„Ticho, které zůstalo, nebylo prázdné. Bylo plné očekávání.“

„Byl to program, který v sobě spojoval různé představy hudebního divadla, přestože se jednalo o koncertní provedení, bylo těžké nemyslet na scénu.“

„Raiskin, zkušený orchestrální stratég, dokázal propojit barvitost Fallovy partitury s precizní artikulací a dynamickou logikou.“

Parafrází Janáčkova vnímání světa bychom mohli říci: „Všude kolem nás je slyšet melodie – v řeči lidí, ve zpěvu ptáků, v lese, na poli. Hudba je všude.“ Málokterý koncert se odehrává v tak přirozeně scénickém prostředí jako právě ten závěrečný letošního jubilejního 75. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka s podtitulem Roztančené finále.

Zatímco některé dramaturgie se snaží přírodu simulovat nebo evokovat, zde se příroda sama stává součástí partitury. V Amfiteátru pod hradem Hukvaldy, v obci, kde se Janáček nejen narodil, ale kde nacházel také podněty k zaznamenávání nápěvků mluvy a k pozorování ptačího zpěvu, se v neděli 29. června rozezněla hudba, která s okolním zvukovým světem nevstupovala do kontrastu, nýbrž do dialogu. Janáčkova filharmonie Ostrava s Danielem Raiskinem vedla posluchače od okouzlení španělským a francouzským koloritem k jazzově pulzující Americe a nakonec až ke kolektivnímu transu Ravelova Bolera. Byl to program, který v sobě spojoval různé představy hudebního divadla, přestože se jednalo o koncertní provedení, bylo těžké nemyslet na scénu – ať už tu vnitřní, imaginární, nebo tu přírodní, kolem nás.

Večer otevřela suita z Bizetovy opery Carmen, a to slavnou Habanerou a následujícím Toreadorem. Již zde zazářila sopranistka Axelle Saint-Cirel, jejíž medová barva hlasu se vznášela nad orchestrální plochou s elegancí, jistotou a přirozenou rafinovaností, která jako by prostupovala celý prostor obory. Bylo pozoruhodné, jak její zpěv nepronikavě, ale důsledně obstál v náročných podmínkách ozvučení, což nebylo samozřejmé. Navzdory technickému úsilí bylo slyšet, že zvuk je relativně suchý, zploštělý a závislý na pozici v publiku. Seděla jsem bohužel na kraji, a přestože jsem se cítila být spíše pozorovatelem než posluchačem v ideálním akustickém poli, dojem z výkonu Saint-Cirel to nijak neumenšilo.

Další číslo, Je suis Lazuli z Chabrierovy L’étoile, nabídlo svěží kontrast – hravost, galantnost, téměř až burleskní náladu. Zde se opět ukázalo, jak výrazně se Saint-Cirel dokáže stylově proměnit, aniž by ztratila svou technickou oporu. V jejím projevu bylo něco z francouzského espritu i operetní nadsázky, ale nikdy na úkor vokální kultury.

Jinou atmosféru přinesl Třírohý klobouk Manuela de Fally, dílo energické, temperamentní a rytmicky hutné, které filharmonie pod vedením Raiskina zahrála s výraznou strukturou a čitelnou dramaturgickou gradací. Raiskin, zkušený orchestrální stratég, dokázal propojit barvitost de Fallyho partitury s precizní artikulací a dynamickou logikou. Jeho řízení orchestru bylo nejen funkční, ale i stylově podmanivé. Následující Summertime z muzikálu Porgy a Bess George Gershwina přinesla zklidnění i kultivovanou nostalgii. V této známé árii se opět vrátila Saint-Cirel, tentokrát s uhrančivou měkkostí, jež výrazově zůstávala spíše v klasickém pěveckém rámci.

Vyvrcholením první části koncertu byly Symfonické tance z West Side Story Leonarda Bernsteina. Tato koncertní suita díky Bernsteinově vnitřní divadelnosti vytvořila i mimo scénu silné napětí. Raiskinův přístup zde byl zvlášť cenný: nenechal se strhnout sentimentem nebo výbušností, ale vedl orchestr s americkou lehkostí, akcentoval rytmus, detaily v perkusích a jednotlivá sóla, a především nechal vyniknout vnitřní strukturu brilantní skladby. Především v této a následující skladbě vynikala sekce bicích nástrojů svými stylově bravurně zvládnutými party, kde byl prokazatelně znát přesah hráčů i do jiných stylových žánrů mimo hranice klasické hudby. Bravo!

Pak už následovalo jen jediné, ale monumentální číslo: Bolero Maurice Ravela. Slavná gradace na jediném ostinatu dostala díky choreografickému výstupu tanečníků Věry Kvarčákové, Jeremyho Galdeana a Raphaela Boucharda i fyzický rozměr. Jejich pohyb — ač omezen prostorem pódia — naplnil hudbu tělesností, která s každou další variací pulzovala silněji. Tanečníci nehráli roli pouhého doprovodu, ale stali se vizuálním rezonátorem hudby. Jejich choreografie byla citlivá, rytmicky precizní a přitom nekonzervativní; nebyla ilustrací hudby, ale její tělesnou interpretací. Sledovat jejich synchronizaci, proměny energie i vnitřní napětí, bylo zážitkem, který vnesl do Bolera nový, téměř iniciační význam. 

Před samotným finále večera bylo uděleno i speciální ocenění Jaromíru Javůrkovi, dlouholetému řediteli festivalu a neúnavnému kulturnímu propagátorovi. Jaromír Javůrek převzal Cenu České hudební rady za své dlouholeté působení ve vedení festivalu. Bylo symbolické, že právě na závěrečném koncertě svého „domácího“ festivalu a právě na místě, kde se hudba a příroda protínají nejpřirozeněji, došlo k tomuto důstojnému ocenění, poděkování a vlastně i završení jeho působení ve funkci ředitele festivalu. V kontextu tohoto aktu nabyl závěrečný koncert i další roviny: stal se i důležitým připomenutím, že kultura nevzniká sama od sebe, že je vždy výsledkem práce konkrétních lidí – dirigentů, sólistů, pořadatelů… i diváků. 

Letošní závěrečný koncert na Hukvaldech tak nebyl jen součástí slavnostní dramaturgie, ale svým způsobem rituálem: oslavou hudby jako dialogu — mezi epochami, mezi žánry, ale také mezi člověkem a krajinou. Mezi ptáky, kteří si občas „přizpívali“, a lidmi, kteří naslouchali, v momentu, kdy něco končí, aby mohlo něco nového začít. Tady, v oboře, kde se zrodila Janáčkova citlivost k řeči přírody, ožívá hudba ve svém nejpůvodnějším významu: jako akt naslouchání, odpovědi a sdílení. A právě v tomto duchu, hluboce zakořeněném v janáčkovské filozofii, se rozprostíral i tichý podtext večera — vědomí, že se jedna éra uzavírá. Na Hukvaldech ten večer zpívali ptáci i lidé. A ticho, které po nich zůstalo, nebylo prázdné. Bylo plné očekávání.

Foto: Kamil Hauptmann, Dalibor Válek / MHF L. Janáčka,