlastně talent?

Když budu mluvit za sebe: Já mám spoustu obdarování pro kariéru, kterou jsem si zvolila, ale zrovna hlas… ano, je dobrý, ale nemám hutnou barvu, o kterou se můžu opřít (možná i proto jsem byla vedená jako soprán). Já bych klidně mohla říct, že příroda v mém případě nebyla úplně štědrá, proto pracuju na technice, fyziologickou danost ale neobelžu; učím se pracovat s tím, co mi můj hlas nabízí. Vždycky budu mít určité dispozice, které ale činí můj hlas specifickým a nezaměnitelným, a sama cítím, kde je má osobitost, kterou můžu divákům předat – tu chci rozvíjet. Jsou hlasy, které se musí postavit – ten můj je jedním z nich. Zadarmo nemám rozhodně nic.

Tvůj příběh je vtipný (a málem až filmový) tím, že po mnohaletém hledání správného pěveckého směru ses vrátila v podstatě domů, kde čekala Christina Vasileva, osudová pěvecká pedagožka, se kterou se cítíš nejlépe. (Přípomínají se zápletky z romantických komedií, kdy filmový hrdina zdlouhavě hledá ‚tu pravou‘, jenom aby nakonec přišel na to, že ‚love was there all along‘.) Otázka zní: Co mladí pěvci podle tebe hledají v zahraničí, když kvalitní školení mají na dosah i v Čechách? Nebo je Christina Vasileva výjimka?

Pro mě je ona výjimka. Nepotkala jsem žádného podobně kvalitního pedagoga.

A chápu tedy správně, že podle tebe má smysl hledat spíše pedagoga než školu?

Ano, určitě. Určitě!

Samozřejmě, že Frankfurt měl spoustu pozitiv. Navázala jsem kontakty, zazpívala jsem si ve Frankfurtské opeře a v opeře v Toulouse. Hodiny korepetice byly ve Frankfurtu na úplně jiné úrovni. Koučů je v Čechách velmi málo – máme Ahmada Hedara, Marka Pinzowa a tím to skoro hasne. A tím, že jsem šla ven, jsem prostě získala sebevědomí a úplně jiný pohled na Čechy. No, je to všechno složité…

Někdy si říkám, že jsem na Christinu měla narazit dřív než až v těch svých devětadvaceti. Mohla jsem být už mnohem dál. Doteď s ní žehlím leckteré pěvecké zlozvyky, ale takovou radost, kterou zažívám, když neustále zvětšuju svůj potenciál a otvírá se mi hlas, a tím pádem i duše… ta radost a volnost je opravdu nepopsatelná. 

Teď se nacházíš v Budapešti, dobře etablovaná jsi v libereckém divadle, k tomu vychováváš dcerku. Aniž bych se chtěl hrabat v soukromí, jak je možné toto všechno skloubit? Navíc patrně stále vypomáháš v drážďanské operetě, čímž výčet zahraničních štací nekončí. Jak? Kdy? Den má čtyřiadvacet hodin…

Babičky, paní chůva, manžel, sestry.

Na tvojí kariéře se podílí pět dalších lidí…

Minimálně pět. Bez této podpory bych to vůbec nemohla dělat. Na měsíc si odjet, když mám ani ne tříletou dceru? A to jsem tuhle na čtrnáct dní odjela, když jí bylo pět měsíců. Je to drsné, ale obojí potřebuju.

…………….

Jolana Slavíková je v širší nominaci na Ceny Thálie 2024 za účinkování v liberecké inscenaci Adam a Eva. KlasikaPlus.cz informovala ZDE.