KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Juditha a její triumf ve Znojmě. S heroickým výkonem Moniky Jägerové english

„Dirigent Roman Válek je duší souboru i festivalu, jeho dramaturgie je koncepční a systematická.“

„Kdo přišel na krvavou scénu, byl zklamán. Žádné ‚drámo‘ ani násilí se nekonalo.“

„Zasáhla vyšší moc a den před premiérou pěvkyně onemocněla. Hrozilo zrušení představení, nakonec však umělkyně souhlasila s kompromisem.“

Hudební festival ve Znojmě míří do cíle. Vrcholem se stalo uvedení „svatého válečného oratoria“ Juditha triumphans Antonia Vivaldiho z roku 1716. Krutý biblický příběh o kurážné židovské vdově, která zachránila své město Bethulii, má díky Vivaldiho invenční hudbě dramatický spád a pěvecké party jsou přehlídkou technické bravury i výrazové spontaneity. Díky nápaditému vizuálnímu zpracování režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře a profesionalitě všech účinkujících, vedených dirigentem Romanem Válkem, se podařilo vytvořit výsostné umělecké dílo.

Tentokrát se hrálo v novém prostoru bývalé Spořitelny – festival, spolu s Městem Znojmem, má zájem jej využívat pro kulturní a společenské akce. Prostor je strohý, zasahuje dvě podlaží a zaujímá vysoký, podlouhý prostor. Režisér Tomáš Ondřej Pilař, který oratorium scénicky připravil, využil výklenky v prvním i druhém patře a zapojil je do scény, jež hrála rovněž po celé délce dlouhé stěny na předscéně. Do prostoru zasadil minimalistické akce, kdy hlavním nositelem emocí bylo světlo a barva. Malé a symbolické rekvizity situaci citlivě dokreslovaly a pěvci se omezovali jen na náznaková, barokní gesta.

Kdo přišel na krvavou scénu, byl zklamán. Žádné ‚drámo‘ ani násilí se nekonalo, herecké akce byly pomalé a rozvážné, střídmá gestika byla srozumitelná a střehla se přehrávání. Od počátku byl avizován záměr akce lehkými, rudými mušelínovými šátky, s nimiž si pohrával sbor. Dokonce i akt podříznutí krku se objevoval hned zpočátku samotným Holofernem. Když přišlo na věc, udělal gesto celý sbor spolu s Judithou, ta vzala do rukou Holofernovu vojenskou přilbu a zabalila ji do šátku. Jednoduché a vkusné. Samotné herecké akce byly náznakové a spíše statické, poněkud víc rozehraná byla scéna orgií při hostině Holoferna s Judithou, spolu s celým vojenským sborem.

O to víc vyzněl výstup postavy Vagause, Holofernova pobočníka, který přiznal ženskost, a odvážně odhalená sopranistka zpívala celou árii ve výklenku nad scénou. Sborové scény působily vedle těchto intimních a minimalistických výjevů poněkud úsměvně hromotlucky, ať šlo o vojsko babylonské či o obyvatele obléhaného města. Naopak vznešeně působily čtyři dívky, které obstaraly doplňkové pohybové kreace v choreografii Martina Šintáka.

Orchestr Czech Ensemble Baroque vedl dirigent Roman Válek. Je duší souboru i festivalu, na kterém systematicky uvádí barokní díla, která si zasluhují pozornost a oživení. Jeho dramaturgie je koncepční a systematická; Juditha triumphans patří k vrcholům barokní literatury. Orchestr vedl s vervou a maximálním zaujetím, dal mu vyznít v celé šíři instrumentální barevnosti. Těleso bylo rozšířené o nástroje, které Vivaldi použil pro barevný efekt a pro zvýšení dramatičnosti, neboť oratoria se v drtivé většině provozovala koncertně.

Znojemské provedení si naopak dalo záležet, aby obě složky díla byly v souladu a aby se vzájemně podporovaly, což se povedlo na výbornou. Koncertním mistrem byl Miloš Valent a z orchestřiště se vedle klasických smyčcových a dechových dřevěných nástrojů ozývaly i nástroje, jako jsou viola d´amore, viola da gamba, tři theorby či mandolína. Zmnožené byly i nástroje dřevěné dechové, zobcové flétny a traverso, hoboje, chalumeau a dvě clariny, jejichž jásavé tóny oslavily jak vojsko Holoferna, tak vítězství Judithy. Samozřejmě nechyběly varhany, cembalo a s vervou o sobě dávaly vědět tympány. Výsledkem byl hutný, vrstevnatý zvuk, schopný vyjádřit emoce jednotlivých postav. A dirigent Roman Válek pečlivě hlídal zvukovou i akustickou vyrovnanost.

Oratorium je psáno na libreto Giacoma Cassettiho a zajímavostí je krom jiného také obsazení rolí. Antonio Vivaldi dílo totiž psal pro benátský nalezinec Ospedale della Pietà, ve kterém byly vychovávány talentované dívky. Proto je obsazení rolí výhradně ženské, včetně Holoferna. Střídá se využití sopránu a mezzosopránu, z nichž každý hlas má svůj nezaměnitelný charakter.

Hlavní role Judithy se ujala česká mezzosopranistka, dlouhodobě působící ve Francii; v poslední době je stále více slyšet v České republice. Dagmar Šašková sice už nepatří k mladé generaci, stále si však udržuje mladistvý šarm a znělý hlas, schopný energických pasáží i jemných koloratur, vznášejících se do zářivých výšek. Zpočátku šetřila síly a působila nevýrazně, postupně však postavu gradovala až do impozantního závěru. Škoda, že ve forte se místy ozývala forze; hlas zněl zbytečně ostře. Vyšly jí všechny pěvecké finesy, jimiž dokázala odstínit pocity duše nakonec odhodlané k hrůznému činu. Zvolený kostým ji bohužel nepodpořil, její vznosné chování i gestika s ním byly v rozporu. Přesto přesvědčila, že je výjimečnou osobností, a postupně ovládla scénu. 

Role Holoferna je psána pro mezzosoprán a pro tuto inscenaci byla angažována renomovaná švédská pěvkyně Malena Ernman. Její světová reputace slibovala mimořádný zážitek, zasáhla však vyšší moc a den před premiérou pěvkyně onemocněla. Hrozilo zrušení představení, nakonec však umělkyně souhlasila s kompromisem. Pohybovala se po jevišti a otevírala ústa, zatímco kolegyně Monika Jägerová zpívala z orchestřiště její part. Tedy krom jedné árie Sede, o cara, která nešla do výšek. V té bylo znát, že se šetří a že hlas příliš nezní. I tak ji ale publikum odměnilo potleskem, především za odvahu a vstřícnost, kterou umožnila uvedení premiéry.

Monika Jägerová prokázala, že je nejen pěvkyní par excellence, ale také inteligentní a pohotovou hudebnicí. Den před premiérou byla postavena před úkol zvládnout, sice z not, ale náročnou roli kolegyně, která je v pěveckém světě ve svém oboru na úplné špici. A to ke své roli Oziáše, velekněze z Bethulie, kterou odvedla s grácií. Její hlas je sametový, s plnými hloubkami a volnými, lesklými výškami a vede ho s odzbrojující lehkostí. Publikum odměnilo její výkon nadšenými ovacemi.

Další velkou rolí je postava Holofernova pobočníka Vagause pro soprán, které se ujala Doubravka Novotná (dříve Součková). Překvapila hned prvními tóny, které jsou ve spodní poloze a jimž dala tak plnou barevnost, že znalé publikum zmátla. Postupně se dostala do sopránových poloh a měla dvě výrazné příležitosti. Nejprve Umbrae carae, aurae adoratae, kdy do půl těla téměř nahá, s rozpuštěnými vlasy, zpívala roztouženou milostnou árii, sladce, pohrávala s piany i plnými, medovými tóny i s měkkou kantilénou, zakončenou lehounkým trylkem v diminuendu. Naprostý kontrast přineslo v zápětí odhalení vraždy Holoferna, jejího pána, árie Armatae face, nejvíce virtuózní árie celé opery. Je v ní zoufalství i zuřivost, pěvkyně svolává všechny fúrie, aby pomstily tu odpornou vraždu. Doubravka Novotná ji zpívala s technickou samozřejmostí a žhavou energií. Nadšené ovace následovaly bezprostředně. 

Doplňková byla postava Abry, služebné Judity, mezzosopránová role mírné, však spolehlivé a oddané duše své paní, která dostala prostor i pro samostatné vyjádření svých emocí. Zpívala ji Maya Amir, izraelská pěvkyně, která se věnuje barokní interpretaci. Její hlas je technicky dobře zvládnutý, jen byla poněkud méně výrazná v projevu i v dynamice. Měkký hlas i tak dojímal a uklidňoval kolem sršící démonické emoce, čemuž odpovídal herecký projev. 

Festival, který se letos realizuje již dvacátým rokem, byl z důvodu rekonstrukce Jízdárny v Louckém klášteře nucen hledat nový prostor. Našel ho v „Domečku“, což je název více než zavádějící. Obrovská budova bývalého Německého domu a poté Spořitelny má velkou aulu, kdy kamenný obdélníkový prostor pojme kolem pěti set návštěvníků. Položený koberec poněkud ztlumil ozvěnu, plný sál rovněž pomohl, a tak akustický výsledek byl překvapivě kvalitní. Myšlenka současného majitele, tedy Města Znojma, využívat dům pro kulturní a společenské akce, je inspirativní a jistě přispěje k bohatšímu kulturnímu dění ve městě i v okolí. A pokud jde o Hudbu Znojmo, dvacáté narozeniny oslavili realizátoři festivalu vskutku velkolepě.

Foto: Hudba Znojmo / Petr Vokurek

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.



Příspěvky od Karla Hofmannová



Více z této rubriky