„Památnou se mi stala kreace houslisty Filipa Zaykova.“

„Světová premiéra skladby Jana Ryanta Dřízala se dočkala jednoznačného sukcesu, možná většího než očekávaného.“

„V tom vidím sílu Straussových Metamorfóz – v napjatém očekávání, které dojde svého naplnění až mnohem, mnohem později, než by člověk čekal…“

Pod křídly Českého spolku pro komorní hudbu se 19. listopadu uskutečnil velkorysý hudební banket – Akademie komorní hudby slavící desáté výročí od založení poskytla vydatný hudební pokrm nejvyšší jakosti skladatelské i interpretační. Hlavní tvář a iniciátor projektu Tomáš Jamník se představil v důležité interpretační úloze v provedení vůdčího partu světové premiéry současného skladatele Jana Ryanta Dřízala. Byl to skutečně mimořádný večer.

Roli prvního vystupujícího na sebe vzalo smyčcové kvarteto Kukal Quartet – Eliška Halečková Kukal, Klára Lešková (housle), Daniel Macho (viola), Filip Rufer (cello) –, avšak připojili se též koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer a nedávný vítěz Ceny Jiřího Bělohlávka, violoncellista Vilém Vlček. Rudolfinum potemnělo více, než jsme zvyklí z orchestrálních pořadů, svícení efektivně zúžilo a zostřilo i naši pozornost a umělci zahráli úvod k poslední opeře Richarda Strausse Capriccio. Výkon nepochybně hodný rudolfinského prkna; dvanáct minut hry smyčcem znamenalo dvanáct minut láskyplného hraní a pěkného vystižení autorova specifického záměru, kdy byť celou operu hraje velký orchestr, „předehra“ je svěřena pouze půltuctu smyčců. Atmosféra pařížského salonu 18. století efektivně prodchla pečlivou interpretaci.

Mahlerovo první dochované dílo Kvartetní věta a moll byla k mání v podání Tria Incendio, nedávného debutanta na Pražském jaru, a společně s Karolínou Falkenauer Františovou (klavír), Filipem Zaykovem (housle) a Vilémem Petrasem (violoncello) se představila violistka Anežka Jiráčková tak, aby dotvořila obsazení klavírního kvarteta. Ukázalo se, že její hostování je naprosto přirozené a integrálně doplňuje už existující soubor. Ten celkově zahrál natolik poutavě, že jsem si jeho výstup označil za vrchol večera. Detailně a vysoce muzikálně propracovaný fragment Klavírního kvartetu a moll byl přehlídkou vyspělé souhry účinkujících a zaujala mě schopnost dynamického vrásnění, které myslí na momentální účinek, ale nezapomíná ani na globální tektonický plán. Památnou se mi stala kreace houslisty Filipa Zaykova, u něhož jsem obdivoval měkká nasazení tónu i v případě nízkých dynamik, ideální intonaci i ochotu jít do určitého rizika výrazovou expresí. Houslista skutečně až strhával pozornost, stále však platí, že bez kvality ostatních instrumentalistů by jeho výkon nevyzněl daným způsobem úchvatně. Všichni hráli zkrátka skvěle. Jediná poznámka: Ze čtrnácté řady parteru mi snad jen přišlo, že klavír mohl být za účelem celkové rovnováhy malinko upozaděn, ale to je do značné míry otázka vkusu.

Jako poslední číslo před pauzou zazněl Mozartův rozsáhlý Kvintet Es dur pro klavír, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot, KV 452. Hrálo Slavic Trio (zahrnující hobojistku Barboru Trnčíkovou a fagotistu Petra Sedláka, které známe i z dechového souboru Alinde Quintet, a také klarinetistku Annu Sysovou) a spolu s ním jako host hornista Přemysl Vojta, někdejší vítěz mnichovské soutěže ARD, a klavírista Jakub Sládek, který má z poslední doby na kontě také některé zajímavé úspěchy. Právě on mě v Kvintetu zaujal krásně vylehčeným, galantním úhozem, který Mozartovi zjevně moc sluší. Ostatní hráči samozřejmě nezůstávali pozadu; kulturu tónu jsem v tomto případě považoval za nejatraktivnější moment provedení – Mozart sice předkládá harmonické myšlení, které předběhlo dobu, zároveň však slyšíme určitou klasicistní manýru a ustálené postupy. Uvažoval jsem, zda v programu Strauss–Mahler–Mozart–Dřízal–Strauss není kupodivu právě Mozart tak trochu „pátým kolem u vozu“. Nebýt aktivního přístupu interpretů a jejich blahodárných zvukových lázní, bál bych se u 24minutového kusu drobné nudy. (A posluchače prosím, aby na koncertech přestali šustit těmi mentolovými bonbony – slyší vás tisíc lidí…)

Světová premiéra (byť se nejednalo o první provedení – to bylo o den dříve v Berouně) skladby Suite mortale Jana Ryanta Dřízala (*1986) se dočkala jednoznačného sukcesu, možná většího než očekávaného, kdy částečná standing ovation v kontextu délky večera vyvolala až pocit konce koncertu; nebývá zvykem, aby tzv. „moderní“ hudba našla až takové zastání… i přítomný autor byl s podáním zjevně i výslovně spokojený.

Ono se není až tak moc co divit… Když se řekne „česká klarinetistka“, kdo se vybaví jako první? Správně, Anna Paulová. A tato renomovaná a obrovsky vytížená umělkyně se představila v jediné skladbě večera z celkových pěti a v danou chvíli, aniž obdržela výraznější sólovou příležitost, byla (i se svým basklarinetem) členkou hudebního ansámblu o patnácti lidech… V tuto chvíli chci ilustrovat „našlapanost“ uměleckého obsazení celého koncertu a s ní spjaté vysoké, nezklamané očekávání.

Suite mortale vznikla přímo z podnětu Akademie komorní hudby a s virtuózním partem violoncella, kterého se ujal samozřejmě Tomáš Jamník, přičemž se nejednalo o první spolupráci na ose Dřízal–Jamník; vzpomenout si můžeme na před sedmi lety dirigentem Markem Šedivým a SOČRem uvedený Narcissus pro violoncello a orchestr… Leitmotiv tance smrti Dřízal propojuje čtyřmi tanečními částmi tarantela, tango, valčík a galop, kdy už rozestavením na pódiu speciální úkol mají harfa (Amelia Tokarska), cello a kontrabas (Tomáš Karpíšek) nejvýrazněji přispívající v temných pasážích skladby. Autorovi se opět podařilo stvořit dílo neskutečně vděčné poslechově, v kontextu soudobé tvorby sympaticky nezapomínající na zapamatovatelnou melodii či funkční harmonii. Jde o opus vysoce pokročilé instrumentační dovednosti, který oplývá množstvím nevšedních barev. Snad typická komponistova polystylovost zaručuje pravidelné obnovování divákovy pozornosti na 20minutové ploše, kdy povědomé se mísí s originálním do neotřelého celku. Skladba se obecně řečeno hrozně příjemně poslouchá.

Budu mít několik podnětů ve formě otázky, čili nemajících ambici definitivního soudu: Violoncellista Jamník seděl na vyvýšené platformě a dle informací brožurky měl na starosti virtuózní part – Byl slyšet dostatečně? Nezanikal? Úvodní díl Memento mori I zní opravdu v závažném tónu a attacca nastoupí tarantela Le Roi est mort, vive le Roi! (Král je mrtev, ať žije král!) – Možná šlo o kompoziční záměr, ale není tento střih k úplně jiné náladě příliš ostrý? Dále, dílo neoddiskutovatelně koketuje s tím, co si představíme pod tzv. „filmovou hudbou“ (harmonické progrese v tarantele, líbezná melodie v Arii Bon Repos…) – Chce opus zůstat tzv. klasickou hudbou, nebo si s žánrovou hranicí hraje záměrně? (A záleží na tom?) A předložený rozpis jednotlivých částí díla po dvojité fuze avizuje katarzi – Je tato plně funkční? Přináší kýžené katarzní naplnění?

Efektní závěr energického a svěže znějícího kusu nehledě na jakoukoli předchozí poznámku zajistil pozitivní vyznění i chuť jistě nejen mně někdy skladbu slyšet znovu. Troufám si říct, že je to reálné přání. (Ostatně autorova Vánoční kantáta letos při adventním koncertě Pražského filharmonického sboru bude k poslechu nikoli poprvé.)

Poslední číslo koncertu Metamorfózy Richarda Strausse zněly v Rudolfinu téměř přesně před rokem s tím rozdílem, že tehdejší provedení řídil dirigent (Louis Langrée); tentokrát hudebníci (mimochodem nádherně odění) hráli pouze pod koncertním mistrem Janem Fišerem, který se zhostil jednoho z 23 sólových smyčců. Straussova „závěť“, jak je dílo označováno, je interpretačně obrovsky záludná – téměř půlhodinový, značně homogenní hudební proud (nápadně cituje Beethovenovu Eroicu) z mého pohledu vyžaduje specifický interpretační přístup, který holisticky upřednostní celek a jeho výstavbu. Skladba, pokud nemá ztratit tah (což se může stát opravdu snadno), za mě musí abdikovat na drobné, momentální dynamické vzruchy a neustále mít na paměti, že někam směřuje; je tu v podstatě nepřirozený požadavek na hráčovu neutuchající bdělost a kázeň, soustředění musí vést k potlačení touhy po dílčím vrcholu. V tom vidím sílu skladby – v napjatém očekávání, které dojde svého naplnění až mnohem, mnohem později, než by člověk čekal… Kladu otazník, zda se podařilo onen tah udržet či táhlý oblouk opsat – v tomto může spočívat hlavní role dirigenta při produkci díla: v neustálém připomínání, aby se s vyvrcholením ještě chvíli a zase ještě chvíli posečkalo. Nicméně lektoři, stipendisté a absolventi závažnou kompozici podali bezpochyby reprezentativně, k slyšení byla v podání zúčastněných vysoká tónová kultivovanost, které pochopitelně dominoval Jan Fišer, ale připomeňme, že se důležitě zúčastnili i hráči partnerské organizace Villa Musica Rheinland-Pfalz. Dílo, které – vlastně stejně jako to Dřízalovo – tematizuje moment smrti či odcházení (u Strausse přípis „In memoriam“), zaznělo s žádoucí naléhavostí, potažmo aktuálností. Až jsem měl pocit, zda divák nepřehodnotil dojem z produkce skladby Ryanta Dřízala; přemýslel jsem, zda ony dvě skladby měly stát za sebou – míra kontrastu co do závažnosti sdělení byla navzdory podobnému východisku obou autorů značná.

Při závěrečném potlesku se klaněli všichni vystupující; sympaticky i ti, kteří v druhé půli vůbec nehráli, a dokonce se na všechny dostalo s růží za odměnu – všech asi padesát adresátů květinové pocty hostesky úspěšně zmerčily, a hudební hostina tak dospěla ke svému završení. Jestli je takto úspěšných prvních deset let Akademie, těšme se na dvacetiny…

Foto: Česká filharmonie