„Richard Strauss posunul Wildovo symbolistické drama do podoby expresionistické opery a příběhu dal daleko více syrovosti, explozí a erotického napětí.“

„Brněnská Salome se může opřít o tři základní pilíře: téměř bezchybné hudební nastudování Marko Ivanoviće, režijní vedení a skvělé herectví.“

„Salome osobně považuji za jednu z nejnáročnějších operních rolí vůbec.“

Jednou z posledních inscenací letošního ročníku festivalu Opera se stala Straussova Salome v podání Národního divadla Brno. O tom, že půjde o mimořádnou událost, svědčilo hned několik indicií – především bylo představení dlouho dopředu beznadějně vyprodané, budova Státní opery doslova praskala ve švech. A na představení se přišlo podívat spolu s ministrem kultury i mnoho osobností z kulturního života včetně sólistů Národního divadla v Praze.

Dalším parametrem neobyčejné události bylo, že se jednalo o logisticky vůbec nejnáročnější představení celého festivalu, jen postavení scény zabralo dva dny. A není divu: brněnská Salome je z dílny hvězdného režiséra Davida Radoka, jehož inscenace jsou inteligentní, promyšlené a systematické. (Ostatně v Brně mimo jeho Salome dávají i Rusalku a Věc Makropulos, jejichž kvalita je nesporná.) Navíc inscenace získala v roce 2023 ocenění Hudební divadlo roku a Jaroslav Březina si za roli krále Heroda odnesl Thálii.

Richard Strauss vycházel z konceptu hry Salome od Oscara Wilda. Ten ji celou založil na dvou drobných zmínkách v Matoušově a Markově evangeliu v Novém zákoně, jejich význam ale změnil. Nový zákon totiž jméno Salome vůbec nezmiňuje a dívku využívá jen jako nástroj v rukou její matky Herodias. Hra Oscara Wilda důležitost druhé figury upozaďuje, a naopak veškerou důležitost, dramatičnost, akci a nebezpečí svěřuje Salome. Také král Herodes doznal ve Wildově dramatu posunu. Zatímco Bible ho líčí jako slabého a zdráhavého, ve hře i opeře jej ovládá chtíč, paranoia, vědomí vlastní důležitosti a s ní spojená teatrálnost.

Richard Strauss posunul Wildovo symbolistické drama do podoby expresionistické opery a i když většinu látky ponechal, změnil vyznění celého příběhu, dal mu daleko více syrovosti, explozí, erotického napětí a téměř hororového vyznění. Wildova psychologicko-lyrická hra na operním jevišti vyznívá tedy úplně jinak. Lví podíl na této přeměně má především nádherná orchestrace. Je to právě hudba, která odstiňuje, dramatizuje celý příběh a žene ho vpřed. A byla to právě nová a neobyčejně krásná hudba a plný tzv. straussovský orchestrální zvuk, který zajistil, že Salome přežila ohromný skandál po premiéře i četné zákazy uvádění. Pokud bych mohl mít jedno přání, bylo by to sedět 9. prosince 1905 v hledišti Drážďanské opery a sledovat bezprostřední reakce publika…

Richard Strauss nejenže vytvořil první moderní operu a nabídnul posluchačům zvuk, na který nebyli zvyklí, včetně mnohých novot, z nichž zmiňme třeba absenci předehry, ale zároveň zbořil všechna myslitelná i nemyslitelná operní tabu včetně krvesmilstva a morbidní erotické obsese či nekrofilie. I dnes, po téměř sto dvaceti letech, Salome v některých divácích vyvolává odpor, zejména je-li ztvárněna tak syrově a dramaticky s akcentem na dekadentní prostředí v Herodově paláci, jako tomu je v Radokově režii. Ta byla ostatně skvěle popsaná mj. v recenzi Karly Hofmannové po brněnské premiéře ZDE a není potřeba, abych o ní opět pojednával.

Nicméně u jedné věci bych se chtěl zastavit. David Radok bezesporu tíhne k možnostem činoherního divadla v opeře a k nabízejícím se významům díla. Ty jsou pro něj důležitější nežli dokonalé spojení libreta se scénou, čili jednoduše řečeno symboly a emoce jsou zde důležitější nežli realita. Je zároveň nesmírně inteligentním umělcem, a proto si nedovolí sklouznout do vyložených nesmyslů; a tak si takto promyšlená inscenace, včetně kostýmů (Zuzana Ježková), může dovolit být ukotvena v jakémsi bezčasí, starý římsky cihlový palác může mít moderní přístavbu (scéna Dragan Stojčevski) a Salome může vyznávat touhu k Jochanaanovým černým vlasům, přestože ho ztvárňuje postava s vlasy světle hnědými. 

Ještě dál zašel se svou Salome Mariusz Treliński v posledním nastudováním tohoto díla Národním divadlem v Praze před deseti lety. Ač pro mnoho kritiků i diváků byla jeho vize nestravitelná, odhalil v opeře ještě více symbolů a emocí, včetně toho, že namísto tance sedmi závojů Salome vzpomíná na to, jak ji Herodes v dětství zneužíval. 

Brněnská Salome se může opřít o tři základní pilíře: prvním je téměř bezchybné hudební nastudování Marko Ivanoviće a výkon Orchestru Janáčkovy opery, který ze Straussovy partitury vytěžil maximum zvuku, nádherně odstiňoval dramatické pasáže a hnal dílo k nevyhnutelnému sebezničujícímu konci. Druhým pilířem je režijní vedení a třetím skvělé činoherní herectví všech hlavních osob. Nicméně navzdory tomu všemu je opera především o krásných hlasech, tak se tedy věnujme pěvcům, kteří vystoupili na scéně Státní opery pondělního večera.

Vít Nosek, velitel Narraboth nešťastně zamilovaný do Salome, se mohl spolehnout na pěkně vedený hlas s příjemnou barvou a jistými výškami, jen se mi občas zdálo, že pro roli by mohl mít větší hlasový objem. Podobný dojem jsem měl i z výkonu finského basbarytonisty Tuomase Pursia. I jeho hlas se dobře poslouchal a byl spolehlivý, ale role Jochanaana si žádá medvědí sílu a energii, která mu bohužel scházela, a navíc v některých jeho výškách byla až příliš patrná fyzická námaha. Hezky sezpívaný sbor pěti židů (Zbigniew Malak, Pavel Valenta, Petr Levíček, Michael Robotka, Kornél Mikecz) skvělě vystihl absurdní hádku nad autentičností „Jana Křtitele“, během níž Josef Škarka v roli Prvního vojáka stírá ze země Narrabothovu krev. Tento basista ještě pěkně ztvárnil Prvního Nazarejce v krátké árii o příchodu mesiáše stále s rukami od krve.

Se svými rolemi se úspěšně popasoval i královský pár, resp. Eva Urbanová v roli Herodias a Jaroslav Březina jako Herodes, jakkoliv jejich party nejsou tak náročné a exponované jako role Salome a Jochanaana a z velké části „jen“ deklamují. Oba si zaslouží speciální pochvalu za skvělé herectví: Březina ztvárnil vývoj postavy od ješitného mocnáře až po zbabělce ve špinavém tílku, zatímco Eva Urbanová byla egoistickou záštiplnou matrónou z nejvyšší společnosti; scéna kdy labužnicky ochutnává víno a lakonicky večeří, zatímco její dcera v amoku a psychóze objímá setnutou zakrvácenou hlavu, patřil k vrcholům inscenace. V menších rolích Pážete Herodiady se v burce blýskla Jana Hrochová, jako Druhý Nazarejec Pavel Valenta, jako Druhý voják Pavel Nikl a v rolích Kapadociana a Otrokyně David Nykl a Jitka Zerhauová.

Titulní roli Salome osobně považuji za jednu z nejnáročnější operních úloh vůbec. Jednak po celé dvě hodiny trvaní opery nesejde z jeviště, má veliké a dramatické výstupy a árie a zejména se celou dobu musí šetřit, aby jí stačil hlas, a především energie na finální desetiminutovou vyhrocenou a obtížnou árii Ich habe deinen Mund geküsst, Jochanaan. Sopranistek, které se v této roli mohou blýsknout v plném zvuku a vší síle, není na světě mnoho. Hodnotím-li výkon Lindy Ballové ve světle těchto skutečností, potom musím napsat, že se s neobyčejně těžkou úlohou poprala dobře, její hlas vykreslil potřebné dramatické oblouky a přes rejstříky přecházel zcela přirozeně. Jakkoliv se mi v první půlce opery zdálo, že má ostré výšky a zpívá sevřeně, závěr opery byl i díky jejímu výkonu katarzní.

Straussova Salome za sto dvacet let neztratila nic na své emocionální síle a poselství. Přál bych si více takových režisérů, jako je David Radok, kteří dokáží zcela civilním a profesionálním způsobem obohatit veliká operní díla o nové hloubky a významy, a to nejen Národnímu divadlu v Brně, ale především v Praze.

Foto: Daniel Jäger