„Vnímám se jako služebnice díla. To zní strašně kýčovitě, ale my jenom pracujeme na díle, které tady někdo zanechal.“

„Pokud vám lidé léta tvrdí, že máte něco zpívat, a vy nakonec zjistíte, že se cítíte dobře v něčem jiném, na koho se tedy máte spoléhat?“

„Všichni se mě ptají, jaká ta moje Libuše bude… už mi to trochu překáží. Já vždy odpovídám: bude taková, jaká je napsaná.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je na české scéně nepřehlédnutelná, mnoho prostoru dostává i v letošním Roce české hudby. Vidět ji přitom můžeme i v projektech, které ona sama označuje za zpestření a posun v rámci jejího repertoáru – takovou příležitostí bude především koncertní provedení Libuše na Pražském jaru, kde bude v roli debutovat. Jako pěvkyně, která hudbu českých autorů vyhledává a cítí se v ní podle svých slov skvěle, má však k české hudbě či k jejím oslavám co říct i v daleko širších souvislostech než jen skrze své konkrétní projekty. Ostatně, díky svým zkušenostem a přehledu mluví podnětně i o mnoha dalších tématech, která s její profesí souvisejí – a to s cennou otevřeností, kterou vyzařovala od prvních minut našeho setkání.  

Nedávno jste v České filharmonii účinkovala v koncertním provedení Lišky Bystroušky, na samém konci května teď budete, rovněž koncertně, s tímto orchestrem debutovat jako Libuše. Jaký máte ke koncertnímu uvádění oper vztah?

Divadlo, opera, by měla být komplexní záležitost. Často se tak bohužel neděje, a proto mě koncertní provádění oper velmi baví. Mohu se soustředit na vystavění role na základě hudby. Odpadají tak různé překážky, které mohou být v divadelní produkci přítomny: nesouzníte s koncepcí, s režií, máte jinou vizi nebo pracujete s dirigentem, který vám není oporou… Tím nechci říct, že se v koncertním provedení popírá herecká stránka, rozhodně je ale upozaděna stránka režijní. Mohu tak roli uchopit více podle sebe a objevovat všechny její vrstvy a zákoutí.

Stalo se vám, že jste zpívala v inscenaci, s kterou jste se neuměla ztotožnit?

Jistě. Úkolem umělce je být takovým lepidlem mezi režií a dirigentem. Aby byly jednotlivé složky v rovnováze a z diskuse se nestal boj. Vnímám se jako služebnice díla. To zní strašně kýčovitě, ale my jenom pracujeme na díle, které tady někdo zanechal. Naším úkolem je záměr autora pochopit, ne jej přepisovat nebo vymýšlet novotvary. Je úžasné, když se sejde tým lidí, kteří nevnímají práci skrze své ego, ale skrze pokoru k dílu: ať už k jeho hudbě, nebo k libretu.

Jaký manévrovací prostor vám vlastně zůstane, když stojíte mezi hudbou a koncepcí, mezi dirigentem a režisérem? Dokážete roli přesto vtisknout vlastní pojetí?

Jsem zvyklá stavět na precizní hudební přípravě. Málokterý dirigent mě pak sestřelí, připravenosti si cení. V tomto ohledu je tedy diskuse snadná. Pokud mě dirigent o něco požádá a já vidím, že to má smysl, nemám žádný problém svojí vizi pozměnit. Nicméně pokud režijní vize naráží na tu hudební a ničí ji, mám s tím obrovský problém. A čím jsem starší, tím více to umím dát najevo. Zatím mě to ale nevedlo k tomu, abych něco odmítla. Pořád mám totiž dojem, že lze komunikovat, diskutovat.

Jak se ale v takové situaci cítíte? A jak si k takovým koncepcím hledáte cestu?

Jsem svobodomyslný člověk a věřím, že dokážu najít smysl v mnohých, řekněme, vývrtkách. Ale někdy to nejde, a pak pláču, protože pláču právě ve chvílích, když jsem rozzuřená. Rozčiluje mě, když si někdo dovolí hrabat do něčeho, co mu nepřísluší. Vždy se ptám, proč si nenapíše svoji operu. A teď nechci mluvit o tom, jestli je lepší klasická, nebo moderní režie. Nicméně u režie moderní musí být režisér lépe připravený, více se ukazuje, kolik času do toho investuje, jak zná libreto, jak zná hudbu. Je to proces – a tak, jak by neměl zpěvák zpívat pouze noty, protože jsou jenom prostředkem k vyjádření, měl by i režisér směřovat k hlubšímu záměru. Podobně pak u dirigentů – někomu postačuje, že dělá takzvaně semafor a komplexněji nepřemýšlí. 

Pamatuji si, že mě celkem zaskočilo, když jsem zjistila, že znalost partitury není u režisérů samozřejmostí.

Vůbec ne, s tím jsem se setkala. Nechápu, že režisér pracuje pouze s libretem. Pro mě je to poloviční cesta k pochopení díla. Na druhou stranu, když se vrátím k tomu koncertnímu provedení oper, dirigent musí v takovém případě vědět celou řadu věcí navíc, protože chybí režijní uchopení a musí celek pojmout sám. Například u Janáčka by to bez vědomí všech rovin díla nešlo.  

Není pak o to větší problém, že při koncertním provedení opery, zařazeném do programu některého orchestru, je času na zkoušení méně, než v provozu divadelním?

Musí u toho být kvalitní orchestr a sólisté, kteří buď tu roli už dělali, nebo se do ní opravdu „zakousnou“. Já se roli snažím studovat vždy komplexně a mít na ní názor, už když jdu na ansámblové zkoušky.

Co to pro vás znamená, mít na roli názor?

Každá role, kterou interpretuji, má v sobě něco ze mě. Nemyslím tím, že máme stejné povahové rysy, ale vždy do postavy obtisknu své zkušenosti, pohledy. Pokud se tak neděje, chybí to. Mít na roli názor znamená mít co nejlepší představu jak o hudební, tak psychologické stránce role ve vztahu k ostatním postavám.

Je pravda, že u vás mám dojem, že roli prociťujete, že to není jakési popisné herectví.

To nejde, musíte postavu pochopit, vsáknout jí do sebe. V případě Rusalky nebo Káti Kabanové to jsem opravdu já. U některých rolí je to náročnější. Když tápu, tak dále zkoumám, hledám významy a důvody, proč to skladatel napsal zrovna takto. Navíc, než roli přijmu, musím si ji projít s koučem a probrat mé momentální hlasové možnosti. Jestli mi to sedne po technické, osobnostní, psychologické stránce. A také zvažuji, s kým na tom projektu budu spolupracovat. Takto postupuji hlavně v případě, když se jedná o roli mimo moji hlasovou „škatulku“, například i u Libuše.

Jaká je tedy vaše škatulka teď, lze to vůbec určit?

To je diskutabilní. V očích ostatních jsem začínala jako koloratura. Ale myslím, že jsem jí nikdy nebyla, možná lyrická koloratura. Ano, mám hybnější hlas, fajn. Ale až v provozu mi řekli, že hlasový obor určují i přechodové tóny… Řadu poznatků si ze školy neodnesete a musíte je objevovat postupně, sami. Já jsem proto dokonce dlouho obviňovala samu sebe, že něco nedokážu. Přitom ten hlas jen chtěl něco jiného. Tisíc let jsem zpívala Zerlinu, a ač mi v té době všichni říkali, že je přímo pro můj obor, nikdy se mi nezpívala dobře. Pak jsem začala zpívat Donu Elvíru, která se mi, byť je níž, zpívá skvěle. Všechno je o vlastní zkušenosti. Pokud vám lidé léta tvrdí, že máte něco zpívat, a vy nakonec zjistíte, že se cítíte dobře v něčem jiném, na koho se tedy máte spoléhat? Na sebe, nebo na ně?

Mnohdy silně vnímám, že jakmile pěvec, a pěvkyně snad ještě více, dostane jakousi oborovou nálepku, tak se jí zbavuje jen těžce, nebo alespoň ne bez komentářů okolí.

U žen se obor mění mnohem více. Jestli je na danou roli pěvec připraven, pozná nejlépe tak, že to zkusí. Já poslouchám své tělo a těch pár lidí, na jejichž názoru mi záleží. A mohu říct, že bylo vždy pro dobro věci, když jsem vyzkoušela něco nového. Třeba to s Libuší tak nedopadne, ale myslím, že každý umělec má právo se rozhodnout podle vlastního uvážení. Bez toho bych v uměleckém světě fungovat neuměla.

Měla jste již tedy konkrétní zkušenost, kdy se názor okolí na „vaši škatulku“ ukázal jako neopodstatněný?

Podobná situace byla s Káťou Kabanovou. Šlo o první roli, kdy jsem z lyrické, koloraturní polohy zcela vyšla a vrhla se na něco jiného. Lidi mě odrazovali, soudili, samozřejmě i podporovali. Ale stejně v tom nakonec zůstanete sama. Jsem velmi ráda, že jsem ten krok udělala, našla jsem místo, polohu, kterou teď považuji za správnou.

Myslíte, že by se něco podobného mohlo stát i s Libuší?

Zatím nevím, brzy se to pozná. Všichni se mě ptají, jaká ta moje Libuše bude… Už mi to trochu překáží. Já vždy odpovídám: bude taková, jaká je napsaná. Nikdy dopředu nevíte, jak projekt dopadne, byť do toho vložíte nejvíc, co můžete. Nejsem masochista, nejdu přes mrtvoly. Vím, kdo bude dirigentem (Jakub Hrůša, pozn.), také vím, jaká je koncepce, že budeme mít dramatičtější Krasavu (Alžběta Poláčková, pozn.) a tím pádem lyričtější Libuši. Myslím, že s touto psychologií a při uvědomení si vztahů to dává smysl. Libuše je pro mě náročné, obrovské zpestření mého dosavadního oboru a já udělám maximum, abych vyhověla nárokům, které stanovuje partitura. To, jak to budou vnímat ostatní, je na nich. Já vím, co a proč dělám. Pravdou ale je, že do divadla bych s Libuší nešla, ráda si ji nejdříve vyzkouším koncertně.

Nedávno jste se, snad u příležitosti uvedení nahrávky opery Dvě vdovy s dirigentem Robertem Jindrou, vyjádřila, že teď se nejlépe cítíte ve Smetanově a obecně právě v české hudbě. Čím to je? Hraje roli i jazyk?

Poměrně dobře se mi zpívá i v jiných jazycích, ale samozřejmě, mateřština umožňuje uchopit věci hlouběji. Jedná se ale spíše o to, že mi smetanovská poloha velmi vyhovuje. Nikdy se mi nezpívalo tak dobře, jako teď. Je to kombinace techniky a toho, že se mi hlas usadil, nabyl na objemu, což přišlo hlavně poté, co se mi narodily děti. Tessitura smetanovských rolí je teď pro mě naprosto vyhovující. Paradoxně jsem se k nim dlouho nemohla dostat. Byla jsem zařazená do mozartovské škatulky, jako na smetanovskou pěvkyni se na mě nenahlíželo. Snad i kvůli hutnější orchestraci a tomu zaužívanému klišé, že jde přeci o český ekvivalent Wagnera… Takže mě nakonec obešly Smetanovy role lehčího oboru. Nikdy jsem nezpívala například Karolínu, teď je pro mě už ideální rolí Anežka. Jsem za to ale ráda. Nepřišla jsem k této hudbě dříve, než by bylo zdrávo, než jsem na ni opravdu dozrála. S Prodankou jsem například začala až ve třiatřiceti.

Naznačila jste, že mladého pěvce škola nepřipraví na vše, co zažije v praxi. Dovedu si představit, že když takový absolvent nastoupí do takto nastaveného provozu a dostane pro něj zatím nevhodnou roli, tak asi musí nastat konflikt.

Konflikt nastane – a velmi brzo. Několik mých kolegů a kolegyň kvůli nevhodné roli skončilo. Nebyli totiž v pozici nabídku odmítnout, už kvůli tomu, že byli v angažmá jen krátce. Já už to teď udělat díkybohu mohu – a i dříve jsem měla velké štěstí na lidi a na úžasnou manažerku. Díky tomu mi nebyly nabízeny špatné role. Mohla jsem se ke všemu „prozpívat“ postupně. Vnímám, že v našem provozu člověk často bohužel nemá příliš času na usazení role. Po premiéře se inscenace hraje dva týdny, poté ji odložíme, a při dalším uvedení nemusí být dostatek času na zopakování. To se pak, mladému pěvci zejména, roste s rolí hůř. I na zkušeného profesionála klade takový přístup velmi vysoké nároky a je těžší udržovat kvalitu.

Mluvily jsme o tom, že k české hudbě máte velmi blízko. Jak tedy vnímáte Rok české hudby? A jak hodnotíte to, jak ho různé instituce uchopily?

Jsem ráda, že v Roce české hudby můžu být hlavně doma, nemusím tolik cestovat a mohu být u tolika oslav. Čeští autoři teď hrají prim – myslím, že je skvělé, že se o Smetanovi začalo mluvit v širších souvislostech. Věřím, že by si zasloužil rehabilitaci ve světovém měřítku, jakési potvrzení, že to není „pouze“ lokální, národní autor. Stálo by za to věnovat mu větší pozornost, byť samozřejmě ne všechna jeho díla budou pro publikum v zahraničí stejně atraktivní. Pokud bychom mluvili o přístupu institucí, musím zmínit, že jsem nadšena, jak výročí uchopilo Národní divadlo moravskoslezské. Nic neponechali náhodě a začali na cyklu všech Smetanových oper pracovat minimálně sedm let předem. A pokračovali, nehledě na to, jestli se změnilo vedení, nebo cokoliv jiného. Myslím, že to nikdy nebude zapomenuto. Považuji za velkou škodu, že tento cyklus nepřipravilo pražské Národní divadlo. Domnívám se, že mluvit o tom, že se to nestihlo, by byl alibismus. Potom je tu ovšem i druhá strana mince – na Smetanu se totiž chodí strašně málo.

Čím to je? Dovedete si to vysvětlit?

Já to nechápu. Ale takových oper je více – nechodí se na Donizettiho Nápoj lásky, na Janáčka… I u Smetany je ta návštěvnost pro mě trochu mystérium. Ano, Prodaná nevěsta se vyprodá vždy. Jenže naučit se něco poslouchat není otázkou tří sezón, ale často dekád. Argument, že lidé nechodí, proto neobstojí. Zrovna na toto by se mohl uplatnit blokový systém a zlepšení propagace i u takových děl jako je Hubička nebo Dalibor. Samozřejmě, zahraniční publikum si asi těžko koupí lístek na Branibory v Čechách. Pokud tedy libreto neobstojí, můžeme se přece ale zaposlouchat do geniální Smetanovy hudby…! To je pokaždé něco tak krásného!  

———-  

Koncertní uvedení Smetanovy Libuše s Kateřinou Kněžíkovou v titulní roli a s Jakubem Hrůšou za dirigentským pultem zařadil do svého programu na 28. a 30. května 2024 festival Pražské jaro. Stejný projekt je pak 16. června ještě na programu festivalu Smetanova Litomyšl ve skladatelově rodišti.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská, ND / Ilona Sochorová a Vojtěch Brtnický