„Bizet uměl pro zpěváky psát velice dobře, tedy přesně věděl, jak využít hlas a jak vyjádřit charakter postavy skrze hudbu.“

„Kdyby mi přišla nabídka zazpívat si Prince v Rusalce, přijal bych ji s radostí.“

„Soutěže samotné se zásadně nezměnily – pořád jde o tvrdý boj, jenže dnes je soutěžících víc a příležitostí méně.“

Maltský tenorista Joseph Calleja, často přirovnávaný k pěveckým legendám zlatého věku jako Gigli, Björling nebo Caruso, patří k nejvýraznějším lyrickým tenorům současnosti. Na světových operních jevištích debutoval už v devatenácti letech a jeho kariéru odstartovalo vítězství v prestižních soutěžích, včetně Operalie Plácida Dominga. V Praze v minulosti vystupoval několikrát, nyní se do naší země vrací, aby vystoupil na Festivalu Krumlov jako Don José v Bizetově Carmen po boku Ester Pavlů a Svatopluka Sema a s choreografií Jiřího Bubeníčka. Orchestr Prague Philharmonia bude 2. srpna řídít Tomáš Brauner. 

Váš současný repertoár se točí kolem postav Maria Cavaradossiho, Dona Josého, Alfreda Germonta a Rodolfa. Baví vás na opeře právě to milostné utrpení?

Láska v opeře není nikdy jednoduchá – je spalující, bolestná, osudová. A právě to mě na těchto rolích přitahuje. Opera je podle mě médium, které vyjadřuje nejintenzivnější emoce lidského života: radost, komedii, utrpení, zradu. Emoce tak silné, že nestačí jen vyslovovat a musejí se zpívat. A právě díky tomu dokáže opera tak hluboce zasáhnout, a to i v případech, kdy nerozumíte každému slovu. Tenorové role jako Cavaradossi nebo Rodolfo v sobě nesou obrovské napětí mezi láskou a bolestí. To je prostor, kde se hudba stává nesmírně humánní.

Jak byste charakterizoval role, které pravidelně zpíváte? Co mají společného a čím jsou pro vás přitažlivé?

Všechny ty postavy prožívají podobné emoce. Když jsme šťastní, bývá to často kvůli lásce nebo radosti ze života. A když jsme nešťastní, bývá za tím ztráta, zrada nebo zlomené srdce. Právě proto jsou i tyto opery si navzájem v něčem podobné – pojednávají o krajních stavech duše, o chvílích, kdy člověk skutečně uvnitř hoří. Z hudebního hlediska má každá z těch rolí svůj jedinečný charakter. Alfredo ve Traviatě nebo Don José v Carmen jsou lyricky zpívané, plné kantilény a jemnějších odstínů. Naproti tomu Cavaradossi v Tosce je výrazně dramatičtější, zvlášť ve vrcholných scénách, ale pěvecky se všechny ty role pohybují ve velmi podobném prostoru. Jsou napsané tak, že tenorista v nich může opravdu ukázat celé spektrum svého hlasu i emocí.

V Českém Krumlově budete zpívat roli Dona Josého v Carmen. Co je na této postavě specifického?

Don José je velmi komplikovaná postava. Má dobré úmysly, dobrou i špatnou ženu, ale nakonec zaplatí vysokou cenu za to, že si vybral tu špatnou. Kdyby žil v reálném životě, pravděpodobně by chodil terapii, ale v opeře se tohle všechno odehrává přímo na jevišti a stane se to, co se stane. Je to tragédie, která nás nutí přemýšlet o důsledcích našich rozhodnutí. Každá významná operní role má své nároky. Zpěvák samozřejmě musí být v dobré formě, fyzicky i psychicky, ale musím podotknout, že Bizet pro zpěváky uměl psát, tedy přesně věděl, jak využít hlas a jak vyjádřit charakter postavy skrze hudbu.

Teď se nemohu nezeptat: Kdo podle vás pro tenory psal špatně?

Pokud mám být upřímný, tak třeba Bellini. Postava Artura v Puritánech je velmi náročná – s ohledem na dnešní orchestry, které hrají výrazně hlasitěji než za Belliniho dob, to tenory staví do velmi těžké pozice. Naopak skladatelé jako Bizet psali pro tenor dobré, přirozené party, které respektují hlas a umožňují mu vyniknout i přes orchestrální doprovod.

Nebude to váš první koncert v České republice. Jaké máte dojmy z místního publika?

Miluju vaši zemi a její posluchače, do Prahy ostatně často jezdím i jako turista. Zejména v mých začátcích jsem měl tu čest spolupracovat s Alenou Kunertovou, což pro mě znamená hodně, a navázali jsme hezký vztah. Praha je moje nejoblíbenější zahraniční město a už se nemohu dočkat, až se tam zase vrátím. Miluju české publikum, a to nemyslím jen tak nějakou frázi – skutečně cítím jeho energii a vřelost, která mě vždycky inspiruje.

A co česká opera? Uslyšíme vás někdy zpívat Prince v Rusalce?

Árii Prince z prvního dějství zpívám poměrně často, je to skvělá hudba. (V této fázi rozhovoru ji pan Calleja začal obstojnou češtinou zpívat do telefonu – pozn. red.) Kdyby mi přišla nabídka zazpívat celou roli, přijal bych ji s radostí. Česká hudba má jedinečné kouzlo a bylo by mi ctí ji reprezentovat na jevišti.

Vraťme se k vašim začátkům. Můžete popsat ten moment, kdy jste si uvědomil, že chcete být zpěvákem?

To bylo velmi přímočaré a vlastně i jednoduché: Bylo mi asi patnáct, když jsem potkal svého učitele. Ten řekl mému otci, že mám potenciál, otec souhlasil a já si zpěv okamžitě zamiloval. Ta energie, ta síla, která ze zpěvu vychází, mě úplně pohltila. Nikdy jsem se neohlédl zpět.

Přišel někdy v kariéře moment, kdy jste si uvědomil, že nejste „jen“ další tenor s lokálním dosahem? 

Myslím, že ten okamžik přišel, když jsem začal vyhrávat soutěže. Když vám plno různých lidí říká, že máte zvláštní talent, že je váš hlas něčím výjimečný, v tu chvíli se uvnitř něco zapne. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že to, co dělám, může být opravdu velké a že mám šanci prorazit i mimo Maltu.

Když jste zmínil soutěže, nemůžu se nezeptat na Operalii Plácida Dominga, již jste vyhrál v roce 1999. Jak se podle vás od té doby změnily pěvecké soutěže například s nástupem sociálních médií?

Myslím, že opera dnes čelí náročným časům. Pokud chceme, aby přežila, musíme více investovat do vzdělávání a získávání pozornosti mladší generace, což je ale stále těžší, protože věci jako sociální média neustále odvádí jejich pozornost k něčemu jinému. Soutěže samotné se zásadně nezměnily – pořád jde o tvrdý boj, jenže dnes je soutěžících víc a příležitostí méně. Populace a s ní i konkurence roste, ale počet příležitostí prorazit ne. To vše znamená, že cesta k úspěchu je složitější a vyžaduje mnohem víc práce a vytrvalosti.

Kam se momentálně vyvíjí váš hlas? Kterou roli byste si přál v budoucnu zazpívat?

V blízké budoucnosti bych si chtěl zazpívat třeba Manrica v Trubadúrovi nebo Radamèse v Aidě. Když tyto party zpívám, můj hlas se začne otevírat a ukazovat svou sílu. Cítím, že můj hlas postupně tmavne a nabývá na dramatičnosti, blíží se spíš k barytonovému zabarvení. Těším se, až budu moci objevovat nové role v tomto dramatičtějším repertoáru. Za několik let bych si rád přibral i nějaké wagnerovské role.

Mnoho středomořských destinací čelí bojkotům kvůli přílišnému turismu. Jaký názor na to má kulturní ambasador Malty?

Myslím, že omezování počtu turistů je velmi ošemetná cesta, která může mít nečekané důsledky. Místo toho bych raději viděl větší investice do infrastruktury, aby země byla schopná přijmout návštěvníky důstojně, bez zbytečných stresů pro obyvatele i turisty. Mělo by se pracovat na kvalitě služeb, na udržitelném rozvoji, ne na kvantitě lidí, kteří přijedou. Samozřejmě, není to jednoduché a vyžaduje to promyšlené strategie, ale věřím, že jen tak lze najít rovnováhu mezi zachováním kulturní identity a ekonomickým přínosem turismu. Na Maltě se sice také potýkáme s výzvami, ale snažíme se najít cesty, jak zvládnout příliv lidí, aniž bychom ohrozili to, co dělá naši zemi výjimečnou.

Povězte nám něco o své nadaci. Jaký je její hlavní cíl a jak se na její práci podílíte?

Nadace BOV Joseph Calleja Foundation byla založena s cílem podporovat mladé talenty, zejména děti a mladé hudebníky, kteří nemají dostatek prostředků na rozvoj svých schopností. Za dobu svého působení se nám podařilo vybrat více než dva miliony eur, které směřují právě na podporu těchto nadějných umělců. Aktivně se podílím na práci nadace – pořádám masterclassy, osobně se setkávám s mladými lidmi a snažím se jim předávat nejen své zkušenosti, ale i povzbuzení k další cestě. Nadace také organizuje koncerty a další kulturní akce, které pomáhají zajistit finanční prostředky i širší veřejnou podporu pro mladé talenty. Je to pro mě velmi důležitá a naplňující část mého života.

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína kteroukoliv postavu, kterou jste kdy ztvárnil na jevišti, koho byste vybral, proč a jaké víno byste jí či jemu nalil?

Vybral bych si Falstaffa. Je to postava, která mě fascinuje svou bezprostředností, humorem a nezkrotnou chutí do života. Je to člověk, který si umí užít každou chvíli, i když se celý svět obrací proti němu. Není dokonalý, právě naopak, je až karikaturou lidských slabostí, ale dělá to s takovým šarmem, že mu to zkrátka nelze mít za zlé. Představit si ho u sklenky vína je vlastně přirozené. Nalil bych mu skvělé červené Bordeaux: plné, bohaté, s hlubokým charakterem. Myslím, že by byl vděčným společníkem pro dlouhý večer, protkaný smíchem, příběhy a možná i trochou filozofování.