„Myslím si, že Britten by z pojetí Petra Nekorance měl radost. A doufám, že i z toho mého.“

„Úplně nejlíp se cítím v komorním hraní. To mi je určitě nejpřirozenější.“

„Nahrávka s hudbou Karla Husy vyjde někdy na podzim a docela se nabízí její křest spojit i s nějakou  oslavou dvaceti let Belfiata.“

Dlouholetá členka orchestru České filharmonie, hornistka Kateřina Javůrková, se věnuje také sólovému hraní. V nejbližších dnech se takovým způsobem představí nejen 7. května v Opavě s Janáčkovou filharmonií, ale také 22. května ve Zlíně s místní Filharmonií Bohuslava Martinů. Javůrková je zároveň členkou renomovaného kvinteta Belfiato, které na podzim oslaví celých dvacet let od založení. Všech těchto záležitostí se týká historicky první rozhovor umělkyně pro portál KlasikaPlus.cz.

Kateřino, začnu zhurta, protože není času nazbyt! Už 7. května totiž vystupujete v Opavě v rámci abonentního cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava a nepůjde o jen tak ledajaké vystoupení. Ztvárníte hornové sólo v Brittenově Serenádě pro tenor, lesní roh a smyčce, přičemž vaším sólujícím kolegou bude Petr Nekoranec. Hrála jste už někdy tuto skladbu?

Ano, vlastně docela nedávno, asi před měsícem. Sice s jiným tenoristou, Jaroslavem Březinou, ale ano. (Reflexe ZDE.) Teď se tato skladba kupodivu docela hraje; není obvyklé, aby se hrála dvakrát v sezoně. Konkrétně s Petrem jsme ji prováděli v nějaké té první covidové sezoně, kdy pardubická Komorní filharmonie uspořádala jeden z videokoncertů. S Petrem Nekorancem a Petrem Popelkou to tehdy byla taková naše premiéra. Se skladbou tedy už mám zkušenost a na nejbližší provedení s Petrem se moc těším, protože si myslím, že je to „role“ přímo pro něj.

Proč myslíte?

Jsou to zhudebněné básně napříč stoletími od středověku až po 20. století a myslím si, že Petr vystihuje emočně, vizuálně i svým hlasem přesně to, co Britten zamýšlel – Serenádu psal pro svého přítele Petera Pearse. Myslím si, že Britten by z Petrova pojetí měl radost. A doufám, že i z toho mého.

Dialog s tenoristou se smyčci za zády asi není vaší nejobvyklejší uměleckou disciplínou. V čem je pro vás specifická? Na co si při výkonu musíte dávat speciální pozor?

Nevidím zásadní rozdíl od jiných sólových vystoupení. V momentě, kdy nejsem jediným sólistou, už věc považuju spíše za komorní činnost. V tomto případě hraju s orchestrem, zároveň se snažím napojit se na zpěváka. I barevně… To se mi na lesním rohu líbí – je to zpěvný nástroj s širokou škálou barev a v tomto Brittenovi je spoustu možností je zužitkovat. V úvodu hraje horna sólově jakési kvazi signální popěvky, které jsou historicky lesnímu rohu vlastní, a je to dokonce napsané tak, že mám zvukově napodobit přirozený lesní roh, ten nástroj starého typu, čili cíleně hraju některé tóny falešně, protože to odpovídá specifiku alikvotní řady; nástroj využívám v jeho přirozené verzi. Lesní roh tu tvoří surovou, přírodní barvu, ale v díle najdeme i dramatické nebo také některé vtipné pasáže. Britten je posluchačsky, myslím, velmi přístupný. Všichni interpreti mají možnost se ukázat v různých polohách.

Napadá mě, že z posluchačského hlediska ty falešné tóny…

… to je vždycky určité dilema… Přijdu na pódium, začnu hrát úplně sama a tři čtvrtiny lidí si prostě myslí, že neumím hrát. Ale, tam je to takhle napsaný! Dokonce, jeden můj kolega se na Brittenův předpis vykašlal a řekl si: „Já to budu hrát normálně!“ Ale to zas potom nemá ten specifický efekt… Když si představíte, že sedíte někde v lese na mezi a z dálky se ozývá lesní roh, tak ono to nebude precizní, čisté… Pokud si lidi pomyslí, že hraju falešně, musím se po zbytek skladby snažit prvotní dojem napravit. (úsměv) Bohužel, ten prolog se v obdobném stylu zopakuje na závěr, takže nepoučený divák má znovu šanci si myslet, že to neumím… No, už jsem se s tím nějak smířila.

Zní to, že ono „poučení“ je tu velmi na místě… ale pojďme dál. 22. května hrajete opět daleko od své pražské základny. Se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů nabídnete Koncert pro lesní roh č. 1 Es dur Richarda Strausse. V tomto případě se, chápu-li správně, jedná o v podstatě repertoárový kus hornistů. Co děláte pro to, aby interpretace obehraných kusů nesklouzla do způsobu autopilota?

Já jsem nikdy sólovou kariéru neměla takovou, aby mi některý ze sólových koncertů měl možnost spadnout do „autopilota“. Věnuju se více činnostem – kromě sólového vystupování i orchestrálnímu a komornímu hraní. Straussův koncert je skutečně skladba, kterou hrajeme od konzervatoře, je to takzvaně „profláklý“ kus, ale stejně se na něj musím znovu připravovat a věnovat mu péči. Člověk naopak může pociťovat větší respekt, protože je to známá věc, kterou bude znát více posluchačů (než třeba toho Brittena). Nikdy se mi nestalo, že bych něco házela na autopilota.

Považujete se za trémistku?

Určitě ano. Sólové hraní mi ale pomáhá trému umenšovat. Cítím zodpovědnost jenom sama za sebe… Naproti tomu v orchestru vnímám tíhu zodpovědnosti za celou kapelu a nechci to ostatním pokazit.

Čili větší trému cítíte v orchestru?!

Je to tak. Člověk je jedním článkem, který výslednému tvaru může pomoct, ale také se může stát opak. Když to pokazím – samozřejmě, přímo zlobit se na mě kolegové asi nebudou –, tak je mi líto, že jsem vrhla stín na celý orchestr a shodila práci celé kapely.

Sólové hraní beru jako zpestření, ale i jako motivaci zase trochu víc zapracovat na přípravě. Koncert pak je spíš za odměnu, ale to neznamená, že nemám trému.

Jestli tedy můžu ještě srovnání: Hra v orchestru, „komořina“ a sólové vystoupení… V čem se cítíte nejlépe z hlediska „nervů“?

Úplně nejlíp se cítím v komorním hraní. To mi je určitě nejpřirozenější – hudební zážitek tvoříme společně a velice bezprostředně…

… narážím na to, že tomu kvintetu to můžete pokazit stejně jako orchestru…

Jasně. Ano, ale ta „komořina“ je nějak jiná disciplína. Člověk je uvolněnější, většinou hrajeme věci velmi dobře nazkoušené, hodně „zajeté“. V orchestru hrajeme týden co týden něco jiného, co se znovu a znovu zkouší, ale pokaždé s jiným dirigentem. Prostě, najdeme spoustu proměnných, které ovlivňují „level“ stresu. Nedá se to srovnat. Komořina je opravdu takové rodinné hraní.

Jak moc složité je kloubit sólové a jiné aktivity s členstvím v orchestru České filharmonie? Můžete nechat trochu nahlédnout pod pokličku? Trochu mi v této souvislosti připomínáte Jiřího Vodičku… 

Vždycky všechno záleží na vstřícnosti vašich kolegů a musím říct, že za těch dvanáct let v České filharmonii jsem na kolegy měla jen štěstí. Skupina lesních rohů ve filharmonii funguje ve velice přátelské atmosféře. Samozřejmě jsou koncerty, ze kterých se uvolňuje snáz, jiné zas odehrát musím a nejede přes to vlak. S tímto vědomím si domlouvám veškeré svoje ostatní aktivity. Česká filharmonie má sezony rozplánované hodně dlouho dopředu, takže svoje ostatní činnosti vsazuju tam, kde má filharmonie volno, anebo se s velkým předstihem domlouvám na uvolnění. Je to o domluvě a ta tu díky Bohu funguje dobře.

Zaujalo mě, že záleží spíš na vstřícnosti kolegů než vstřícnosti vedení.

Ano, většinou službu řešíme interně. Máme samozřejmě jasně danou pozici ve skupině, kterou je nutné respektovat. I ostatní kolegové mají další koncerty. Pochopitelně to všechno musí být naplánováno tak dobře, aby vedení nemělo potřebu zasahovat.

Vedle jiných společně s bratrem-klarinetistou Jiřím tvoříte – jak jsme už drobně naznačili – dechové kvinteto Belfiato, které je i rovných dvacet let od založení stále aktivní; s potěšením jsem vás registroval například nedávno na hudebním festivalu Věčná naděje. Zatím jsem si nevšiml, že byste chystali narozeninový koncert k dvacetinám. Máte něco za lubem?

Máme a spojíme to s vydáním naší nejnovější desky, kterou jsme právě dotočili u Supraphonu. Půjde o komplet tvorby Karla Husy pro dechové kvinteto – samotné, s klavírem nebo i s orchestrem. Nahrávka vyjde někdy na podzim a docela se nabízí křest spojit i s nějakou formálně neformální oslavou dvaceti let. Zároveň, Dvořákova Praha náš koncert 21. září vsadila pod heslo Dvacet let spolu, takže i tam nějaké náznaky jubilea budou.

O oslavě se včas dozvíte, ale nejspíš bude v listopadu vzhledem k souběhu zahraničních turné České filharmonie (a Prague Philharmonia). V podstatě celý říjen budeme pryč, září zas bývá hektické, jak orchestry načínají sezóny… Listopad se jeví jako vhodný měsíc, v tu chvíli už bude všechno nějak v klidu…

… než zas nastane předvánoční shon… Co je nejbližším projektem Belfiata?

Na konci května hrajeme v Táboře (mimochodem zase s Petrem Nekorancem) a potom třeba na té Dvořákově Praze. Aktuálně věnujeme čas a energii hlavně té vznikající desce.

Na hudebním poli vašemu Belfiato kvintetu vybujela ostrá konkurence v podobě Alinde kvinteta, které loni dokonce ovládlo mnichovskou ARD. Nedávným laureátem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu je dámský Kalabis Quintet a tutéž cenu o něco dříve získalo Belfiato a naposledy právě Alinde. Vás tři soubory považuju za aktuální tuzemské lídry „dechařského“ pětihlasu. Je v českém rybníčku místo pro tři dechová kvinteta?

Já si myslím, že v Česku je místo i pro více dechových kvintet. Jmenovat bychom mohli třeba ještě vynikající Prague Philharmonia Wind Quintet nebo Afflatus Quintet, který tedy kvůli vytíženosti jednotlivých členů už nehraje tolik jako dřív… Já každý nově vzniklý soubor vnímám hrozně pozitivně. Tím, že my budeme slavit dvacet let vystupování, se mi nezdá vhodné to porovnávání. Sice jsem s většinou členů Alinde Quintet podobně stará, ale v komorním hraní se nějak považuju za trochu „jinou generaci“.

A nemůžeme se brát jako konkurenci. Nedávno se mi stalo, že jsem přijela na koncert omylem bez not. Kryštof Koska z Alinde Quintet neváhal a pět minut před koncertem mi noty poslal. A pak, každému z našich souborů se může stát, že nějaký člen onemocní. V tu chvíli jsme nezastupitelní, protože kvintetový repertoár je specifický; nemůže ho přijít zahrát jen tak někdo „z voleje“… Je hrozně fajn, že si můžeme pomáhat a doplňovat se. Takže zopakuju, že já osobně to nevnímám jako konkurenci, ráda bych udržela přátelské vztahy.

Teď experimentální otázka! Dá se říct, že lesnímu rohu se v Čechách daří? Z mojí někdejší diskuse s flétnistou Janem Ostrým vyplynulo, že dobrých flétnistů máme pomálu, zato o horně lze říct: Radek Baborák, Přemysl Vojta, Jan Vobořil, Ondřej Vrabec, Kateřina Javůrková… Říkám si, proč jednomu dechu se daří a druhému ne…

Jestli se horně u nás daří? Záleží, jak se na to člověk dívá. Chvíli jsem měla pocit, že se jí přestalo dařit, teď mám zas opačný pocit a vidím spoustu talentů, kteří to můžou dotáhnout daleko. Historicky se lesnímu rohu v Čechách určitě daří, ve světě dodnes pojmy jako „česká hornová škola“ nebo „český hornista“ něco znamenají. Teď jde o to, jestli jsme schopní to udržet. Já osobně jsem zastáncem českého stylu hraní a budu ráda, když se pro věc nadchnou noví lidé.

Na závěr vyjmenuju jen některé z vašich úspěchů: obsadila jste druhé místo na mnichovské ARD, zvítězila jste na Pražském jaru, historicky jste prvním držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka a s Belfiatem vám byla udělena i Cena Českého spolku pro komorní hudbu, jak jsem říkal. Kterého z ocenění si vážíte nejvíce? Můžete nebo chcete to nějak posoudit?

To se nedá. Každá cena za sebou má jiný příběh a já si samozřejmě vážím všech. Každá cena – zejména ty soutěžní – mě někam dál posunula. Ceny jsou zároveň závazkem a připomínkou, že je potřeba nezahálet. Na žádný nástroj se nedá přestat cvičit, pokud se chceme udržet na nějaké úrovni. Obdržené ceny mě tak vlastně ženou dopředu, protože sice je hezké, že jsem je dostala, ale posluchače musím na každém koncertu potěšit znovu.

A jakoby potvrdit ty někdejší ceny…

Když jsem byla mladší, tak jsem hodně pociťovala zodpovědnost ve smyslu, že musím něco dokazovat a neustále potvrzovat, že jsem si tu a tu cenu opravdu zasloužila. Ale takové myšlenky člověka jenom blokují. V posledních letech se tyhle mentální zátěže snažím odstraňovat. Cen jsem si pochopitelně vědoma, ale ať je mám, nebo nemám, vždycky chci přijít na pódium a zahrát co nejlíp. Z pódia je nejlepší odcházet s pocitem, že jsem udělala maximum a že jsem snad posluchačům zpříjemnila den. Kéž by spokojeně odcházeli domů a třeba si tiše broukali melodii z Brittena. Nejdůležitější je vždycky sloužit hudbě, ne dokazovat, kdo z nás je lepší.