„Každý nástroj je jedinečný a jedinečně zní. Je to trochu jako s našimi otisky prstů.“ 

„Jsem typ člověka, který ‚rád hraje všechno‘.“

„Když hraju, snažím se charakter skladby převést do obrazu, příběhu nebo emoce.“

V řadě varhanních koncertů, kterou v letošním roce přichystal Festival Krumlov, se objevuje mimo jiné jméno čtyřiadvacetileté rakouské varhanice Kathariny Zauner. Ta bude poslední červencový den jedním z aktérů festivalové novinky v podobě Kaplického dne hudby. Ačkoli o sobě tvrdí, že je ‚venkovský balík‘, hudbě se věnuje od osmi let a přes lineckou Brucknerovu akademii pro nadané studenty se dostala na univerzitu do Vídně, kde aktuálně studuje varhanní hru a hudební výchovu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří nejen o své snaze číst mezi notami a vyprávět hrou příběhy, ale také o realitě hudební scény v Rakousku, která mnoho uplatnění pro varhaníky neskýtá…

K varhanám jste se dostala náhodou, že? Začínala jste jako pianistka…

Ano, přesně tak… Stejně jako mnoho jiných varhaníků jsem i já začínala hrát nejprve na klavír. A protože moje učitelka klavíru hrála i na varhany a učila na ně, díky ní jsem se k varhanám dostala.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se poprvé posadila k velkým varhanám v kostele? 

Poprvé jsem na kostelní varhany hrála, když mi bylo asi čtrnáct let. Pamatuju si, že mě fascinovaly různé zvuky, které lze na varhanách vykouzlit. Velký dojem na mě ale udělalo také to, jak kostelní prostor a nástroj patří k sobě a jak spolu ladí.

Během studia a počátečních let vaší profesní dráhy jste potkala mnoho inspirativních učitelů a mentorů. Jen mistrovské kurzy jste absolvovala u Bina Bryndorfa, Hannfrieda Luckeho, Silvy Manfrè nebo Matthiase Maierhofera. Kdo vás ovlivnil nejvíce?

Je mnoho lidí, kteří mě na mojí hudební cestě doprovázeli, podporovali a inspirovali, je tedy celkem těžké jmenovat konkrétní jména, aniž bych na někoho zapomněla… Samozřejmě to byli a jsou moji učitelé a profesoři, kteří člověka provokují, vyžadují nastudování literatury a motivují vás k dalšímu úsilí. Kromě nich je ale mnoho lidí, kteří vás povzbuzují nebo podněcují k zamyšlení – moje rodina, přátelé, spolužáci, posluchači…

Na konci července navštívíte festival v Českém Krumlově. Předpokládám, že to bude váš český debut?

Ano, bude a moc se na to těším!

Už jste měla možnost prohlédnout si varhany v Kaplici, abyste si připravila odpovídající program, nebo se s nimi seznámíte až těsně před vystoupením?

Doposud jsem v Kaplici nebyla, ale nechala jsem si předem poslat fotografie varhan a registrů, abych mohl posoudit, jaká literatura se na tomto nástroji dobře hraje. Před koncertem si ale ještě udělám čas, abych se s varhanami blíž seznámila.

Můžete nám představit dramaturgii svého koncertu? Proč jste se rozhodla pro díla Bacha, Brucknera a Mendelssohna-Bartholdyho, tedy pro relativně tradiční program?

Pořadatelé festivalu požadovali, aby program obsahoval skladbu od Brucknera. Prošla jsem si tedy literaturu a rozhodla se pro Předehru a fugu c moll. Skladby Mendelssohna-Bartholdyho a Bacha jsem zvolila z různých důvodů. Jednak bych ráda vždy předvedla různé barvy zvuku a různé charaktery hudby a samozřejmě hrají roli také rejstříky varhan, délka koncertu, literatura, kterou právě studuju a pokud možno také tóniny a jejich souvislosti.

Varhany jsou osobitý nástroj s bohatou historií. Co vás na nich obecně nejvíce fascinuje?

Každý nástroj je jedinečný a jedinečně zní. Je to trochu jako s našimi otisky prstů. Je těžké najít dvoje stejné varhany. Také mám ráda, když mě něco provokuje, a to varhany dělají (smích), jak po technické stránce, co do koordinace, tak svou jedinečností. S tím souvisí i to, že se člověk musí na každý nástroj znovu naladit a poslouchat ho jinak.

Který varhanní nástroj se vám do paměti vryl obzvláště výrazně?

To je velmi těžká otázka, protože existuje tolik krásných nástrojů… Jedním z mých oblíbených je určitě nástroj Wöckherl z roku 1642 umístěný ve františkánském kostele ve Vídni, protože má zcela jedinečný zvuk. Také chór, ve kterém se varhany nacházejí, mi vyzařuje uklidňující a příjemnou atmosféru.

Váš repertoár sahá od baroka až po jednadvacáté století. Jsou vám určité epochy nebo skladatelé bližší, nebo se jedná spíše o jednotlivé skladby?

Jsem spíše typ člověka, který ‚rád hraje všechno‘. Možná na začátku potřebuju trochu času, abych se do skladby vžila a zahrála ji, ale čím déle dané dílo hraju, tím více si ho vážím.

A jaký je váš vztah k improvizaci?

Jelikož jsem dosud hrála hlavně standardní varhanní literaturu, nemám s improvizací ještě tolik zkušeností. V rámci studia se ale právě začínám do tohoto tématu více nořit.

Zastavme se u interpretace. Přistupujete k ní spíše emocionálně, nebo analyticky? Mění se nějakým způsobem váš přístup s rostoucími zkušenostmi?

Jsem spíš emocionální typ, ale snažím se k dílu přistupovat i analyticky, protože je vždy užitečné vědět, co člověk hraje. Při interpretaci považuju za velmi prospěšné odložit dílo a po nějaké době se k němu vrátit, protože při opětovném cvičení člověk vidí a slyší jeho nové aspekty. A samozřejmě: čím více skladeb člověk hrál, čím více hudby naposlouchal, čím více nástrojů si osahal, tím více může tyto zkušenosti promítnout do své hry.

Vaším hezkým hudebním mottem je citát Carla Philippa Emanuela Bacha: „Hudba by měla být hrána z duše, ne jako drezurovaný pták.“

Hudba má sílu v člověku něco vyvolat, dát člověku něco pocítit, vzbudit v něm emoce. Podle mého názoru je to ale možné pouze tehdy, když je hudebník ochoten dát něco ze sebe, vložil do hudby něco osobního a sdílet to s posluchači. Nejde to, aniž by četl mezi notami…

V jednom z vašich rozhovorů jste také uvedla, že hudba pro vás znamená „vyprávět příběhy“. Jaký příběh byste chtěla vyprávět na festivalovém koncertu v Kaplici? 

Když hraju, snažím se charakter skladby převést do obrazu, příběhu nebo emoce. Tak se z majestátní a dramatické Brucknerovy předehry stává vzrušující milostný příběh. U Mendelssohna se zase například nechávám inspirovat textem chorálu, který zhudebnil ve své sonátě (ve Varhanní sonátě č. 6 d moll, op. 65 – pozn. red.). Podle mého názoru je možné cítit a slyšet, zda hráč hraje tón po tónu, nebo zda má o skladbě nějakou představu, klidně i mimohudební…

Co si myslíte o budoucnosti varhanní hudby v digitálním věku?

Myslím si, že nejen varhanní hudba s jejími hudebníky zůstane zachována, zejména z výše uvedených důvodů. Protože posluchači chodí na koncerty, aby zažili něco lidského a osobního. Domnívám se ale také, že v budoucnu bude zapotřebí mnoho kreativních koncertních aranžmá a nápadů, aby hudba stále dokázala přilákat široké publikum.

Co byste doporučila mladým lidem, kteří uvažují o studiu varhan nebo klasické hudby obecně?

Z rakouského a svého osobního pohledu mohu říct, že v oblasti varhan bohužel není mnoho pracovních příležitostí a často je třeba mít hodně štěstí a být ve správný čas na správném místě. Nicméně si myslím, že pokud má člověk nadšení pro varhany a hudbu obecně a má možnost je studovat, měl by to rozhodně udělat. Doporučovala bych ale nestudovat „naslepo“, důležité je mít na paměti i jiné možnosti a zájmy.

Jak vidíte svou budoucnost? Chcete se stát varhanicí v kostele, nebo se věnovat koncertní činnosti?

Kromě hudby studuju také učitelství pro základní školy a díky tomu jsem si uvědomila, že mě práce s dětmi a mladými lidmi nesmírně baví. Dokážu si velmi dobře představit kombinaci výuky a koncertování. Jsem zvědavá, co mi budoucnost přinese…

Jaké další zajímavé koncertní projekty máte před sebou?

Společně s dalšími dvěma kolegyněmi bych chtěla v adventním období zorganizovat několik koncertů s ansámblovou a varhanní hudbou v různých obcích v Horním Rakousku. Se svou bývalou spolužačkou bychom také chtěly v příštím roce přichystat něco v oblasti výuky hry na varhany pro děti. A od března odjíždím na několik měsíců do Německa na Erasmus.

A závěrem: Prozradíte nám, co vás kromě hudby v každodenním životě nejvíce baví nebo inspiruje?

Jsem opravdový ‚venkovský balík‘ a velmi ráda trávím čas v přírodě, dýchám čerstvý vzduch, sbírám dojmy a prostě vypínám. Jinak jsem téměř každý den v kuchyni, protože strašně ráda vařím…