„Když už tedy Michael Volle nemohl pracovat s konkrétními českými slovy, tak rozhodně tvořil se zvukem.“

„Čtyři písně na básně Václava Havla byly jakýmsi mostem mezi klidným, vroucím Dvořákem a vzrušeným, experimentujícím Lisztem.“

„Při vší energii si pěvcův hlas zachovával vláčnost. Volle vždy zůstává u přirozeného zpěvu, nikdy nekřičí.“

Mám dost důvodů myslet si, že klasický zpěv se stává zapomenutým uměním a že se za něj v současnosti vydává něco jiného. Událostí, která mne přesvědčila, že stále ještě existují „ostrůvky pozitivní deviace“, byl večer německého barytonisty Michaela Volleho v pražském Rudolfinu. Ten navíc ozvláštnila světová premiéra Čtyř písní na básně Václava Havla z pera skladatele a současně klavíristy Reinharda Seehafera.

Michaelu Vollemu je letos pětašedesát let a recitál 10. března, který se konal v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu pod hlavičkou České filharmonie, byl jeho prvním v Česku. Přitom jde o pokračovatele skvělých německých pěvců, včetně jeho učitele Josefa Metternicha. Pozdě, ale přece…

Volle začal Dvořákovými Biblickými písněmi, které nastudoval v češtině. V „aftertalku“ po koncertě se omluvil za chyby, které pravděpodobně udělal, a přiznal se, že zkrátka „neodolal pokušení“ nastudovat pro svůj první recitál v Česku tento cyklus v češtině.

Popravdě, chyb ve výslovnosti moc nebylo. Pan Volle se český text naučil velice pečlivě, perfektní byla téměř všechna „ř“, precizně vyslovil i výrazy jako „srdce“, „občerstvuje“, „vichřici“ či „stínu smrti“. Tu a tam se některá slůvka úplně nepovedla, ale jako práce na jazyku, který dotyčný neovládá, to byl výkon hodný respektu. Jiná věc samozřejmě je, že ani nejpečlivější namemorování neumožní nečeskému zpěvákovi slova skutečně prožít.

Nicméně i v tomto ohledu Volle, který je především operní pěvec mající za sebou spoustu vystoupení ve velkých rolích z oper Richarda Wagnera či Richarda Strausse, prokázal obdivuhodnou zkázněnost a citlivost. Možná mu pomohlo i to, že cyklus v minulosti nastudoval v němčině. Když už tedy nemohl pracovat s konkrétními českými slovy, tak rozhodně tvořil se zvukem.

Krásně oduševněle podal například začátek písně Skrýše má a pavéza má Ty jsi, vroucí byl v následné Slyš, ó Bože, slyš modlitbu mou, kde jsem měla pocit, že se česká slova i přes svůj handicap přece jen snaží vyjadřovat. I pro popis interpretace dalších písní mne napadají výrazy jako vcítěnost, hloubka a také pokora. Anebo naléhavost, s níž podal třeba závěr „neboť v Tebe doufám“ z písně Popatřiž na mne. 

Plnější volumen nabídl až v úplném závěru „Plesej pole a vše…“, ale pořád to byl komorní projev, jakkoli působivě rozezpívaný. Skutečné forte měl – jak se ještě ukázalo v průběhu večera – stále v rezervě.

Pak tedy přišly na řadu Čtyři písně na básně Václava Havla od Reinharda Seehafera (rozhovor čtěte ZDE), který je celkem logicky komponoval na anglický překlad. Kdybych je měla charakterizovat celkově, tak byly jakýmsi mostem mezi klidným, vroucím Dvořákem a vzrušeným, experimentujícím Lisztem, jenž vyplnil druhou polovinu koncertu. Nejedná se o dlouhý cyklus, trvá zhruba čtvrthodinku, má podobu dramatické deklamace a pohybuje se někde ve vodách postromantismu lehce smíseného s modernou. Tři písně vycházejí z Dopisů Olze, jeden ze sbírky Antifóny.

Posluchačsky je poměrně přístupný, některé motivy si člověk zapamatuje. Tak třeba první píseň je postavena na vracející se a cosi jako neklid vzbuzující formulce „Líbá Tě Vašek“, respektive „Vasek kisses you“ (Nevím, proč bylo v textu písně v programu uvedeno „Vacek“, snad záměrně kvůli přesnější výslovnosti případných dalších interpretů?), kterou podtrhuje i opakující se tón v pravé ruce klavírního doprovodu. Mezi tyto formulky je vsunuto ještě několik slov ze závěru dopisu z 15. srpna 1981 vyjadřujícího v zásadě tu myšlenku, že beznaděj nemusí být nikdy definitivní.

K druhé písni posloužila jako podklad báseň Pět rysů člověka budoucnosti z experimentální sbírky Antikódy. Ta obsahuje především tzv. grafickou, vizuální poezii, ve zmíněné zhudebněné básni využil Václav Havel jazyk ptydepe. Hudba se tu odvíjí zpočátku až jakoby v rozverně tanečním, hravém duchu, i tady skladatel využívá opakování slov, které na konci v části „Gogu zar mejféz“ přeroste v téměř výhružný výraz.

Třetí píseň nazvaná Zvláštní věc je komponovaná na úryvek z dopisu Olze z ledna 1979. Tou zvláštní věcí je, že vězeňský svět má v sobě víc pravdy než svět venku a lidé se v něm vyjevují v pravé podobě. Hudba je tu nejlyričtější z celého cyklu, od jemného úvodu se odpoutá k výraznému melodickému oblouku.

V textu závěrečné písně Začít musím já, z dopisu datovaného 21. srpna 1982, se Havel znovu zabývá pocity beznaděje, které dle něj budou pouze tak silné, nakolik si je člověk připustí. Zde hudební výraz opět nabývá na dramatičnosti, rozeznat lze i motiv svatováclavského chorálu. Závěrečné anglické slovo „lost“ z věty „Zda je, či není vše ztraceno, záleží jen na tom, zda já sám jsem ztracen“ zůstává viset ve vzduchu, možná jako symbol otázek, které Havel ve svém díle klade a které jsou stále aktuální.

Volle vložil do přednesu všechnu svou uměleckou autoritu, umění zpěvné deklamace a schopnost výrazových proměn. Celkově skladba působí jako sympatická zajímavost. Jsem zvědavá, jestli ji budou provádět další pěvci, včetně českých barytonistů.

Nicméně vrcholem večera se pro mne staly písně Franze Liszta. Ty v porovnání s Lisztovou jinou, hlavně klavírní tvorbou nejsou tolik známé, ale jsou pozoruhodné svou vypjatostí, expresivitou a také na svou dobu nebývalou harmonickou odvahou.

Tři Petrarcovy sonety – Pace non trovo (Mír nenalézám), Benedetto sia il giorno (Buď požehnán ten den) a I vidi in terra angelici costumi (Já viděl na zemi andělské tvary) – vznikly na italské texty proslulého renesančního básníka, kterého Liszt studoval v Itálii, kde pobýval se svou tehdejší láskou, dcerou francouzského šlechtice Marií d’Agoult. Mimochodem, z jejich svazku vzešly tři děti, jedním z nich byla i dcera Cosima, později provdaná za Richarda Wagnera.

V původní verzi jsou určené pro tenor (tu zpíval mimo jiné Luciano Pavarotti), následně vznikly ještě přepisy pro sólový klavír a nižší hlas. V rámci příprav na koncert jsem tyto i další Lisztovy písně poslouchala v podání Dietricha Fischera-Dieskaua, který je kdysi natočil s Danielem Barenboimem. Ovšem tento slavný písňový specialista měl co dělat, aby svým pověstným deklamačním uměním vynahradil od přírody menší zvuk. Liszt chce víc, napsal spíš miniárie…

To Volle mohl zvuk svého hlasu rozvinout do zvukové plnosti a dynamické šíře, do legata vkládal expresi, fráze kreativně vytvářel, takže to nebyla jen mechanická silácká exhibice tónu za tónem. Volle skutečně vyprávěl obsah.

V sedmi dalších Lisztových písních, na texty Heineho, Goetheho a dalších, přišla konečně na řadu i Volleho rodná němčina. A Volle předvedl čítankovou rovnováhu slova, zvuku a práci s obojím. Ať už to byly – v lisztovských měřítkách – klidnější kousky jako Im Rhein, im schönen Strome (Na překrásném toku Rýna), Freudvoll und Leidvoll (Radostně a přežalostně) nebo Ihr Glocken vom Marling (Vy zvony, v Marlingu), či naopak vzrušená píseň Es rauschen die Winde (Je slyšet větru šumění), v níž pěvcův hlas stoupal do dramatických vrcholů. Nikdy to nebylo „přehrávání“, a to ani tehdy, když se v zoufalém výkřiku písně Vergiftet sind meine Lieder (Mé písně jsou plné jedu) co do intenzity výrazu před posluchačem zjevil Wotan či Bludný Holanďan.

I v takové chvíli, při vší vložené síle si pěvcův hlas zachoval vláčnost. Volle vždy zůstává u přirozeného zpěvu, nikdy nekřičí. Efektní tečkou byla píseň Die drei Zigeuner, v níž Volle vystihl i jakýsi nadhled či ironii prolínající se básní Nikolause Lenaua. Jako přídavek pak zazpíval ještě Lisztovu píseň Es muss ein Wunderbares sein.

V písni o třech cikánech klavír vytváří téměř zvukomalebné efekty sugerující hudební nástroje a tradiční melodie. Lizst u této, ale ani u dalších písní nezapře klavírního génia, a navíc i vizionáře. Reinhard Seehafer hrál spolehlivě, přesto jsem měla pocit, jako by celý večer zůstával snad až příliš v pozadí. Speciálně Liszt by si zasloužil klavírní part rozehrát trochu extrovertněji, v dobrém slova smyslu efektněji, pěvce by to rozhodně neodsunulo, ten se uměl prosadit.

Volleho vokální kondice je i v jeho věku úctyhodná. Jeho hlas nejeví nápadné známky únavy. Dílem má Volle jistě štěstí, že mu slouží zdraví, ale rozhodující je jeho pěvecká technika, která je neotřesitelná. Jak řekl v rozhovoru pro KlasikaPlus.cz, za ni vděčí především Josefu Metternichovi, který mu hlas usadil do těla.

A to je právě to, co slyším na pódiích a jevištích čím dál méně – hlas takříkajíc uzemněný v těle, který se pak může volně rozvinout, takže posluchač téměř fyzicky cítí, jak zvuk tělem proudí a zvučí v prostoru jako špičková „reprobedna“. Tedy žádné tlačení zvuku do hlavy nebo rovnou do nosu, jehož výsledkem je zvuk bezcenný ve své strnulé houkavosti, vřískavosti či „přelehčenosti“.

Jistě, i nad zpěvem Michaela Volleho by se dalo uvažovat, zda a nakolik překonává slavné předchůdce hlasovým charismatem, ale to už by byla debata v jiné dimenzi. Podstatné je, že umí dnes čím dál vzácnější řemeslo – produkovat nosný zvuk a následně s ním tvořit. V jeho celkovém vystupování lze vytušit kombinaci autority a pokory.

Dvořákova síň byla zaplněna jen přibližně ze dvou třetin, což mne ani nepřekvapilo, protože Michael Volle tu není moc znám, písňové recitály obecně u nás tolik netáhnou a koncert neměl ze strany pořadatele téměř žádnou propagaci. Každopádně u mne je to horký kandidát na pomyslnou „vokální událost roku“. Zajímavé srovnání může nabídnout – třebaže v odlišném repertoáru – Gerald Finley na letošní Smetanově Litomyšli.

Foto/zdroj: Facebook Daniela Jägera, ilustrační - Doris Spiekermann-Klaas, archiv KlasikyPlus.cz