„Se Semjonem Byčkovem a Jakubem Hrůšou je to jako hrát komorní hudbu.“

„Emocionalita neznamená pracovat pouze na základě intuice.“ 

„Znakem skvělé hudby je, že při každém jejím provedení najdete něco nového, co lze jejím prostřednictvím sdělit.“

Jednasedmdesátá sezóna Janáčkovy filharmonie Ostrava se chýlí k závěru. Finální tečku za ní napíše koncert 23. května, kdy v roli sólistky do moravskoslezské metropole zavítá japonsko-kanadská houslistka Karen Gomyo. Světově vyhledávaná interpretka v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz odhaluje, čeho si nejvíce cení na práci s dirigenty, jak jsou po ni důležité emoce nebo kde nachází inspiraci mimo hudební svět. V závěru se Karen Gomyo zamýšlí i nad rolí, kterou by klasická hudba měla v dnešním světě hrát.

Ostravské vystoupení pro vás nebude českým debutem, protože jste už před pěti lety spolupracovala s Českou filharmonií. Máte na tento koncert nějaké zvláštní vzpomínky?

Ano, vzpomínám si na to velmi dobře, nejen proto, že pro mě byla velká čest spolupracovat s Českou filharmonií, ale i proto, že to bylo přímo uprostřed covidové pandemie, kdy se ještě muselo publikum v sále distancovat. (Reflexi čtěte ZDE.) A tak jsme místo tří hráli celkem šest koncertů, tedy dvakrát za večer. Vzpomínám si na zvláštní pocit, že hudebníci i posluchači chtěli udělat vše pro to, abychom v tak zmatené a těžké době pokračovali v muzicírování, a to samo o sobě bylo dojemné. 

Se Semjonem Byčkovem, který tehdy vedl Českou filharmonii, jste pak opakovaně spolupracovala i u dalších zahraničních orchestrů. Čeho si na spolupráci s tímto dirigentem nejvíce ceníte?

Opravdu, spolupracovali jsme spolu už několikrát a čeho si na spolupráci s ním nejvíce cením, je pocit důvěry. Důvěřuju mu v jeho hudebním vedení a on důvěřuje mně, že ho přijmu. Naše poslední spolupráce s lipským Gewandhausem toho byla skvělým příkladem. Byl to Šostakovičův První houslový koncert, který jsme spolu dělali už několikrát, a při každé spolupráci jsem měla pocit, že se nejen dostáváme do hlubší vrstvy hudby, ale také zkoumáme jinou perspektivu. Každé provedení tak dostává nový život, v jistém smyslu se vyvíjí, což znamená i to, že je silně spojeno s přítomným okamžikem a z něho vycházejícími emocemi. 

Pokud jde o české dirigenty, máte zkušenosti také s Jakubem Hrůšou. Jak vzpomínáte na umělecká setkání s ním?

Od našeho prvního setkání v roce 2011 spolu s Jakubem Hrůšou pracujeme poměrně pravidelně. Při našem muzicírování došlo okamžitě k jakémusi neverbálnímu propojení a porozumění. Při poslední společné práci, která se odehrála loni v létě v Tokiu, jsme o hudbě před společným hraním téměř nemuseli mluvit. Na pódiu spolu zkrátka komunikujeme organicky, a to je tak vzácný a cenný pocit! S ním a také s maestrem Byčkovem je to jako hrát komorní hudbu.

Když zůstaneme u tématu obecněji, čeho si při práci s dirigenty nejvíce považujete. Jaký přístup preferujete?

Myslím, že opět jde o důvěru. Když se dirigent cítí spíše jako spoluhráč, kdy hudbu spoluvytváříme, než abychom měli oddělené role, pak hudba ožívá způsobem, který může být nesmírně inspirativní. Pokud naše pojetí vycházejí z poctivosti a sdílených hodnot, neznamená to, že se musíme na všem shodnout, ale na prvním místě musí vždy být hudba.

V Ostravě zahrajete Dvořákův Houslový koncert, klenot české houslové literatury. Jaký je váš vztah k tomuto dílu?

Tento koncert znám a miluju od svých jedenácti let, kdy jsem ho poprvé studovala. Hrála jsem ho i ve svých dvaceti letech, ale z nějakého nešťastného důvodu nastalo období asi sedmnácti roků, kdy jsem ho nehrála vůbec, protože převážily jiné projekty a požadavky. V letošním roce se však s tímto dílem znovu setkávám a jsem šťastná, že se mi Dvořák opět vrátil do života.

Vystoupíte pod vedením dirigenta Gilberta Vargy. Setkali jste se někdy společně na pódiu?

Ano, pracovali jsme spolu několikrát, i když naposledy už před mnoha lety na Tchaj-wanu. Velmi se těším, že se s ním v Ostravě znovu setkám.

Co vás vůbec poprvé přitáhlo k houslím a kdy jste si uvědomila, že se chcete hudbě věnovat profesionálně?

Inspirovala mě houslistka Midori, které bylo teprve čtrnáct let, když jsem ji poprvé viděla na koncertě v Montréalu, a to mně bylo pět let… Už jako dítě jsem ráda zpívala a možná právě zpěvnost houslí mě k nim přivedla. Zpočátku to byl velmi příležitostný zájem, ale to se změnilo, když jsem v devíti letech nečekaně dostala příležitost hrát na mistrovských kurzech Dorothy DeLay, která mě poté pozvala, abych u ní studovala na Juilliard School. Pak už trajektorie mého života nabrala jasný a jedinečný směr a dnes jsem tady.

Zmiňujete Dorothy DeLay… Kteří další houslisté nebo učitelé na vás měli ve vašich začátcích největší vliv?

Dorothy DeLay na mě měla určitě velký vliv, naučila mě, jak je důležitá individualita a samostatné myšlení. Dalším učitelem, který byl pro mě velmi důležitý, byl Mauricio Fuks. Krátce jsem u něj studoval těsně před odchodem na Juilliard v deseti letech. Po smrti paní DeLay jsem se k němu o sedm let později vrátila. S panem Fuksem, kterému je nyní čtyřiaosmdesát let, jsem stále v kontaktu. Je to člověk, který se se mnou podělil o některá „tajemství“ ze staré školy houslové hry. Studoval u Heifetze, setkal se s některými dalšími velkými houslisty té doby, jako byli Milstein, Szeryng a další. Bylo pro mě tak zvláštní slyšet anekdoty o těchto houslistech, jejichž nahrávkami jsem byla posedlá, protože to byl jediný způsob, jak jsem je mohla zažít, vzhledem k tomu, že nikdo z nich už tehdy nežil.

Od studií se posuňme k interpretaci. Jak k ní přistupujete? 

Uvědomila jsem si, že hudba je hudba bez ohledu na žánr nebo styl. Pro mě je důležitý především emocionální výraz a spojení, takže ať už je hudební jazyk jakýkoli, emocionální složka je to, co považuju za svůj přístup a hlavní cíl. Ale když to tak říkám, je důležité si uvědomit, že emocionalita neznamená pracovat pouze na základě intuice. Do partitury je třeba se ponořit i z intelektuální roviny. Veškeré studium má ale sloužit širšímu obrazu toho, co hudba říká po emocionální stránce.

Jste známá svou angažovaností v oblasti soudobé hudby. Jak se liší práce s žijícími skladateli od interpretace tradičního repertoáru? 

Od žijících skladatelů jsem se naučila, že jejich vize vždy přesahují to, co jsou schopni napsat tužkou na papír. Ve výrazu je tolik věcí, které se prostě nedají zaznamenat na dvourozměrný objekt a to mi hodně napovídá, jak bychom se měli dívat i na tradiční repertoár. V dnešní době jsme trochu fixováni na urtext. To je samozřejmě velmi důležitá a zasvěcená informace, ale domnívám se, že musíme číst i mezi řádky a ptát se: Které aspekty hudby se nedaly vyjádřit perem a papírem?

Existuje v tomto ohledu nějaká premiéra nebo spolupráce, která pro vás má či měla zvláštní význam?

Velmi se těším na houslový koncert, který pro mě v současné době píše Samuel Adams a který budu příští rok premiérovat společně s Losangeleskou filharmonií. Samuelově hudbě a hlasu velmi věřím a už jsem od něj nahrála silnou skladbu s názvem Houslový diptych. Jeho jazyk v sobě spojuje něco, co je v dnešním světě aktuální, velkou intelektuální a tvůrčí mysl s prvkem lidskosti, který mě dojímá. Znakem skvělé hudby je, že při každém jejím provedení najdete něco nového, co jejím prostřednictvím sdělit. Jeho hudba taková rozhodně je.

Mimo jiné jste vášnivou interpretkou tanga nueva Ástora Piazzolly. Kde pramení tato vaše záliba?

O Piazzollovi jsem se poprvé dozvěděla, když mi bylo čtrnáct let. S jeho hudbou mě seznámila moje matka. Shodou okolností ho slyšela naživo v jednom baru v Montréalu, když jsem byla ještě malá, a jeho hudba a hra ji naprosto uchvátily. Celá léta vzpomínala na toto vystoupení, ale nepamatovala si jeho jméno. Jednoho dne však uviděla jeho cédéčka ve výloze obchodu s deskami a přišla s nimi domů v domnění, že by se mi jeho hudba mohla líbit. Okamžitě mě to chytlo a jeho hudbu jsem si zamilovala! Piazzolla zemřel v roce 1992, ale já jsem měla možnost hrát s jeho klavíristou Pablem Zieglerem v několika projektech a nadále udržuju jeho hudbu ve svém repertoáru.

Když začínáte studovat novou skladbu, na co se zaměříte nejdříve? Na techniku, analýzu struktury, nebo na emocionální vazby?

Myslím, že je to pro mě vlastně spíše intuitivní proces a záleží na skladbě. Například na tom, jak dobře ji už znám z doslechu. Jako dítě jsem se učila na housle podle sluchu a první asi dva roky jsem neuměla číst noty. Takže poslech skladby, kterou se učím, je pro mě velmi důležitou součástí procesu učení. Současně probíhá i studium partitury, čtení o historickém kontextu hudby, interpretačních tradicích a tak dále. Přesto mě, pokud je to možné, zajímá moje prvotní emocionální reakce na hudbu, protože právě tu svěžest si chci uchovat, když hudební dílo poznávám velmi dobře, ve všech jeho technických a kompozičních detailech. Vždycky se můžete do hudebního díla ponořit hlouběji, ale ta úplně první, počáteční reakce je pro mě velmi cenná, protože ta se stane jen jednou.

Jak důležitý je pro vaši interpretaci děl historický kontext? Nacházíte inspiraci také v dobových pramenech nebo nahrávkách?

Myslím, že je důležité porozumět historickému kontextu hudby, kterou hrajeme. Velmi důležitá je také interpretační tradice, kterou nemůžeme poznat pouhým pohledem do partitury. Z tohoto důvodu nahrávky poslouchám hodně.

Jak vnímáte vztah mezi interpretem a publikem? Mění se váš přístup v závislosti na prostředí nebo místě konání koncertu?

Stále více vnímám vystoupení jako příležitost ke sdílení. Bez ohledu na to, kde a vůči komu, je mým záměrem dát do vystoupení všechno, abych tímto způsobem učinila hudbě zadost. Povaha živého vystoupení je taková, že můžete mít lepší dny než jiné, v určitý den se můžete cítit více propojeni a v jiný ne tolik, ale přesto záměr oddanosti zůstává konzistentní.

Máte před vystoupením nějaké rituály nebo postupy, které vám pomáhají soustředit se?

Cvičím čchi-kung, což je prastará čínská praxe, která kombinuje dýchání, jemné pohyby a meditaci, což mi pomáhá najít soustředění a klid v zákulisí. Vždycky také cestuju s termoskou, zázvorovými sáčky a ovesnou kaší, abych se zahřála… někdy bývá v zákulisí zima…

Jak vidíte roli klasické hudby v dnešním světě? Myslíte si, že se k ní mladší generace staví jinak?

To je složitá otázka, ale abych zjednodušeně odpověděla, pozoruju dvě její stránky. Na jedné straně vidím mladší generaci zcela odtrženou od klasické hudby, zcela pohlcenou kulturou sociálních médií nebo image a popularitou. Na druhé straně také vidím, že mladí lidé přicházejí ke klasické hudbě, protože hledají hloubku, více „klidu“ uprostřed tohoto hektického světa, který je nejen tak rychlý a technologický, ale také tak plný informací a zahlcující volby. Přála bych si, aby klasická hudba v tomto světě hrála tu roli, že bude jedním z protijedů na úzkost, kterou jsem popsala výše; věřím v její sílu přinášet pocit lidskosti a spojení v sobě samém a snad i mezi lidmi navzájem.

Co vás v životě nejvíce inspiruje mimo hudbu?

Nejvíce mě inspiruje příroda a přátelství. Když jsem ve spojení s přírodou, všechno plyne organicky, ať už jde o hudbu, psaní poezie nebo práci s energií – v současné době studuju reiki. A přátelé jsou pro mě vším, jsem obdařena přátelstvími, která sahají až do dětství, i těmi novějšími, která pro mě mají velký význam. Abych navázala na vaši předchozí otázku, velmi si cením lidského spojení i našeho spojení s přírodou a stále více přemýšlím o roli hudby mimo jeviště. Moje nadcházející nahrávka je vlastně inspirována léčením zvukem a já si opravdu užívám proces chápání a propojování se zvukem a hudbou v tomto širším smyslu. 

Co doufáte, že si diváci odnesou z vašich vystoupení? 

Jednoduše doufám, že jim hudba přijde krásná. Protože pokud ano, znamená to, že jsem splnila své poslání interpreta.