„Na začátku padesátých let, v kontextu poválečné avantgardy, je opera Čím lidé žijí z dnešního pohledu skoro zjevením.“

„Režisér Jiří Nekvasil použil nahrávku Jiřího Bělohlávka a obdařil ji spolu s výtvarníkem Jakubem Kopeckým poetickou, čistou a hravou vizualizací.“

„Nedlouhému dílku, i v jednoduchosti myšlenkově hlubokému a opravdovému, ztvárnění mimořádně šikovně a opravdu na míru padne.“

Podobenství, pohádka, lidová koleda, pastorální moralita…? Televizní opera Bohuslava Martinů Čím lidé žijí je krásným překvapením. Dráždí i hladí prvoplánovým křesťanským poselstvím i svou krystalickou jednoduchostí. Nejde o nic méně, ale ani o nic více než o ševce, který rozjímá nad Písmem a který díky tomu během jednoho všedního dne správně pozná ve svých bližních Krista… Sobotní vysílání ČT art operu předložilo jako klenot: přístupný nabádavý příběh, obrázek ze starých časů, adventní či předvánoční vzkaz.

Česká televize v rámci vysílání k jubileu Bohuslava Martinů nabídla o víkendu i nové, respektive první tuzemské televizní zpracování jeho komorní opery Čím lidé žijí, zkomponované podle povídky Kde je láska, tam je i Bůh od Lva Nikolajeviče Tolstého. Režisér Jiří Nekvasil použil audio nahrávku Jiřího Bělohlávka z roku 2014 a obdařil ji spolu s výtvarníkem Jakubem Kopeckým poetickou, čistou a hravou vizualizací, která se ideálně pojí k průzračné struktuře partitury a k nekomplikované zápletce příběhu. Není ani realistická, ani surrealistická, drží nadsázku a stylizaci a nesklouzává přitom do pouhé artistní hry ani do odtažité formálnosti. Nedlouhému dílku, i v jednoduchosti myšlenkově hlubokému a opravdovému, toto ztvárnění mimořádně šikovně a opravdu na míru padne.

Na začátku padesátých let, v kontextu poválečné avantgardy, je opera Čím lidé žijí z dnešního pohledu skoro zjevením. Přesněji, v hudební tvorbě své doby; ale nikoli při zpětném pohledu na tvorbu Bohuslava Martinů. Má totiž líbeznost ještě nenapsané kantáty Otvírání studánek, má evangelijní prostotu dosud nezkomponované kantáty Hora tří světel i duchovní patos zatím neexistující opery Řecké pašije. Je záměrně lidová. Kdyby nešlo o Martinů, v jehož hudbě se podobně lyrické výjevy vyjímají moc pěkně, mohl by si člověk myslet, že jde snad málem o provokaci. Komorní opera tohoto charakteru a znění by mohla hypoteticky svou mimořádnou přístupností hudebně vyhovět snad dokonce československým ideologům horujícím v té době pro umění určené pro lid, kdyby ovšem nešlo o hodnoty a okolnosti s realitou budování socialismu neslučitelné, totiž o biblický námět a autora žijícího v Americe.

Bohuslav Martinů ve stejném roce 1952 napsal i druhou operu podobné poetiky a určení, Ženitbu. Podle druhého ruského klasika – Gogola. Obě uvedla o rok později newyorská televize. Příbuznost s dřívějšími rozhlasovými operami Veselohra na mstě a Hlas lesa je zřejmá, přinejmenším v tom, že skladatel výrazně přizpůsobil koncepci i výrazové prostředky nezvyklému žánru. Cítil, že opera v novém televizním médiu (i v rozhlase, tam dokonce bez vizuálního dojmu) vyžaduje nekomplikovanost, jednoduchost a přehlednost, a to ve struktuře, ve zvuku i v účinku. Toto poznání, odhad i přesvědčení, ho vedlo k oproštění všeho, co užil; jeho zručnost, intuice a cit (a nebojme se ani slova genialita) spočívá v tom, že se ani v nejmenším nedostal pod hranice svého standardu. Třebaže je hudba opery Čím lid žijí tak vzdálená neoimpresionistickému symfonismu velkých koncertních děl ze stejné doby.

Jiří Bělohlávek natočil dílko, v anglickém originálu What Men Live By, na koncertě České filharmonie a komorního sboru Martinů Voices v Rudolfinu v roce 2014. Nahrávka, teprve dva roky k dispozici na CD, byla a je sama o sobě nádherným počinem. O orchestr tolik nejde, není velký, spíše šlo o pochopení náboje díla: o idylické, upřímně opravdové, naléhavé, intenzivní, ale přesto věcné, nijak romantické naladění. Sóla na disku zpívají Ivan Kusnjer, Jaroslav Březina, Jan Martiník, Petr Svoboda, Lucie Silkenová a Ester Pavlů. Jako vypravěč účinkuje se skvělou angličtinou (a záměrně bez patosu profesionálního herce) houslista Josef Špaček a zapojen byl také chlapec, Lukáš Mareček. Televizní ztvárnění přidává postavu ševce ztvárněnou slovenským hercem Csongorem Kassaiem a rázovité figurky, které jsou hlavními protagonisty děje, vedle toho nechává zpívat sbor a komentátora, vesměs s přiznaným playbackem. Hrané postavy většinou zpěv neimitují; do poetiky zdůrazňující odstup od děje a oscilující mezi realismem a náznakem patří i převažující okamžiky znějícího zpěvu a nezpívajícího herce. Ozvláštňuje to a nijak neruší… A televize samozřejmě přidává české titulky.

Příběh důrazem na pomoc bližním předvádí, jak žít podle evangelia, ale nejde o agitku; ani na vteřinu nemizí umělecká stylizace. Opera obrazově působí kouzelně naivně a líbezně, zarámování do úvodního a závěrečného rodinného tabla, do vánoční scény s rozbalením knížky a jejím otevřením na plastickém vystřihovaném obrázku, dělá z celého třičtvrtěhodinového výjevu téměř betlém. Vysílání v adventní čas bylo načasováno ideálně.

Foto: Petra Hajská, Fb festivalu Zlatá praha