„Účinkujícími stipendisty Akademie komorní hudby byla houslistka Terézia Hledíková, violista Bohumil Bondarenko a violoncellista Alessandro Mastracci.“

„Varhanní recitál Kathariny Zauner byl pro všechny skvělým zážitkem.“

„Zařazení Dohnányiho díla by se dalo nazvat dramaturgickým počinem dne.“

Festival Krumlov, který v těchto dnech vrcholí, uspořádal v nedaleké Kaplici několik zajímavých setkání s hudbou. Stipendisté Akademie komorní hudby a varhanice Katharina Zauner vystoupili 31. července v kostele sv. Petra a Pavla, večerní Nokturno Akademie komorní hudby a dva vstupy nadaných žáků místní ZUŠ proběhly jako open air vystoupení v městském parku Kaplice. Zájem o všechna vystoupení byl velký.

Není nezajímavé, že myšlenka uspořádat jeden festivalový den mimo Český Krumlov vyšla nikoli od managementu festivalu samotného, ale přímo od Kaplických. V rámci festivalu to nebylo jediné zajímavé místo u Krumlova, písňový recitál Markéty Cukrové se uskutečnil v kostele sv. Mikuláše v Boleticích. (Reflexe ZDE.) Architektonicky zajímavý dvoulodní kostel sv. Petra a Pavla v Kaplicích, na jehož místě stála původní románská kaple již ve 12. století, disponuje varhanami, které postavil r. 1887 Heinrich Schiffner z Prahy. Městským parkem protéká řeka Malše a svojí rozlohou by postačil i mnohem větší venkovní kulturní akci. Na pořádání Kaplického dne hudby se spolupodílelo Město Kaplice a Hornorakouská centrála cestovního ruchu.

Účinkujícími mladými umělci na prvním koncertě byli stipendisté Akademie komorní hudby, houslistka Terézia Hledíková, violista Bohumil Bondarenko a violoncellista Alessandro Mastracci spolu s jejich mentorem, violoncellistou Tomášem Jamníkem. Tištěný program vhodně doplnil svým průvodním slovem v českém i německém jazyce Tomáš Jamník. Uvedl, že z úvodní kompozice, jejímž autorem je francouzský violoncellista a skladatel první poloviny 18. století Jean-Baptiste Barrière, se radují všichni violoncellisté. A opravdu, radost byla slyšet z interpretace Sonáty (Dua) G dur pro violoncello a basso continuo od prvních tónů první věty Andante. Mezi oběma violoncellisty se od prvních tónů rozvinul krásný dialog se zřetelem na vyznění dlouhých a precizní vyslovení všech krátkých notových hodnot. Druhou větu Adagio Tomáš Jamník, hrající linku violoncella, elegantně zdobil. Pro závěrečné Allegro Prestissimo zvolili hráči velmi svěží tempo, část vyzněla díky svým četným rozloženým akordům a stupnicím až „vivaldiovsky“ a v naprosté souhře. Alessando Mastracci a Tomáš Jamník dále interpretovali Duo pro dvě violoncella Bohuslava Martinů, které vzniklo dle úvodních Jamníkových slov v posledním roce skladatelova života, v r. 1959. Miniaturu ve starém stylu, napsanou v malé formě A B A, interpretovali cellisté opět v naprostém souznění. Následoval prostor pro „vyšší smyčce“ – Tři madrigaly (Duo č. 1), H. 313 patřily houslistce Terézii Hledíkové a violistovi Bohumilu Bondarenkovi. Dle Jamníkových slov se Martinů věnoval kompozici duí rád a v tomto duu je dle jeho subjektivního názoru ve druhé části slyšet inspirace východními filozofiemi, jejichž díla obsahovala mimochodem jeho domácí knihovna. Madrigal jako forma existuje od renesance, Jamník vysvětlil, že jeho podtext může být i satirický nebo milostný. Zde prý můžeme slyšet inspiraci impresionismem. Každopádně dílo zaznělo v příkladné souhře, snad jen plasticita violového partu byla o něco menší než houslového, kdy se hráčka nebála použití slabších dynamik. Druhý madrigal byl po svém úvodu s použitím tlumené hry „con sordino“ skvěle dynamicky vystavěn. Třetí madrigal a jeho v začátku znějící rychlé rytmické figurace byl hráči skvěle frázován a když po jakési volné improvizační části dozněla opět hlavní rytmická část, volali posluchači „bravo“.

Druhým koncertem ve stejném kostele byl varhanní večer rodačky ze sousedního Lince Kathariny Zauner, studentky Vysoké školy hudby a múzických umění ve Vídni. (Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.) Do avizovaného programu si prý z důvodu technických možností nástroje dovolila provést změnu, nezaznělo Preludium a fuga D dur, BWV 532 Johanna Sebastiana Bacha. Svůj program také ve stručnosti uvedla, tak se posluchači dozvěděli, že úvodem provedené Preludium a fugu c moll Antona Brucknera začal rakouský skladatel komponovat r. 1847. Mimochodem se jedná o jediný cyklus této formy, kromě toho autor napsal ještě jednu samostatnou fugu a několik samostatných preludií. Bylo zajímavé slyšet, jak se změnila akustika kostela při jeho celém zaplnění publikem. Přítomni byli totiž četní hosté ze spolupořádajícího spolku Horního Rakouska. Zvuk varhan byl velmi konkrétní, nesplýval. Po poměrně velmi krátkém úvodu následovala rozsáhlejší fuga, končící ve stejnojmenné durové tónině. Interpretka velmi zřetelně artikulovala a získala si publikum od prvních tónů svého soirée. Následovala poslední Varhanní sonáta č. 6 d moll, op. 65 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Rozsáhlé, čtyřvěté dílo variačně zpracovává motiv chorálu Otče náš, jenž jsi na nebesích v technicky nelehké sazbě. Přesto bylo téma vždy zřetelně slyšet. Jestliže by někdo měl snahu si v obtížnějších partiích tempově vyhovět, Katharina se nechala zcela unést proudem hudby směřujíc stále vpřed. Rovněž třetí část, fuga, plynule kráčela. Nyní nastala dříve vzpomenutá změna programu a umělkyně uvedla jednu z chorálních předeher ve Vídni působícího skladatele, pedagoga, violoncellisty i klavíristy Franze Schmidta, žijícího mezi léty 1874 a 1939. Interpretka vedla všechny obsažené linie pozorně, v maximálně možném legatu. Na závěr se Zauner rozhodla uvést třetí ze dvanácti Toccat německého skladatele období barokaGeorga Muffata. Hráčka zužitkovala své mládí a hbité prsty, skvělé byly v jejím podání veškeré melodické ozdoby. Výborně také pracovala s časem, a to hlavně ve smyslu, co vše se dá za daný časový úsek bez problémů zvládnout zahrát… Naprosto v bravurní souhře a srozumitelnosti jí vyšel dvojitý trylek v sextách v závěru díla. Varhanní recitál Kathariny Zauner byl pro všechny skvělým zážitkem.

V městském parku Kaplice se mezi tím odehrála dvě vystoupení žáků místní ZUŠ. Zastoupeny byly nástroje kytara, housle a také háčková harfa. Studenti si své vystoupení užili a na „pódiu“ v podobě osvětleného altánku s koberci se pohybovali zcela profesionálně. Poslední koncert byl opět v režii Tomáše Jamníka a jeho Akademie komorní hudby. Zazněla dvě díla. Nejprve Serenáda pro smyčcové trio, op. 10 z r. 1903 maďarského autora, který se ale stejně jako Franz Schmidt narodil v Bratislavě, Ernő Dohnányiho. Zařazení tohoto díla by se dalo nazvat dramaturgickým počinem dne. Skladba o pěti částech totiž zazněla kompletní a autor není v našich končinách příliš uváděn… První část Marcia. Allegro je velmi rytmická. Druhá část Romanza. Adagio non troppo přináší na začátku sólo violy doprovázené pizzicaty violoncella a houslí, aby po rychlejší krátké vícehlasé epizodě se vrátila k modelu tentokráte houslového sóla doprovázeného pizzicatem violy a violoncella. Třetí část Scherzo. Vivace je napsána ve třídílné formě A B A, pracuje kontrapunkticky s výrazným tématem v rychlém tempu v jakémsi kánonu, ve třetí části je téma obráceno do inverze. Čtvrtá část díla Tema con variazioni. Andante con moto pracuje s více motivy než s jedním. Jeden z nich mne připomínal píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš… Poslední část, svižné Rondo cituje ve svém závěru motiv z první části s typickým tečkovaným rytmem a pomyslně tak dílo dokonale uzavírá. Interpreti TeréziaHledíková, BohumilBondarenko a AlessandroMastraccinezůstali dílu nic dlužni a dílo vyznělo ve své kráse. Na závěr uvedli stejní hráči, záměna se odehrála pouze u violoncella, kdy se partu chopil Tomáš Jamník, jednu z četných úprav Goldbergovských variací, BWV 988. Dílo samozřejmě nezaznělo celé, ale výběr, po tématu zaznělo asi třináct vybraných variací. Zde si dovolím poznamenat, že volba skladby pro pokročilou hodinu sice korespondovala s jejím vznikem dle tradující se historky o Goldbergově nespavosti, ale dramaturgicky účinnější by bylo její zařazení na úvod koncertu, jak bylo původně uvedeno v tištěném programu. Hráči se ujali interpretace díla s noblesou, nikoli „na dřeň“. Přestože v textu není předepsaná artikulace, hráči vhodně používali pizzicata, detaché, dělené smyky a třeba v mollových částech vhodně využívali více legata. Působivé bylo diminuendo v samotném závěru díla, znovu citaci tématu. Osobně jsem místy nesouhlasil s pojetím melodických ozdob, kdy některé začaly znít romanticky před dobou. I přesto možná i díky své popularitě našlo provedení díla u posluchačů mimořádnou odezvu. Nezbývá nic jiného než se těšit na samotné slavnostní zakončení festivalu, které se udá opět přímo v Českém Krumlově.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček