„Česká filharmonie s dirigentem Robinem Ticciatim ztvárnila partituru v souladu s autorovým popisem.“

„Dirigent Robin Ticciati vedl orchestr v Schumannově houslovém koncertu s klidem, vyrovnaností, bez romantických gest.“

„Provedení Fantastické symfonie se tak jevilo jako báječná exkurze programem, který stvořil geniální Berlioz v mimořádném tvůrčím zjevení.“

Mezinárodní festival klasické hudby Dvořákova Praha nabídl v pozdní části svého programu lákavý koncert norské houslové virtuosky Vilde Frang a České filharmonie s progresívním dirigentem Robinem Ticciatim. Konal se 19. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Vilde Frang hrála tajuplný houslový koncert Roberta Schumanna a filharmonie uvedla legendární Fantastickou symfonii Hectora Berlioze. Očekávání mimořádného zážitku se naplnilo. 

Čtenáři portálu KlasikaPlus.cz jistě nepřehlédli červnový rozhovor s Vilde Frang u příležitosti letošního ročníku Smetanova Litomyšl, kde norská houslová virtuoska hrála Beehovenův houslový koncert. Jedna z otázek, na které odpovídala, se zabývala tématem uvádění neznámých koncertů – to by mohlo korespondovat také s koncertem, který hrála v Rudolfinu s Českou filharmonií vedenou dirigentem Robinem Ticciatim. Frang tehdy v rozhovoru projevila překvapení, že se o nějakých koncertech mluví jako o neznámých. Koncert pro housle a orchestr d moll, WoO 23 Roberta Schumanna, kterým zahájila program, byl ale skutečně po dlouhý čas neznámý.

Text programové brožury uvádí poutavou, až senzační, rozsáhlou črtu o genezi díla. Prostá fakta jsou následující. Schumann psal svůj pozdní houslový koncert d mol v Düsseldorfu mezi 11. zářím a 3. říjnem 1853 pro houslistu Josepha Joachima. Byla to po Fantazii C dur, op. 131 další skladba pro Joachima a naposledy se podílel jednou větou (s Brahmsem a jeho žákem Albertem Dietrichem) na Sonátě pro housle a klavír „F-A-E“ také pro Joachima. Ale mistr, který platil v té době v Německu za autoritu, houslový koncert, který mu byl věnovaný, nikdy veřejně nehrál. (Podobně naložil Joachim také s Houslovým koncertem Antonína Dvořáka, třebaže se velkou měrou podílel na jeho zrodu a konečné verzi.) Ale už v říjnu roku 1853 sice koncert s Hannoverským dvorním orchestrem přehrál, ale po Schumannově pokusu o sebevraždu v únoru následujícího roku si rukopis schoval a poté ho v závěru života uložil do Pruské státní knihovny v Berlíně. Ve své závěti uvedl, že dílo nesmí být ani hráno, ani vydáno po sto let po skladatelově smrti, tedy do roku 1956. Jeho praneteř Jelly d’Arányi ale podmínky závěti nedodržela a dosáhla provedení koncertu v roce 1937. Nebylo jí ale přáno koncert premiérovat, hrála ho až po Georgu Kulenkampffovi a Yehudi Menuhinovi v roce 1938 v londýnské Queens Hall se Symfonickým orchestrem BBC. Od té doby je koncert na světě a jeho současný život začal v roce 1988, kdy se rakouský houslista Thomas Zehetmair vrátil k původnímu Schumannovu rukopisu. V současnosti jsou ke slyšení nahrávky s Isabelle Faust, Gidonem Kremerem i Joshuou Bellem.

Na stránkách tohoto portálu jsem psal o provedení Schumannova houslového koncertu d moll v dubnu tohoto roku na festivalu v Příbrami, kde ho hrála Antje Weithaas za doprovodu Drážďanské filharmonie s dirigentem Markusem Poschnerem. (Reflexe ZDE.) Platí tedy, že Vilde Frang by se právem mohla divit, pokud by se o tomto koncertu mluvilo jako o neznámém, třebaže se jako takový jeví.

Houslový koncert d moll Roberta Schumanna má tři věty, jejichž rozvrh je lehce neobvyklý, neboť finální věta není typické bravurní presto ve vítězné dynamice. Česká filharmonie s dirigentem Robinem Ticciatim ztvárnila partituru v souladu s autorovým popisem – v první větě energicky, ale ne moc rychle –, Frang se ale stejně energicky vrhala do technicky virtuózních arabesek. Byla obdivuhodná v perfektní prstové zběhlosti a vedení smyčce se současným pódiovým pohybem, takřka zdravě zarputilým. V běhu sotva postřehnutelných not v proměnlivých polohách nebylo možné potěšit se barvou tónu, kterou se ale prezentovala v mírnějším pohybu, zejména při hře ve spodní poloze. A vyzrálost své tónové kultury vložila do krásné pomalé věty i živého, ale ne rychlého finále. Po provedení koncertu přidala Gigu ze Sonaty da camera od barokního komponisty Antonia Montanariho. Česká filharmonie hrála precizně sotva atraktivní Schumannovu partituru, kterou Joachim tajil před světem a občas se zazdálo, že na jeho úsudku něco pravdy je. Dirigent Robin Ticciati vedl orchestr v Schumannově houslovém koncertu s klidem, vyrovnaností, bez romantických gest a chvíle pro jeho exhibici přišla po přestávce, kdy byla na programu Fantastická symfonie, op. 44 Hectora Berlioze.

Česká filharmonie hrála toto programní dílo s naprosto vrcholným provedením od úvodního „opiového“ Snu a fantastických Vášní po finální pekelný Sabat čarodějnic. A Ticciati byl nedílně účasten. Jeho postoj se radikálně proměnil. Před orchestrem náhle prožívala zvukové proměny vitální bytost, jejíž gestické appassionato splývalo s hudbou. Lehkost a elegance třídobého taktu v druhé části byla projevem čiré hudební radosti, v pravý čas překryté náhlým zjevením neodbytného příznačného motivu, který buď připraven nebo náhle byl do hudby implantován, aby nezúčastněně vystoupil. Stále soustředěný dirigent přenechal pak další dění velkému sólu. Bukolickou náladu třetí části stvořilo mámivé sólo anglického rohu s následnou prezentací dřevěných dechových nástrojů a idée fixe obsedantně vstupující na scénu. Mimořádně působivě stvořil Ticciati s orchestrem cézuru po tympánové scéně se čtyřmi hráči, než se znovu ujal anglický roh svého vábivého díla. Čtvrtou epizodu v pochodovém rytmu korunovaly sugestivní zvony, epizoda baterie bicích nástrojů s hlaholícími žesti a příznačný motiv uvedl na scénu tvrdošíjně znějící klarinet. Finale hrála filharmonie s excelentním zapojením žesťových nástrojů, včetně zdvojených tub, houfem kontrabasů a violoncell, baterií bicích. Veškeré nástroje bohaté instrumentace, včetně dvou harf, byly na scéně prezentovány ve svých rolích v průběhu Fantastické symfonie v maximálním nasazení a s přehledem, který demonstroval výjimečnost orchestru i okamžiku provedení. Provedení Fantastická symfonie se tak jevilo jako báječná exkurze programem, který stvořil geniální Berlioz v mimořádném tvůrčím zjevení. A Robin Ticciati byl s filharmonií dokonale srozuměn.

Dovětkem koncertu byla pro některé s návštěvníky beseda moderovaná Jiřím Vejvodou, který zprostředkoval mnohé názory a osobní momenty umělců – sólistky Vilde Frang a dirigenta Robina Ticciatiho. Nepochybně se tento koncert stal dalším zlatým hřebem programu letošního 18. ročníku festivalu Dvořákova Praha.

Foto: Petra Hajská / Dvořákova Praha