„Melodické primy v trombonech razantně zaklepaly na brány srdce a já jsem šel otevřít.“

„Michal Sedláček ztvárnil sólový part a do snů se mu nejspíš ještě několik dní budou drát jakési fantazijní příšery s čtvrttónovými kusadly.“

„Když se talent zkříží s pílí, odchází myšlenky marnosti o hudebním vývoji, který dokončen už jenom recykluje.“

Čtyři různí autoři, čtyři svébytné individuality. V Sále Martinů na pražské HAMU se 22. května uskutečnil koncert, který reprezentativním způsobem představil výtvory studentů Katedry skladby. Interpretovala totiž Prague Philharmonia, jediná tuzemská instituce soustavně se věnující soudobé hudbě ve svém abonentním cyklu, a když připočteme dirigentský vhled zkušeného Marka Ivanoviće, vychází, že studentské opusy šly prvně do světa povolanýma rukama popostrčené.

Koncerty na akademické půdě zákonitě mívají jednu charakteristiku, jíž se odlišují od běžného veřejného provozu. Napjaté rozechvění. Ve vzduchu je cítit mladistvý elán, excitované očekávání, divák je násobně zvědavý, protože typický je s děním na pódiu (často příbuzenskou vazbou) silně spjatý. Je samozřejmě třeba podotknout, že když přednáší profesionální těleso s etablovaným dirigentem, „studentskost“ jde mírně stranou, i tak je však nápadné, jak se vzduch tetelí. Složili to inspirovaně? Bude to fungovat a držet? Nebudeme ve světové premiéře svědky něčeho mimořádného? Potvrdí svůj talent, porazili tvůrčí krizi? Jsou skutečně tak schopní? Nechci vnášet kompetitivní aspekt předčasně, ale nutno si přiznat, že hudební kariéra je svého druhu soutěží, která do značné míry už běží. Kteří běžci mají už na akademické půdě „fóra“?

První adept: Juraj Gažmerčík a jeho Symfónia. Nepamatuju u sebe coby posluchače nové hudby takový přerod. V úvodu mohly naskakovat myšlenky ohledně instrumentační „děravosti“ nebo obecně rozpačitého zvuku orchestru. Komponista mě ale důsledným opracováváním materiálu, soustavně jaksi surového, dovedl k nějakému mimoděčnému pochopení. A zvuková krajina začala vonět. Něčím dávno známým, k čemu je nutné se vracet; aromatem prehistorické vědomosti či schopnosti, kterou je esenciální nepustit ze zřetele. Vůně moudrosti… Samozřejmě interpretuju po svém a dost možná zkresleně, ale je krásné, když se počáteční odpor změní ve vřelé přijetí… Dílo opsalo skvostný gradační oblouk.

Skladby Jana Adama Gregora Death metal: Časoprostor jsem se obával. Death metal v Sále Martinů? Growling metr od noblesního dirigenta? Obavy byly zbytečné minimálně, co se hudební kvality týče, ovšem nutno podotknout, že málokde jako tady vystupuje do popředí požadavek otevřené posluchačské mysli. Tabula rasa. Člověk musí škrtnout veškeré očekávání, přijít jako nepopsaný list a odložit své představy o správné podobě klasické hudby. Když tak učiní, sugestivní podání autora a „pěvce“ najednou včetně veškeré jeho umné nejen kompoziční, ale i mikrofonní práce získá příběh a hodnotu. (Uši obecenstva, věřme, přežily. Zajímalo by mě, jak jsou ty všelijak specifické způsoby vokálního projevu zapsány v notách…)

Odlesk existenciálna, cosi transcendentálního, velmi hlubokého, zásadního jsem vnímal u kompozice Jana Kotyka. Dlouho mi nenaskočila husí kůže, tady u mně v části Valentýnka ony naléhavé melodické primy v trombonech razantně zaklepaly na brány srdce a já jsem, podpořen náhle se vynořivšími vroucnými konsonancemi, šel otevřít. Na skladbě Světlosmutnění se sympaticky se svou kytarou podílel „metalista“ Jan Adam Gregor, autor předešlé skladby.

Nakonec absolvující Haštal Hapka. Charismatického, zpěvavého umělce téměř netřeba představovat. Milovník mikrointervalů pod dohledem paní rektorky prezentoval Koncert pro housle a orchestr, kde jako už tolikrát prokázal nevšední orchestrační nonšalanci, stejně jako skoro bezděčnou invenci. Autor servíruje výsostně barvitou hudbu – aspekt témbrovosti byl vcelku nápadný po celý večer – a ví, jak upoutat pozornost posluchače; soustředění jsou též instrumentalisté ve svém nelehkém partu. Své by mohl vyprávět Michal Sedláček, bývalý koncertní mistr přítomné Prague Philharmonia, který ztvárnil sólový part a kterému se do snů nejspíš ještě několik dní budou drát jakési fantazijní příšery s čtvrttónovými kusadly.

Bylo mi líto, že byť skladby přinesly každá něco svého unikátního a do jedné „měly ksicht“, skladba Emy Krátké nemohla zaznít pro indispozici hlavního účinkujícího. Ženský pohled na věc by určitě umocnil posluchačský zážitek v jeho pestrosti. Ale jedno je jisté, pokud člověk nerozumí smyslu v dnešní době skládané hudby, měl býval zajít 22. května do Lichtenštejnského paláce, kde bylo najednou zřejmé, že moderní doba a její možnosti stále mají potenciál. Když se talent zkříží s pílí, odchází myšlenky marnosti o hudebním vývoji, který dokončen už jenom recykluje.

Prague Philharmonia ve čtvrtek s přehledem potvrdila svou pověst univerzálního, flexibilního tělesa, které se neštítí soudobky. Hrála se zaujetím, čehož odrazem byl všudypřítomný úsměv na první židli sedící Pavly Tesařové. A Marko Ivanović, dosluhující šéfdirigent Janáčkovy opery – ano, i na takové kapacity HAMU dosáhne – prodchnul večer vřelým gestem a také pevnou erudicí vyvěrající z rozsáhlé zkušenosti. Radost být svědkem… Díky všem.

foto: ilustrační z archivu