„S Janáčkovou hudbou mě seznámila moje milovaná učitelka Vera Rózsa.“

„Od Jiřího Bělohlávka jsem se dověděla téměř vše. Pracoval se mnou na frázování, jeho významu a stylu. Byl to génius!“

„Pocházím z finského venkova. Jako dcera z farmářské rodiny se rozhodně dokážu s Janáčkovými příběhy a postavami ztotožnit.“

Patří k nejvýraznějším pěvkyním posledních desetiletí. Proslavila se v rolích Beethovena, Pucciniho, Strausse, Wagnera – a samozřejmě Janáčka. V jeho opeře, konkrétně jako Kostelnička v Její pastorkyni, se Karita Mattila konečně představí i v pražském Národním divadle, a to v představeních 11. a 16. září. 

Bude to nedlouho poté, co letos v létě s první českou scénou vystupovala na festivalu ve finské Savonlinně, kde v rámci koncertu zaznělo i druhé dějství z Její pastorkyně. Přinášíme portrét této výjimečné osobnosti, který svými citacemi pro portál KlasikaPlus.cz doplnila i sama pěvkyně.

…………….

Na počátku kariéry Karity Mattily, která před pár dny oslavila čtyřiašedesáté narozeniny, stálo vítězství v soutěži Singer of the World ve velšském Cardiffu – vyhrála ji roku 1983, tedy ve stejném roce, kdy absolvovala Sibeliovu akademii v Helsinkách. V divadelním provozu začínala jako mozartovská pěvkyně – coby Fiordiligi v Così fan tutte debutovala například v Královské opeře Covent Garden a dlouho dokázala odmítat lákavé nabídky z dramatického repertoáru. Vypracovávala se postupně a nakonec k němu dospěla. Z Janáčka byla její první rolí Jenůfa, pak přibyly další hlavní hrdinky. A jak šel čas, vyvíjel se i repertoár Karity Mattily. V tom německém vyměnila Salome za Herodias, Elsu za Ortrudu, v českém Káťu za Kabanichu a Jenůfu za Kostelničku.

„S Janáčkovou hudbou mě seznámila moje milovaná učitelka Vera Rózsa. Byla toho názoru, že by mi tento repertoár ideálně vyhovoval, počínaje Její pastorkyní. Moc jsem tu operu neznala, i když jsem ji viděla v Helsinkách ve finštině. Začala jsem tedy Janáčka studovat a byla jsem fascinována. Jeho hudbu jsem konzultovala s nejlepšími vokálními kouči v různých městech, kde jsem právě pobývala. Jeho hudba perfektně ‚sedla‘ mému lyricko-dramatickému hlasu.“

Zvládnout Janáčka v originále ovšem není snadné. Karita Mattila patří k těm pěvcům, kteří si výslovnost neustále zdokonalovali a dosáhli opravdu dobré úrovně.

„Český jazyk jsem se učila s výbornými kouči v mnoha městech, v Londýně to byl například Karel Janovický, v New Yorku Véronique Firkusny. Jelikož jsem jazyk neovládala, tak příprava byla velmi náročná, ale stála za to. Byla to velká výzva, vše si zapamatovat. Třeba Věc Makropulos je něco jako divadelní hra, velký, dlouhý a neustálý dialog. Všechny Janáčkovy role jsou ale nesmírně obohacující, hudba a postavy jsou tak fascinující. Za svou výslovnost jsem pak sklízela pochvaly. I když češtinu v běžném životě neovládám, tak jsem se seznámila s mnoha jejími pravidly.“

Mezi osobnostmi, které jí pomáhaly orientovat se v Janáčkově světě, stojí na předním místě Jiří Bělohlávek.

„Dověděla jsem se od něj téměř vše. Byl to můj mentor pro tento repertoár. Pracoval se mnou na frázování a jeho významu a stylu. Byl to génius! V jeho práci teď pokračují jeho žáci. Už se těším na Kostelničku, kterou budu zpívat pod taktovkou Jakuba Hrůši v Královské opeře Covent Garden v této sezoně.“

Ostatně třeba zrovna příběh Její pastorkyně nemusí být nutně omezen jen na české, respektive moravské prostředí.

„Pocházím z finského venkova. Jako dcera z farmářské rodiny se rozhodně dokážu s Janáčkovými příběhy a postavami ztotožnit. S Jenůfou, Káťou, Kostelničkou, Kabanichou…“

Obecněji vzato slovanský repertoár se s jejím hlasem dobře pojí, k jeho určité melancholii, nostalgii má možná jako Seveřanka blíže než třeba k italské hudbě, jakkoli i v ní dokázala být svá a intenzivní (za připomenutí stojí její Alžběta v Donu Carlosovi v Paříži roku 1996 nebo Tosca v Metropolitní opeře roku 2009, odvysílaná i do kin).

„Když jsem před lety nahrávala Rusalčinu píseň o měsíčku, tak mi jeden kouč řekl: ‚Tohle je pro tebe ideální, protože máš v hlase tolik smutku.‘ Brala jsem to jako obrovský kompliment. Tato hudba by měla posluchače dojmout a rozplakat, měli by cítit, že se zastavil čas a uvědomit si, kolik je v ní empatie a lásky.“

Na Janáčkových postavách se jí ostatně nejvíc líbí právě to, že jsou z masa a krve a nikoli černobílé, i když vykonají něco zlého, jako třeba zrovna Kostelnička.

„Postavy v Janáčkových operách jsou spíš životní trosečníci než hrdinové, ale empatii a lásku v sobě mají. U některých je možná skrytá, ale není to tak u většiny lidských bytostí?“

Karita Mattila v kariéře dosáhla vlastně všeho, čeho se dosáhnout dá. Dnes už sama předává zkušenosti mladé generaci pěvců a pěvkyň na mistrovských kurzech.

„Ráda pracuji s mladými lidmi, ráda jim něco vracím, proto vedu i mistrovské kurzy. Moje nejobvyklejší rada je ta, kterou jsem kdysi dostala já sama: ‚Užívejte si života! Tato práce vyžaduje tolik dřiny, potu, disciplíny a nekonečného cvičení, že musíte najít rovnováhu. Tak jděte a bavte se! Když si děláte mnoho starostí, znamená to, že jste pod příliš velkým tlakem. Dejte si na dosažení svých cílů čas. To vám pomůže, abyste se v životě také bavili a měli z něj radost.‘“

Foto: Marica Rosengard, SF Opera / Carol Wood, Metropolitan Opera / Ken Howard, archiv Klasiky+, Milan Mošna, Finská národní opera