„Z gest i pohybů dirigenta Johannesa Schlaefliho lze vycítit jistotu, ale zároveň lidskou vstřícnost.“

„Výhodou všech členů Tria Incendio je pochopitelně živelnost a bezprostřednost daná věkem, stávající se při bezchybném provedení vysokou přidanou hodnotou.“ 

„Jako by se Haydnův londýnský triumf z roku 1791 přenesl přímo do východních Čech, tak mohutný byl v Hradci účinek skvostně interpretovaného díla.“

Na úplný závěr stávající abonentní sezony zvolila Filharmonie Hradec Králové hudbu z období klasicismu. Na posledním koncertě malého symfonického cyklu zněla ve středu 7. května díla Ludwiga van Beethovena, Franze Becka a Josepha Hydna. Posluchačům se představil švýcarský dirigent Johannes Schlaefli a o kvalitách svého interpretačního umění nenechali nikoho na pochybách členové Tria Incendio. 

Večer v královéhradeckém Sále Filharmonie nesl opět pěkné pojmenování: Smrtelní hrdinové, nesmrtelní klasici. Tragédie římského vojevůdce Coriolana i řeckého mýtického pěvce a hudebníka Orfea nezůstaly bez povšimnutí ani autory tvořícími na přelomu 18. a 19. století a ztvárnění jejich pohnutých osudů dodnes neztratilo na působivosti. Pravda, z hudebních děl věnujících se oběma jmenovaným hrdinům četných literárních i dramatických pojednání zazněly tentokrát jen předehry, i ty však mají pozoruhodnou výpovědní hodnotu a především jsou dobrou ukázkou úrovně a kvality klasicistní muziky. V obou polovinách koncertu na ně pak vhodně navázala provedení vrcholných kompozic daného období.

První část tvořily dvě skladby Ludwiga van Beethovena. Coriolan, op. 62, předehra k tragédii Josepha von Collina z roku 1807 sice nenašla uplatnění, na něž autor myslel při komponování, stala se však oblíbeným koncertním kouskem, k němuž dodnes stojí za to se vracet. Dramatičnost obou hlavních témat, přibližujících pýchu titulního hrdiny i zoufalost jeho matky, stupňuje Beethoven umným využitím pauz i rafinovaným střídáním poloh jednotlivých nástrojů. Skladba tudíž nutí hráče k pečlivosti a je na dirigentovi, zda si je dostatečně ohlídá. Johannes Schlaefli, jenž je v současné době mimo jiné uměleckým ředitelem Švýcarského mládežnického symfonického orchestru a hlavním hostujícím profesorem dirigování frankfurtského vysokého hudebního učení, bezesporu dokázal zúročit své dlouholeté úctyhodné pedagogické i interpretační zkušenosti, z jeho gest i pohybů lze vycítit dirigentskou jistotu, ale zároveň lidskou vstřícnost. A tak se i na poměrně malé ploše dokázal hned na úvod zrodit dokonalý posluchačský zážitek.

O Triu Incendio se pozitivně mluví a píše již od roku 2016, kdy se členové tehdejší Akademie komorní hudby Karolína Františová (klavír), Filip Zaykov (housle) a Vilém Petras (violoncello) poprvé představili jako nově vzniklé uskupení. Od té doby úspěšně prošli řadou prestižních soutěží, získali mnohá ocenění a zahráli si na četných festivalech. Letos je čeká vystoupení i na Pražském jaru. S hradeckou filharmonií se představili jako sólisté Beethovenova Koncertu pro klavír, housle, violoncello a orchestr C dur, op. 56 a jeho provedením potvrdili, že disponují mimořádnými interpretačními schopnostmi nejen na poli čistě komorní tvorby, ale i při spolupráci s větším hudebním tělesem. Slavný Trojkoncert, premiérovaný v roce 1804, bývá označován za mix prvků komorní hudby a sólového koncertu, někdy se ovšem stává přepálenou exhibicí sólistů, anebo naopak vede k jakémusi souboji s orchestrem končícím občas i paradoxně nevítaným přehlušením sólových nástrojů. Dirigent Johannes Schlaefli se s riziky vypořádal bezpečně tím, že hned od počátku výraz orchestru patřičně zklidnil, pro někoho možná až příliš, a hlavní prostor svěřil triu bez jakéhokoli kompromisu. Snad i proto zněly orchestrální partie mnohem tlumeněji a méně odhodlaně, než je zvykem. Na druhou stranu lze ocenit, že mladí sólisté výsady jim svěřené nikterak nezneužili, naopak. Jejich hra zapůsobila především procítěnou lehkostí, což platilo i pro virtuózní pasáže. Klavíristka Karolína Františová a houslista Filip Zaykov vymodelovali své party do úchvatných lyrizujících výšin, suverénní violoncellista Vilém Petras neměl po celou dobu sebemenší problém s autorem předepsanou ekvilibristikou. Výhodou všech tří je pochopitelně živelnost a bezprostřednost daná věkem, stávající se při bezchybném provedení vysokou přidanou hodnotou.

Pokud se ocitl v Beethovenově Trojkoncertu orchestr v pozadí, plně si to vynahradil ve druhé půlce večera. Nejprve v dobovými hudebními barevnými prvky oplývající Předehře k hrdinskému baletu-pantomimě La mort d‘Orphée (Smrt Orfeova) Franze Becka z roku 1784, historicky nejstarší skladbě programu koncertu. Při ní už Johannes Schlaefli přímo vyzýval hráče, aby neváhali „popustit uzdy“. A ti jeho pokynů k radosti své i publika využili více než dostatečně. Skvělé uchopení!

V plné míře to platilo i pro závěrečnou Symfonii č. 95 c moll, Hob. I:95 Josepha Haydna. Pod vedením empatického a pozorného dirigenta jako by se autorův londýnský triumf z roku 1791 přenesl přímo do východních Čech, tak mohutný byl v Hradci účinek skvostně interpretovaného díla. Pochvalu za prvotřídní nasazení zaslouží všichni členové orchestru, samozřejmě tu největší adresujeme violoncellistovi, jehož výkon snesl i nejpřísnější měřítka.

Foto: Petr Praslička - SŠSOG