„Je pro mě vždycky zábavné vyzkoušet si nové věci a zároveň nabídnout posluchačům repertoár, který možná ještě neslyšeli.“

„Musím připsat téměř všechny zásluhy za svou pěveckou kariéru Puccinimu, je to skladatel, který mě do značné míry inspiroval k tomu, abych se stal tenoristou a operním pěvcem.“

„Kariéra dýdžeje a tvorba elektronické hudby hodně ovlivnila můj smysl pro hudební strukturu, pro to, jak stavět skladby, jak budovat napětí…“

Charismatický chilskо-americký tenorista Jonathan Tetelman, který si v lednu 2024 svým podmanivým hlasem a šarmem získal srdce pražského publika, se vrací do Smetanovy síně Obecního domu. V pondělí 9. června vystoupí za doprovodu Prague Philharmonia pod taktovkou renomovaného dirigenta Frédérica Chaslina v recitálu plném slavných árií Giacoma Pucciniho a Giuseppa Verdiho. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o pěveckých začátcích, o kariéře dýdžeje nebo o tom, jaký repertoár ho v současnosti láká.

Program vašeho pražského koncertu sestává mimo jiné z některých ne příliš známých oper Giuseppa Verdiho, jako jsou Lombarďané na první křížové výpravě nebo Dva Foscariové. Jak jste vybíral repertoár?

Právě se nacházím v jakémsi přechodném období a posouvám se více k verdiovskému repertoáru. Velmi mě baví tyto rané Verdiho opery, které nejsou tak často uváděny. Lidé samozřejmě na koncertě tak trochu očekávají „tenorové hity“ jako Nessun Dorma nebo E lucevan le stelle. A vy musíte očekávání naplnit. Ale je pro mě vždycky zábavné vyzkoušet si i nové věci a zároveň nabídnout posluchačům repertoár, který možná ještě neslyšeli.

Na programu nechybí ani zmíněný Puccini. Dočetla jsem se, že vás jeho hudba chytla za srdce už v deseti letech. Máte k němu výjimečný vztah?

Asi v deseti letech jsem poprvé slyšel Nessun dorma od Pavarottiho a neuvěřitelně to ve mně zarezonovalo. Myslím ale, že Puccini je výjimečný téměř pro každého. V jeho tvorbě a v tom emocionálním spojení mezi hudbou a textem je něco nepřekonatelného. Zbožňuji mnoho dalších skladatelů; Mascagniho, Belliniho, Donizettiho… všichni tito a další italští skladatelé jsou také pozoruhodní. Ale na Puccinim je něco unikátního. Když slyšíte jeho árii, chcete ji okamžitě zpívat, chcete tu hudbu cítit uvnitř sebe a produkovat ji. V deseti jsem ale samozřejmě Pucciniho nezpíval, on nemá moc repertoáru pro mladé chlapce. Na to jsem si musel počkat.

Dá se tedy zjednodušeně říci, že právě díky němu jste se stal operním pěvcem?

Řekl bych, že ano. Vlastně musím Puccinimu připsat téměř všechny zásluhy za svou pěveckou kariéru, protože je to skladatel, který mě do značné míry inspiroval k tomu, abych se stal tenoristou a operním pěvcem, ale pak také hercem a člověkem, který si opravdu cení hudby jako prostředku mezilidské komunikace. Myslím, že pro všechny mladé zpěváky je důležité najít skladatele, s nímž cítí zvláštní spojení a který jim pomůže objevit jejich hlas, techniku a schopnosti.

Zároveň po něčem, čemu říkám „krize čtvrtstoletí“, kdy jsem se stal dýdžejem a promotérem v New Yorku, jsem začal zpěv znovu intenzivně studovat. Hodně jsem poslouchal velké tenory. A samozřejmě všichni ti největší tenoristé jako Domingo, Caruso nebo Kaufmann mají alba s Puccinim. Byl jsem posedlý touhou naučit se zpívat tuhle úžasnou hudbu. A když jsem měl příležitost debutovat v Bohémě, navždy mě to změnilo.

Zmínil jste svou DJ kariéru. Jaké pro vás bylo toto období? Bavil vás i tenhle druh vytváření hudby? Je to něco, čemu byste se nejspíš věnoval, kdybyste nebyl zpěvákem?

Možná ano, ale nevím, jestli jsem v tom byl dostatečně dobrý. Moc mě bavil aspekt tvoření hudby, vystupování, komunikace s posluchači, performance. Ale životní styl dýdžeje je nesmírně vyčerpávající.

Více vyčerpávající než život operního pěvce?

Cítil jsem, že to není z dlouhodobého hlediska zdravá volba. Přes den může člověk propagovat své akce, svou hudbu, navazovat vztahy, ale pak hraje – pokud má štěstí – čtyři, pět nocí v týdnu od pozdních nočních hodin třeba až do pěti do rána. Navíc jsem jako DJ nebyl tak šťastný jako pěvec, nebylo v tom celé mé srdce.

Ovlivnila vás tato etapa hudebně? Získal jste nějaké schopnosti, které jste jako pěvec později využil?

Jistě, bylo pro mě důležité stát se takovýmto hudebním „podnikatelem“. Získal jsem spoustu kontaktů, učil jsem se promovat a „prodávat“ svou hudbu, uzavírat dohody, shánět práci. Byla to důležitá lekce dovedností, které využívám dodnes.

Tvorba elektronické hudby zároveň hodně ovlivnila můj smysl pro hudební strukturu, pro to, jak stavět skladby, jak budovat napětí a podobně. Naučil jsem se hodně o fungování písní a o načasování, o gradaci. A také se hodně zlepšily mé rytmické dovednosti – napojování jednotlivých skladeb je hodně o počítání, zrychlování, zpomalování, člověk jako DJ vlastně neustále počítá takty.

Jako dítě jste zpíval ve sboru. Byla i tato etapa důležitá pro vaši kariéru?

Pokud se chcete stát profesionálním zpěvákem, myslím, že sborová zkušenost je naprosto nezbytná. Ani jako sólový umělec nezpívám jen árie, ale v opeře vždy zpíváme s dalšími kolegy – duety, tria, ansámbly… Jako sborový zpěvák se naučíte muzicírovat s kolegy, spolupracovat.

Kromě toho si také myslím, že je to něco, co je opravdu důležité i pro mladé muže. Malí kluci chodí ven, sportují, bijí se, jsou soutěživí a podobně. Ale pokud se mladému chlapci naskytne příležitost dělat společně s vrstevníky krásnou hudbu a soustředit se na tento pocit, je to něco opravdu výjimečného. Připadá mi, že tenhle typ věcí se vytrácí, ale je to důležitá součást vývoje mladého člověka, aby také cítil a viděl a vytvořil něco krásného.

V dnešní době se mnoho mladých mužů potýká s toxickým obsahem na sociálních sítích. Myslíte si, že umění může učinit odolnějším vůči manipulaci?

Ano, určitě. To, že se dostanete do kontaktu s uměleckými a krásnými věcmi, které jsou spojeny s vašimi emocemi, posiluje to zdravou maskulinitu, ne tu toxickou. A vy jako muž umíte lépe vyjadřovat své emoce, když dospějete, pokud jste v kontaktu s uměním.

Někteří učitelé sólového zpěvu ale neradi pracují se studenty ze sborů, protože si myslí, že mají „špatné návyky“. Máte takovou zkušenost?

V takovém případě bych studentovi řekl, aby si našel lepšího učitele. Nevěřím totiž, že existují věci, které se nedají napravit, pokud je člověk napravit chce. A jako učitel musíte spíše změnit myšlení studentů o tom, co dělají, než se snažit změnit to, kým jsou.

Hlavní učitel, kterého jsem měla v letech 2016 až 2021, mi velmi pomohl, také mě inspiroval k tomu, abych se stal tenorem, protože jsem začínal jako barytonista. Byly ale některé zásadní věci, na kterých jsem chtěl zapracovat a se kterými nesouhlasil. Takže jsem nakonec šel svou cestou. Protože kdo je nakonec zodpovědný za můj zpěv a výkon na pódiu? Medici také při studiu spolupracují s učiteli, ale přece byste nechtěli, aby váš chirurg měl nad ramenem pedagoga, když vás operuje. Chcete, aby chirurg věděl, co dělá, a byl si jistý svým řemeslem. Myslím, že u zpěvu je to stejné.

Někteří kritici o vás píší jako o „Pavarottim tohoto století“. Jaký je váš vztah k němu? Těší vás to?

Pavarotti je určitě jedním z nejplodnějších pěvců 20. století. Jeho hlas je něco jedinečného, co se nedá napodobit. Ale myslím, že kromě jeho hlasu nás na jeho hudebním projevu fascinuje ještě něco jiného. Pavarotti neměl dramatický hlas, ale svým hlasem drama vytvářel. Zároveň si při tom ale dokázal zachovat lehkost, přívětivost a lesk. Způsob, jakým zpívá, aniž by se z jeho hlasu vytratila ta naděje a radost, vás vybízí abyste si společně s ním hudbu užili. A to posluchači chtějí. Chtějí nejen vidět někoho dobře zpívat, ale také cítit, že si užívá to, co dělá.

Máte nějaké další pěvecké vzory?

Příliš mnoho. (smích) Z těch žijících Jonas Kaufmann, Plácido Domingo. Když půjdeme ještě dál do minulosti: Giuseppe DeStefano, Franco Corelli, Mario del Monaco. Ale mým číslem jedna je Enrico Caruso. To je pro mě pěvecký bůh bohů.

V Praze budete vystupovat s dirigentem Frédéricem Chaslinem, s nímž v poslední době častěji spolupracujete. Padli jste si „do noty“?

Seznámili jsme se před několika lety, když jsem dělal koncert s Angelou Gheorghiu. Byl velmi dobře připravený a působil jako velmi profesionální a vstřícný dirigent. Hledal jsem někoho, s kým si budu rozumět a kdo bude sdílet mé hudební hodnoty. Kdo by mě mohl koučovat a pomáhat mi s interpretací hudby. Dělali jsme spolu několik dalších projektů a zjistil jsem, že on je ten pravý. Také jsem v něm našel velmi dobrého přítele. Opravdu mu na mně jako na zpěvákovi záleží – a to je pro mě velmi důležité.

Jaký je pro vás hlavní rozdíl mezi operní rolí v divadle a koncertním zpíváním?

Na koncertě si vybíráte jen dílčí momenty z oper a skládáte je dohromady. Musíte přecházet z jedné role do druhé. Takže musíte najít nějaký způsob, jak se dostat do charakteru hudby nebo příběhu, ale ne úplně operním způsobem. Vypadalo by směšně, kdybyste na koncertě viděli tenora, jak klečí na kolenou v dlouhém smokingu a zpívá E lucevan le stelle. Řekl bych, že koncert je spíš něco jako živá forma nahrávky.

Je známo, že dáváte přednost klasickým operním inscenacím před moderními…

Většinou dávám přednost klasickým inscenacím, protože si myslím, že v opeře musí být vždy prvek krásy. To, co vidíte, musí odpovídat tomu, co slyšíte. Pokud nás něco odvádí od těch důležitých, intimních momentů, kdy se snažíte spojit s postavami, kdy se snažíte najít tu podobnost, kterou prožívají svým zpěvem, v sobě. Když vidím špinavou benzinovou pumpu v poušti, očekávám, že uslyším hlasy a zvuky, které evokují benzinovou pumpu v poušti. Když odstraníte vizuální stránku, zůstane vám jen sluch. Ale opera je o tom všem. Opera je o cítění, vidění, slyšení všeho. A když hudbě ubíráte smysly, ubíráte tím i opeře samotné a děláte tím medvědí službu i publiku.

Musíte se s konceptem inscenace zcela ztotožnit, než roli přijmete?

To je téměř nemožné. Bohužel většina operních pěvců nemá takový luxus jako hollywoodští herci, kteří znají koncept, obsazení, místo natáčení a všechny tyto věci roky dopředu. Musíme se svou kariérou tak trochu mířit naslepo a doufat, že nás nenavlečou do gorilího obleku nebo něčeho podobného. (smích) Musíme hodně důvěřovat lidem, které neznáme. Většina operních pěvců si nemůže dovolit ten luxus, aby odmítla projekty, které by mohly být pro jejich kariéru důležité. Je to ošemetná záležitost.

Ale na druhou stranu je to jen šest až osm týdnů. Takže pokud to zvládnete a najdete v tom, co děláte, nějakou radost, prostě to přežijete, přijde další produkce, která bude lepší.

Stalo se vám někdy, že jste zpíval v inscenaci, kde jste se nedokázal s konceptem sžít, a přemýšlel, co s tím?

V berlínské Deutsche Oper jsem pracoval na inscenaci Pucciniho Triptychu, kde jsem zpíval roli Luigiho v Plášti. Režisér chtěl, abychom všichni byli ve velmi pestrobarevných kostýmech, které neměly nic společného s postavami ani s operou, nedávalo to smysl. Luigi byl neonově zelený chlapík s podivným mimozemšťanským tetováním. Byl to navíc můj debut v této roli – a bylo pro mě nesmírně těžké navázat kontakt s ostatními postavami a vžít se do děje. Ale zpíval jsem Pucciniho hudbu a udělal jsem, co jsem mohl. Večer jsem ale doma řekl své ženě: „Tohle bylo naposledy, co si oblékám tenhle opičí oblek a vypadám na jevišti úplně směšně.“

Jaké role vás čekají v nadcházející sezoně?

Právě teď zpívám novou roli – Dona Carla, ke kterému se, doufám, v budoucnu ještě dostanu. Studuji také Fausta, v zimě mě čeká premiéra v Mnichově. Před sebou mám Verdiho Sílu osudu a Maškarní bál, Samsona a Dalilu od Saint-Saënse. Zkrátka spousta věcí, na které se moc těším, některé spintové, některé lyrické.

***

Reflexi minulého vystoupení umělce čtěte ZDE.

foto: Petr Dyrc, web interpreta / Ben Wolf