„Euforie téměř hmatatelná, každý posluchač byl doslova vtažen do děje.“

„V některých momentech se rozzářily oči všech sboristů.“

„Deklamační schopnosti sboru jsou výrazovým prostředkem, který tato hudba přímo vyžaduje.“

Zahájení Dnů Bohuslava Martinů se letos neslo v duchu české sborové tradice – tradice, která i v důvěrně známém repertoáru dokáže znít svěže, živě a současně. Kühnův smíšený sbor pod vedením Marka Vorlíčka představil večer, v němž se preciznost detailu propojila s muzikantskou vřelostí. A když zazněla kantáta Mikeš z hor v osobité interpretaci s dvěma vokálními sólisty, s Pavolem Praženicou u klavíru a třemi členy souboru Barocco sempre giovane, otevřel se posluchačům nový, barevný svět hudby Bohuslava Martinů.

Dny Bohuslava Martinů zahájily už 31. ročník. Festival se koná v Lichtenštejnském paláci a kde jinde než v Sále Bohuslava Martinů. A do čtveřice všeho dobrého zazněla jeho poslední sborová kantáta Mikeš z hor. Na jevišti se vedle „Kühna“ blýskli také sólisté: Kristýna Kůstková (soprán) a Ondřej Holub (tenor), za doprovodu členů souboru Barocco sempre giovane – houslistek Ivy Kramperové a Markéty Čepické a violisty Víta Kubíka. Klavírního partu se zhostil Pavol Praženica, který zároveň doprovázel ženskou sekci sboru v cyklu Čtyři ženské sbory na verše Vítězslava Nezvala od Jaroslava Ježka. Během večera vystoupil sbor také samostatně a předvedl Šest madrigalů na slova Jiřího R. Picka od Miroslava Reichla, Madrigaly o čase Pavla Bořkovce a na závěr Ebenovu úpravu moravské lidové písně Ešče si já.

Mávnutím prvního sbormistrovského gesta zahájil Marek Vorlíček (rozhovor se sbormistrem a varhanářem čtěte ZDE) čtveřici skladeb Jaroslava Ježka. Klavírista začal snad mírně rozpačitě, leč záhy předvedl své tvůrčí klavírní umění. Klavírní part, pocházející z pera vynikajícího pianisty, klade na interpreta značné nároky, a přesto zde jen elegantně dokresluje atmosféru čtyř sborových miniatur. Pavol Praženica skvěle vystihl charakter jednotlivých kusů – natolik, že se se sborem propojil v dokonalé symbióze a společně publikum plynule naladili na další část večera. Dechberoucí artikulace – to je kompliment, který se ponese touto reflexí jako červená nit. Zde se podařilo vystihnout říkadlový charakter částí Černý hrozen dozrává a V jednom malém domě, aby v kontrastu zazněla píseň Už je večer s až překvapivou poetičností.

Pánové na sebe nenechali dlouho čekat, ihned v následujících dvou sadách madrigalů doplnili své dámské „předskokanky“. Následovalo pásmo a cappella, v němž posluchači mohli naplno vychutnat kouzlo české sborové tradice. Kühnův smíšený sbor působí na scéně již přes šedesát let a jeho zkušenost se odráží v každém tónu. Celek zněl intonačně jistě a barevně vyváženě. Místy jsem však postrádala výraznější melodickou složku sopránového partu, kterou zastiňovala sytost basů. Možná to ale bylo i mým místem v sále – seděla jsem lehce vpravo, přímo v akustické linii mužných plic. Znovu je potřeba vyzdvihnout precizní výslovnost, díky níž mohl každý posluchač zachytit půvab zpívaných veršů. A pozorné ucho zachytilo i drobné artikulační „fóry“, kdy se sbormistr rozhodl jít proti textu – vždy však s hudební logikou. V takových momentech se rozzářily oči všech sboristů.

Večer se pomalu přiblížil svému vrcholu. S prvním akordem Mikeše z hor bylo patrné maximální soustředění i nasazení všech účinkujících. Pondělní provedení této slavné kantáty Bohuslava Martinů ve mně zanechalo mimořádně silný dojem. Dovolím si osobní poznámku – nejvíce si cením okamžiků, kdy je z pódia cítit skutečná radost z hudby. A zde byla euforie téměř hmatatelná, každý posluchač byl doslova vtažen do děje. Nemalý podíl na tom měla sopranistka Kristýna Kůstková. Její projev vyzařoval vysokou hudební inteligenci, byl vřelý a hravý zároveň. Po jejím boku vystoupil Ondřej Holub s průzračným tenorem, jehož upřímný výraz dokonale ladil s hudbou Bohuslava Martinů.

Pro Kühnův sbor je kantáta jistě srdcovou záležitostí. Skladatel ji totiž věnoval přímo Pavlu Kühnovi, zakladateli tohoto tělesa. Na koncertě zazněla vůbec poprvé ve verzi kritické edice. Ta odstraňuje drobné nesrovnalosti předchozích vydání, doplňuje chybějící texty i vokály, zpřesňuje dynamiku a tempové změny a celkově věrněji odráží skladatelovy původní záměry (ed. Vít Zouhar, 2016, Bärenreiter Praha – pozn. aut.). Osobně jsem nezachytila výrazné rozdíly oproti dosud hrané verzi, nicméně si dovolím konstatovat, že jsme byli svědky mimořádně plastického a barevného provedení. Naposledy v tomto textu zmiňuji – deklamační schopnosti tohoto sboru jsou výrazovým prostředkem, který tato hudba přímo vyžaduje. V neposlední řadě patří uznání také instrumentalistům, kteří vytvořili skutečně živý a dýchající organismus. V jejich hře se přirozeně propojila individuální muzikalita, společné nasazení i sdílený záměr. Sál Bohuslava Martinů v tu chvíli zaplavila vlna zvuku vytříbené kvality.

Poslední píseň Ešče si já uzavřela večer české sborové tvorby po roce 1900. Dramaturgie působila kompaktně a promyšleně – jednotlivé cykly byly řazeny tak, aby vynikla jejich vnitřní logika i kontrast jednotlivých částí. Díky tomu mohla kantáta Bohuslava Martinů vyznít jako přirozený vrchol večera, nikoli jako izolovaný „highlight“. Z koncertu jsem si odnesla pocit bouřlivé radosti z hudby, takový zážitek dokáže inspirovat i mimo koncertní sál. Nyní už nezbývá než těšit se na dalšího Martinů.

foto: fb Kühnova smíšeného sboru