„Sopránový part je až takzvaně nahatý, každá odchylka nebo nepřesnost je slyšet.“

„Nejsem příliš hrr, že bych najednou cítila, že mi hlas narostl nebo nabyl a zabarvil se a já jsem se zbláznila a začala dělat nějaké heroické role.“

„Nepotřebujeme mít Prodanou nevěstu pořád v kroji a s holubičkami a tesat nějaký monument. Ale musí to dávat smysl.„

Sopranistka Kateřina Kněžíková vystoupí v neděli 15. června na Národním festivalu Smetanova Litomyšl v Králi Davidovi, oratoriu Arthura Honeggera na starozákonní téma. Sopránový part bude pěvkyně zpívat pod vedením dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka za doprovodu Prague Philharmonia a Pražského filharmonickeho sboru. O tom, jak toto dílo vnímá a jaké má plány do budoucna, hovoří v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

V Honeggerově oratoriu Král David jste zpívala už v roce 2019. Jaký to pro vás byl pocit se k němu vrátit?

Vždy, když se člověk může vracet k nějakému dílu, zjistí, jak moc se ho poprvé naučil, jak dlouho v paměti zůstalo a jak se usadilo. A v případě Krále Davida to bylo stejné. Hrozně ráda jsem zjišťovala, že v hlavě ty notičky, příběh a všecko stále je, že stačí pár zkoušek a hned jsem se do toho dostala zpátky. To zjištění pro mě bylo moc milé.

Jak vnímáte Krále Davida a jeho životní příběh? Je pro vás inspirativní?

Je to krásný lidský příběh, ve kterém je ukázáno, jak se může bojovat a vyhrávat, jak se hrdina stane králem a vládne, ale zároveň se nechá strhnout vášní a chybuje. Přesto je schopen se poté vnitřně opět zklidnit, „vyladit“ a smířit. V dnešní době víc než aktuální. Je to naprosto úžasné dílo, hudebně je velmi barevné, hravé. Je složeno z jednotlivých kratších částí, jež jsou propojeny mluveným textem, a myslím si, že je jako oratorium velmi zajímavě vyřešeno.

Mluvené slovo hraje v tomto díle velkou roli. V jakém jazyce zazní?

My samozřejmě budeme zpívat ve francouzštině, předpokládám, že bude překlad textu v titulkovacím zařízení. Pro mluvené slovo oslovil festival českého umělce, pana Vladimíra Polívku, takže posluchači budou ještě lépe vtaženi do děje. Myslím si, že to bylo šťastné řešení. 

Máte v Králi Davidovi nějakou oblíbenou pěveckou pasáž nebo pěvecký moment, na který se vždy těšíte?

Každý můj pěvecký výstup je takovou drobnou arietou, která komentuje dění. Mám velmi ráda hned svou první sólovou část, kde zpívám o tom, že kdybych byla holubicí, mohla bych si zaletět, kam chci, kam bych potřebovala od veškerého trápení a hořekování. Je to opravdu nádherný a emocionálně bohatý part.

Honegger dílo označoval za „symfonický žalm“. Máte nějakou osobní zkušenost se zpěvem žalmů jako takových? 

Nikdy jsem nebyla přímo žalmistkou, ale mám samozřejmě zkušenost se starší hudbou, zároveň jsem zpívala třeba Dvořákovy Biblické písně, které také zkomponoval na podkladě žalmových textů a hodně pracují právě se slovem. Nicméně myslím, že Honegger počítá s tím, že part nebude zpívat žalmista, ale klasicky školený operní pěvec. Zároveň se mi moc líbí, jak pracuje s kontrasty, kdy sbory mají obrovskou plochu pro vyjádření dramatických až bojovných částí, které se střídají s lyrickými výstupy.

Podobnost se žalmy bych možná hledala řekněmě v čistotě a odproštění se od patosu. Zároveň se vše propojuje díky složitým rytmům do zajímavého celku, který posluchače vtahuje hluboko do díla.

Je pro vás part těžký? Některé části jsou poměrně disonantní nebo rytmicky komplikované…

Trefit se do disonancí a do rytmu je moje práce. (smích) Ale on vás k tomu autor nějak navede, vždy je tam nějaká harmonická spojitost buď s orchestrem, nebo se sborem. Je tam pár míst, která jsou takzvaně „o zvyku“, ale není to žádný Alois Hába. (smích). Trochu těžší je to samozřejmě rytmicky, udržet vnitřní metrum a nenechat se zlákat rubátem tam, kde by se to třeba nabízelo. Je potřeba také dbát na francouzskou výslovnost, aby se neztrácely konsonanty.

Minulý rok jste na Smetanově Litomyšli zpívala v koncertním provedení Libuše. Je to role, která by vás lákala i v divadle?

Ne, ne, rozhodně nemám ambice zpívat Libuši v divadle, to chce zase úplně jiný přístup. Pro mě je tato role tak zásadní, jak pěvecky, tak historicky, že představa, že do Libuše jen tak naskakuji v divadle, na jednu hudební či režijní zkoušku, není reálná. Má to úplně jiné parametry než koncertní provoz a myslím, že třeba za pár let bych tomu dokázala dostát, ale teď bych se raději soustředila na jiné hudební výlety. Vše je i otázka načasování a toho, s kým spolupracujete. A já si obojí vybírám velmi pečlivě.

Přesto se chci zeptat, zda máte pocit, že se váš hlas posouvá k trochu větší dramatičnosti, k závažnějším rolím.

Neřekla bych, že by se zásadně musel proměňovat, ale spíš se prozpívává, usazuje se více v těle a to s sebou samozřejmě nese i mírnou změnu repertoáru. Ale já to nechci uspěchat ve smyslu, že jeden rok budu dělat Libuši, druhý rok Brünhildu a třetí rok dalšího Wagnera. Navíc ani nejsem ten typ, jsem lyricky smýšlející umělkyně a nějaké heroiny na mě příliš nesedí. Vždycky si vybírám role hlavně podle toho, jaká postava je a jestli dostojím jejím hlasovým nárokům. Zkrátka se tam musí sejít spousta dalších věcí, u kterých si řeknu, že se třeba má pěvecká cesta posouvá dál nebo se můj hlasový obor rozšiřuje. V dalších letech mě samozřejmě potkají role, které nejsou s mým hlasem spojené jaksi automaticky, ale vývoj hlasu a jeho zrání tomu všemu jde naproti

K jakým rolím byste se ráda posunula?

Ideální cesta je zpívat Janáčka, více než doposud. V létě se vracím ke Kátě Kabanové na anglickém festivalu v Glyndebourne, začátkem a během příští sezóny mě potká i Jenůfa. Zároveň bych chtěla více zpívat Verdiho a světový operní repertoár, abych se neomezila jen na ten český. Zatím zkouším, která role bude nejvhodnější, abych se dobře zavedla i v mezinárodních měřítku. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás na nový repertoár připraví a mít zázemí, podobně jako na Libuši minulý rok.

Připadá vám současný divadelní provoz uspěchaný?

Já moc nemám čas se zaobírat věcmi, které jsou v krátkodobém horizontu. A kvůli tomu, jakým způsobem dnes režiséři pracují a kolik inscenacím věnují času – ať už přípravě, diskusi o ní nebo tomu, jak moc jsou přítomní či nepřítomní během zkušebního procesu. Mám pocit, že diskuse o konceptu, rolích a jejich pojetí, která ještě před lety existovala, se dnes nějak vytrácí. Na druhou stranu musím říct, že mám zatím štěstí na tu hrstku lidí, se kterými pracuju ráda a kteří divadlo dělají poctivě. Jen by to mohlo být častěji. Opačný, direktivní či neuctivý přístup na obou stranách je nepřípustný. 

Vybíráte si jen takové divadelní role, u nichž se umíte ztotožnit s konceptem režiséra? 

Rozhodně. Mám zájem jen o to, co mi přijde smysluplné, čemu věřím a komu věřím. Když se neztotožním s konceptem režiséra nebo bojuji s hudební koncepcí dirigenta, nikdy nemůžu pracovat uvolněně a naplnit představu celého týmu. Taková práce mě pak nebaví a nejsem schopná a vlastně ani ochotná se do ní ponořit na plno. Když už nějakou inscenaci dělám, tak se nejdřív ptám, kdo bude režisér, kdo bude dirigovat, jaký bude tým. Pro mě už není nejdůležitější, že roli budu mít v repertoáru, ale to, s kým na inscenaci spolupracuji.

Několikrát jste zmínila, že máte ráda čas na hudební nastudování. Řekla byste, že z tohoto hlediska spíše než divadelní provoz preferujete koncertní tvorbu?

Mám kvůli tomu ráda koncertní uvádění oper, ale kvalitní divadlo jako takové mi chybí. Upřímně doufám, že se situace změní. A chci zdůraznit, že mi nevadí moderní pojetí. Divadlo je buď dobré, nebo špatné, i klasika může působit kýčovitě a nezajímavě.  

Člověk se rád vrhne do nějaké práce, když ví, že pořád nedělá to samé a že například Zuzanku nebude dělat po sté jako služku, ale může u ní hledat jiné vrstvy. Absolutně v tom nevidím problém. Posouvat významy, to mi vůbec nevadí. Když se v tom nachází i něco dalšího, je to obohacující, nejsme v muzeu. Nepotřebujeme mít Prodanou nevěstu pořád v kroji a s holubičkami a tesat nějaký monument. Ale musí to dávat smysl. Samozřejmě trochu problém to je u vyloženě historických příběhů, ale i u nás máme pár režisérů, kteří si i s těmito složitostmi poradí. Nejhorší jsou polotovary, nedotažené záměry a rezignace na danou látku. 

Ubližuje podle vás zpěvákům v divadlech, že nemají dostatek času na nastudování rolí?

Nesmírně. Člověk musí vědět dopředu, s čím má počítat, kam se má posouvat, co má studovat. Velké role prostě nemůžete studovat dva měsíce dopředu. Někdo to možná dokáže, ale pro nějaké hlubší uchopení, pochopení a usazení role v hlase, není možné takto skákat z trampolíny na trampolínu – ještě v tom zápřahu v divadle, který člověk má – to nejde.

Je pro vás léto obdobím, kdy spíše odpočíváte, nebo naopak jezdíte po festivalech a takzvaně se nezastavíte?

Když jsem před lety nastoupila do Národního divadla, divadelní prázdniny byly v porovnání s dneškem podstatně delší. Potom jsem si vzala svého muže, který naopak na festivalech vystupoval hodně, přičemž se tak nějak v praxi postupně ukázalo, že kdybych po nich začala jezdit i já, vůbec bychom se neviděli. Proto jsme měli léto vždycky pohodové a rodinné, což se v posledních letech trochu mění. Letos strávím celé dva a půl měsíce v Glyndebourne v Anglii, a naopak rodina přijede za mnou. 

Společně s manželem Adamem Plachetkou jste nedávno vydali operetní CD a objevili jste se v několika společných projektech. Máte nějaké další společné plány?

Ono je fajn, když občas nepracujeme společně. (smích) Není to o tom, že bychom neradi spolupracovali, ale když se vidíme doma a ještě spolu pak zpíváme, tak času na jinou debatu než na toto téma příliš nezbývá. A je to někdy zkrátka náročné.

Nicméně mně – a myslím si, že i Adamovi – by se moc líbilo, kdybychom dokázali někdy najít společný čas na Mahlerův písňový cyklus Chlapcův kouzelný roh. Jsem velká fanynka Mahlerova díla a mému muži by tento cyklus velice slušel, i když jsme se v minulosti na tom častokrát neshodli. Vše má svůj čas a když se pouštíme do nějakých společných věcí nebo do natáčení, musí to mít hlavu a patu. 

Nedávno jste vystoupila v Mahlerově Osmé symfonii na Pražském jaru. (Reflexe ZDE.) Je symfonická tvorba něco, co vás také láká více zařazovat do repertoáru?

Koncertní tvorba mě obecně moc baví, člověk se může plně oddat hudební stránce věci. Když má na to ještě ten časový luxus, jako v tomto případě, je o zážitek na obou stranách postaráno. Obrovsky mě baví hudební vycizelovanost, pátrání po detailech a hudebních souvislostech. 

Gustav Mahler a Richard Strauss jsou pro mě dokonalé skladatelské osobnosti a k jejich hudbě se vždy ráda vracím. Part druhého sopránu v Osmé symfonii je neuvěřitelně fyzicky náročný a nezadá si s návštěvou posilovny. Nakonec si ale tělo zvykne, přijme zátěž a dokáže se vypracovat do stavu, kdy mu nečiní potíž se s tímto partem každý den konfrontovat. 

Na tiskové konferenci k uvedení „Symfonie tisíců“ přítomní pěvci hodně mluvili o tom, že je pro ně toto dílo velice silný hudební i duchovní zážitek. Vnímáte to také tak?

Ano, rozhodně. Dvě části, do kterých Mahler své dílo rozdělil, spojuje svou monumentalitou základní myšlenka: síla, která dokáže povznést a ukazuje nám vyšší smysl a cíl lidského bytí. Jeho hudba vás dokáže donutit se zastavit a přemýšlet nad nějakou vyšší instancí, nad tím, jak všechno má své zákonitosti, svůj čas a svá pravidla. Už při prvním poslechu jsem měla až transcendentální pocit a to jsem nebyla ani zdaleka vtáhnuta do samotného tvůrčího procesu. Byla to opravdu nádherná cesta dalšího hudebního poznání.

Na jaké role, které jsou před vámi, se těšíte a jaké máte plány na příští sezónu?

Jak jsem již zmínila, za pár dní začínám svoji novou sezónu Káťou Kabanovou v Glyndenbourne. Na to se obrovsky těším. Na začátku příští sezony mě čeká na festivalu Dvořákova Praha kurátorská pozice, kde mám na starost čtyři koncerty v komorním cyklu. Dramaturgicky propojují dílo Antonína Dvořáka a jeho dalších kolegů světové písňové literatury. Na konci roku odjíždím do švýcarského Frieburgu zpívat Rusalku. Po novém roce to bude Čertova stěna v Brně, na jaře příštího roku mě čeká vstup do inscenace Verdiho Otella ve Státní opeře a konec sezony zakončím Jenůfou v Národním divadle. Do toho mám spoustu krásných koncertních projektů skrz celou sezónu. Debutuji v Londýně a Madridu, vracím se do Hamburku, Vídně i Bamberku.