„Je něco zcela výjimečného dělat barokní hudbu na místě s tak bohatou historií a kouzelnou atmosférou.“

„Passione d’amore spojuje árie a duety z Händelova Julia Cesara a Vivaldiho Il Giustina.“

„Postavy spojuje vášeň vložená do hudby a intenzita jejich vnitřních životů a citových prožitků: obě jsou to silné ženy, které se pohybují ve světě moci a mnoho riskují.“

Letní slavnosti staré hudby letos vyvrcholí 5. srpna v kostele sv. Šimona a Judy koncertem s podtitulem Passione d’amore. Hvězdou večera bude mezinárodně uznávaná ukrajinsko-německá sopranistka Kateryna Kasper, jejíž repertoár sahá od barokní opery přes oratoria až po písňovou tvorbu a která sbírá uznání na předních evropských i zámořských scénách. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje nejen své interpretační pojetí italské barokní hudby, ale i osobní vztah, který má ke zvolenému repertoáru. Na koncertě se představí společně s českým barytonistou Romanem Hozou a ansámblem Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové.

Co pro vás osobně znamená vystoupení v Praze na Letních slavnostech staré hudby?

Do Prahy se vracím velmi ráda – vystupuju tu teprve podruhé, ale město jsem si opravdu zamilovala. Je něco zcela výjimečného dělat barokní hudbu na místě s tak bohatou historií a kouzelnou atmosférou.

Jde o vaši první spolupráci s ansámblem Collegium Marianum?

Je to moje první spolupráce s Collegiem Marianum a moc se na ni těším. Být součástí tohoto festivalu po boku souboru tak hluboce spjatého s barokním repertoárem a sdílet tuto nádhernou hudbu s novým publikem mi připadá přirozené, inspirativní a skutečně smysluplné.

Jak jste vybírali repertoár pro koncert Passione d’amore?

Passione d’amore spojuje árie a duety z Händelova Julia Cesara a Vivaldiho Il Giustina. Zatímco Giulio Cesare je jednou z nejoblíbenějších a nejčastěji uváděných Händelových oper, Il Giustino je na jevišti k vidění jen zřídkakdy celý – přesto je to skutečný hudební skvost, který zdaleka přesahuje slavnou árii Vedrò con mio diletto.

Co tato dvě díla spojuje?

Zajímavé je, že obě opery měly premiéru ve stejném roce 1724, jedna v Londýně, druhá v Římě. Händelovu Kleopatru původně zpívala slavná sopranistka Francesca Cuzzoni, zatímco Vivaldi napsal roli Arianny pro sopránového kastráta, má proto mimořádné hlasové nároky a výrazový rozsah.

Obě postavy jsou hnány láskou, ale jejich cesty jsou velmi odlišné. Kleopatra je svůdná, ale ve své zranitelnosti hluboce lidská, zároveň ale jedná i s ohledem na politickou strategii. Arianna je odvážná, citově přímá – bojuje za lásku, čelí zradě a nebezpečí. Spojuje je vášeň vložená do hudby a intenzita jejich vnitřních životů a citových prožitků: obě jsou to silné ženy, které se pohybují ve světě moci a mnoho riskují.

Máte k některému z děl nebo árií v programu hlubší osobní vztah?

Letos na podzim budu debutovat jako Kleopatra – v roli, o které jsem snila už mnoho let. Ačkoli jsem ztvárnila mnoho Händelových hrdinek, Kleopatra je pro mě nová; je to postava, jejíž charakter ve své celistvosti musím teprve plně objevit. V Praze budu zpívat její árie na veřejnosti vůbec poprvé, což činí tento okamžik pro mě osobně velmi výjimečným.

K Arianně mám silnější osobní vztah. Před třemi lety jsem ji ztvárnila v Berlínské státní opeře a měla jsem velkou radost, že jsem tuto odvážnou, vtipnou a statečnou ženu přivedla k životu.

Co je podle vás největší výzvou při interpretaci staré hudby, zejména barokního repertoáru?

Barokní hudba je plná barev, gest a emocionální složitosti. Vyžaduje jak pěveckou disciplínu, tak představivost, a to i proto, že skladby z této doby vyžadují od interpreta nejrůznější ozdoby podle jeho „dobrého vkusu“ a také vymýšlení zcela volné alterace v da capo partech. Její rytmický „drive“, ornamentika a jedinečný výrazový jazyk činí z interpretace s dobovým porozuměním výzvu i dar. Tato hudba přímo promlouvá k našemu srdci, ale zároveň vyžaduje pečlivou rovnováhu mezi historickým stylem a osobním projevem. Pro mě je skutečnou výzvou, aby tyto emoce působily svěže a opravdově i dnes, aniž by se ztratila hloubka a elegance stylu.

Jak byste pozvala nebo povzbudila k návštěvě koncertu posluchače, kteří třeba nemají se starou hudbou příliš zkušeností? Co mohou očekávat?

Řekla bych: „Nechte se překvapit!“ Stará hudba zdaleka není zaprášená – je plná života, smyslnosti, dramatičnosti a syrových emocí. Udivuje mě, jak k nám tyto příběhy a pocity i po tři sta letech stále tak hluboce promlouvají. Jsou lidské a nadčasové. Pokud se jim otevřete, objevíte intenzivní a dojemný zážitek, který ve vás zůstane ještě dlouho po skončení koncertu.

foto: web interpretky