„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.

Doma byl sice Charles Mackerras, plným jménem Alan Charles MacLaurin Mackerras, od poválečných let dlouhá desetiletí v Londýně, ale narodil se ve Spojených státech amerických, v Schenectady ve státě New York, a to navíc australským rodičům. V Sydney, kam se s rodiči vrátil z USA jako dvouletý, vystudoval hru na hoboj. Šestého února 1947 odplul však lodí do Anglie s úmyslem věnovat se dirigování. A za svým snem cestoval pak hned v témže roce na podzim do Prahy, která se mu díky Václavu Talichovi stala osudem a do které se nakonec po celý život často vracel.

U Mozarta, stejně jako třeba u Wagnera, Brahmse, Händela nebo Brittena, nemusel Charles Mackerras v dalších desetiletích nikde po světě příliš zdůrazňovat, že to byli dobří skladatelé. Nemusel něco podobného zdůrazňovat ani Britům, když jim nabízel Edwarda Elgara, Ralpha Vaughana Williamse, Gustava Holsta nebo Arthura Sullivana. Říkal to však jako jeden z prvních po léta s plnou vahou vlastního zážitku a pevného přesvědčení v případě Leoše Janáčka. Hovořil o něm a dirigoval ho tak důrazně, až pomohl přesvědčit britské i mezinárodní publikum o tom, že stojí za to na Janáčka – zejména na jeho opery – chodit, protože nabízejí zcela jedinečné spojení realismu a emocí, silné příběhy a nádhernou hudbu, věci, jaké jiný autor v takové originalitě a síle publiku nedává. Sir Charles se stal neúnavným a hluboce poučeným obdivovatelem, interpretem i advokátem samorostlého brněnského skladatele a brzy i přítelem české hudby obecně. Celým svým uměleckým působením se významně zasloužil o její šíření ve světě. Však si také sám na sklonku život předpověděl, že „jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi”. Janáčkova hudba byla totiž natolik jiná a fascinující, že se do ní okamžitě zamiloval. Začal ji studovat a zůstal u ní celý život.

Za války v Austrálii to tak ještě samozřejmě nevypadalo. Byl nejstarší ze sedmi dětí. Od sedmi let se učil na housle, později na flétnu. V osmi zhudebňoval básně a ve dvanácti napsal klavírní koncert. Talent se brzy projevoval dirigováním studentských představení, rolemi v oblíbených viktoriánských komických operách či spíše zábavných operetách Gilberta a Sullivana a dalšími hudebními aktivitami, ale všeobecné studium trpělo. Z internátní školy několikrát utekl a nakonec byl vyloučen… A tak si u rodičů přece jen prosadil Státní hudební konzervatoř Nového Jižního Walesu. Vystudoval hoboj, klavír a skladbu a vydělával si psaním partitur z nahrávek. Starší byli povoláni do armády, on se však mohl věnovat hudbě. Hrál na hoboj pro divadelní společnost J. C. Williamson’s během sezóny uvádění děl Gilberta a Sullivana, byl korepetitorem pro baletní společnost, v roce 1943 se stal hobojistou ABC Sydney Orchestra, vedeného Malcolmem Sargentem… Když se dostal do Anglie, nastoupil do orchestru Sadler’s Wells Theatre jako hobojista a hráč na anglický roh.

Osudovým se mu stalo náhodné londýnské setkání s jedním českým hudebníkem. Četl si v kavárně v partituře Dvořákovy Šesté symfonie a díky tomu ho muž oslovil. Dozvěděl se od něj o aktuální možnosti studovat v Československu. Byl mezi uchazeči jediným hudebníkem a získal stipendium Britské rady… U příliš zaměstnaného Václava Talicha, který mu imponoval, protože lidsky i umělecky připomínal dirigenta Bruna Waltera, sice v Praze nakonec oficiálně studovat nemohl, stal se na AMU žákem Metoda Doležila, ale směl docházet na jeho orchestrální zkoušky. K Talichovi se dostal až za rok, po únoru 1948, kdy se dirigent pod tlakem komunistického ministra Zdeňka Nejedlého uchýlil do ústraní. Na soukromé hodiny za ním putoval až do jeho vily v údolí u Berouna. Vzpomínal v té souvislosti na kolegu a kamaráda Milana Munclingera, spolužáka, o dva roky staršího českého flétnistu a později dirigenta: „Hráli jsme tehdy na Karlštejně v Noci na Karlštejně. Přespali jsme tam a druhý den jsme šli podle Berounky až k Talichovi.“

S operami Leoše Janáčka dvaadvacetiletého Charlese Mackerrase tehdy zřejmě jako první seznámil čerstvý mladý sólohobojista České filharmonie Jiří Tancibudek, který však mimochodem už v roce 1950 emigroval na Západ a usadil se v Austrálii. Určitě se tam později zase potkávali…

Na začátku všeho byla Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře. Je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála 23. listopadu 1921 v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal Charles Mackerras na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště pražského Národního divadla „ty nádherné hluboké mollové akordy“, první takty této opery. Změnilo to prý jeho celý život. Byl v československé metropoli sotva týden… O pár dní později viděl v Opeře 5. května – nedlouho předtím ještě Novém německém divadle, později Smetanově divadle a nyní Státní opeře – Výlety páně Broučkovy a pak ještě třetí skladatelovo operní dílo… Zamiloval se nejen do Prahy, ale i do Janáčka. Stal se, a to pro celý život, janáčkovským nadšencem.

Že se k tomu učil česky, je pochopitelné. Začal s ní cílevědomě hned, jakmile se ukázalo reálným stipendium. Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky… Se svou budoucí ženou chodili do školy, kde se učilo jen konverzací, bez gramatiky. Slušná čeština, i když se silným akcentem, se s postupujícím stářím začala trochu vytrácet, ale vydržela mu po celý život. Přídechy na počátečních „p“ a „t“ i jeho anglicky neostré „r“ ji činily neopakovatelně charakteristickou a roztomilou.

Původně chtěl studovat ve Vídni, ale ta byla po válce značně poničená. Mladý Mackerras z australského odstupu podle svých slov tehdy netušil, jak hrozná byla nacistická okupace… „V tomto směru Praha byla tím nejlepším místem, kam se dalo jít studovat. I vzhledem ke svým starobylým hudebním tradicím. Byla pro studium hudby a pro získávání zkušeností s hudbou určitě jedním z nejlepších míst v Evropě,“ vyznal se v rekapitulaci svého života v roce 2010.

Po návratu z Prahy do Anglie v roce 1948 Mackerras umělecky debutoval jako dirigent londýnské opery Sadler’s Wells, pozdější Anglické národní opery. Právě tam v roce 1951 dirigoval britskou premiéru Káti Kabanové.

„Dostal se tam k dirigování velmi záhy,“ vzpomínal. Nejprve měl na starosti za scénou Te Deum v Pucciniho Tosce. Pak mu svěřili Netopýra a postupně další a další představení. Druhou inscenací, kterou dirigoval, byly operní aktovky Sedlák kavalír a Komedianti. „A pak jsem režiséru Normanu Tuckerovi přinesl partituru Káti Kabanové… Chtěl se do opery pustit, ale nechtěl ten úkol svěřit mně. Nicméně dirigent, který to měl dělat, onemocněl – a já Káťu převzal. Byla to vlastně náhoda, ale obrovský úspěch.“

V letech 1954 až 1956 už byl šéfdirigentem Koncertního orchestru BBC. V roce 1963 debutoval v londýnské Královské opeře Covent Garden dirigováním opery Katerina Izmailovová, v původní verzi zvané Lady Macbeth Mcenského újezdu, od Dmitrije Šostakoviče. V druhé polovině 60. let byl prvním dirigentem Hamburské opery, v letech 1970 až 1977 zastával v Sadler’s Wells post hudebního ředitele, v období 1987 až 1992 vykonával stejnou funkci ve Velšské národní opeře.

V roce 1972 debutoval Mackerras v Metropolitní opeře v New Yorku s Gluckovým Orfeem a Eurydikou. A vracel se samozřejmě i do Austrálie. V roce 1962 v rámci festivalu v Adelaide dirigoval Jihoaustralský symfonický orchestr při kontinentální premiéře Ariadny na Naxu od Richarda Strausse. V letech 1976 až 1979 působil jako šéfdirigent Sydneyského symfonického orchestru. Právě tehdy řídil orchestr v ryze wagnerovském programu, prvním koncertu pořádaném při příležitosti slavnostního otevření ikonické budovy Opery v Sydney…

Stal se titulárním dirigentem Skotského komorního orchestru, emeritním dirigentem Velšské národní opery a hlavním hostujícím emeritním dirigentem Sanfranciské opery a na sklonku života pak i hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

V tuzemsku nebyly a nejsou tolik známé Mackerrasovy snahy o studium a praktickou realizaci dobových interpretačních technik, o poctivou interpretaci skladeb 18. století, zejména Bacha, Händela nebo Mozarta. Češi věnovali vždy pozornost tomu, kvůli čemu do Prahy a Brna jezdil, tedy především janáčkovským operním kreacím a provedením děl dalších českých autorů. Ale v Londýně platil rovněž za průkopníka händelovské a mozartovské interpretace, ne přímo na dobové nástroje, ale historicky dost poučené. A tak se připomíná jeho přelomová nahrávka Hudby pro královský ohňostroj z roku 1959 s použitím původní instrumentace dechového souboru nebo provedení Figarovy svatby v roce 1965 s přidanými ornamenty v historicky poučeném stylu.

Se Skotským komorním orchestrem v návaznosti na sérii představení v rámci Edinburského mezinárodního festivalu pořídil Mackerras zvukové snímky Kouzelné flétny, Così fan tutte, Figarovy svatby, Dona Giovanniho, Únosu ze serailu a Idomenea. V roce 1999 provedl Skotský komorní orchestr za jeho řízení na Edinburském festivalu Händelova Saula a několik orchestrálních děl Roberta Schumanna, v rámci festivalového ročníku 2000 tam pak dirigoval Českou filharmonii v řadě koncertních čísel a baletních inscenací Jiřího Kyliána.

Působil po celém světě. V Metropolitní opeře nastudoval mimo jiné Věc Makropulos, Káťu Kabanovou, Kouzelnou flétnu a Lucii di Lammermoor. Na jedné ze svých častých tvůrčích návštěv Austrálie připravil novou inscenaci Její pastorkyně. Na Salcburském festivalu řídil Vídeňské filharmoniky v několika mimořádně úspěšných představeních Figarovy svatby a později, v roce 2000, Cherubiniho Medeu. A pětasedmdesáté narozeniny oslavil v roce 2000 se Sanfranciskou operou, kde řídil představení Růžového kavalíra a Semele, tedy Strausse a Händela.

Jeho rozsáhlá diskografie zahrnuje cenami ověnčený cyklus Janáčkových oper s Vídeňskými filharmoniky, nahrávku Gloriany od Benjamina Brittena, vyznamenanou cenou časopisu Gramophone za nejlepší operní snímek roku 1994, komplet Dvořákovy Rusalky s Českou filharmonií a Renée Flemingovou, dvojnásobně oceněný časopisem Gramophone jako nejlepší operní nahrávka roku, navíc vyznamenaný Cenou německé gramofonové kritiky, cenou Prix Cecilia a Edisonovou cenou za rok 1999… Z jeho dalších pozoruhodných nahrávek je třeba zmínit cykly Beethovenových a Mahlerových symfonií s Královskou liverpoolskou filharmonií nebo snímky čtyř symfonií Johannesa Brahmse se Skotským komorním orchestrem. A v  jeho diskografii figuruje samozřejmě Má vlast, Dvořákovy symfonické partitury, Janáčkova orchestrální díla a kantáta Amarus, převážně s Českou filharmonií, od Martinů Dvojkoncert, Fresky, Polní mše a Řecké pašije… Zapomenuto by rovněž nemělo být, že s Pražským komorním orchestrem realizoval nahrávky všech Mozartových symfonií a serenád.

„Dirigent nedává pouze takt. Velký podíl na práci dirigenta je mentální – tedy vyzařování. Projekce vlastní osobnosti na hráče. Aby hráli, co dirigent diriguje. I kdyby se jim nelíbil, tak aby hráli, co on chce,“ vysvětloval Sir Charles svou práci. A jak dirigoval? Improvizoval, nebo měl vše předem připravené? „Vím, čeho chci dosáhnout. Snažím se být co nejlépe připraven. Nediriguji většinou zpaměti,“ říkal. A tak na otázku, zda se po příchodu na pódium tedy nesnaží najednou dělat některé věci jinak, překvapivě, odpovídal vcelku logicky: „Tak tohle právě nedělám.“

Dirigování nevyučoval. Případně jen radil. A co? Gesta… techniku…, nebo spíše věci, které jsou za notami? „Přesně tak – to co není v partituře.“

Jedním z vrcholů pražské sezony 1991 bylo znovuotevření Stavovského divadla v Praze, dějiště původní premiéry Dona Giovanniho. Sir Charles tehdy dirigoval novou inscenaci této opery uváděnou tehdy navíc při příležitosti dvoustého výročí Mozartovy smrti. Později, v roce 2004, v pražském Národním divadle nastudoval ještě Výlety páně Broučkovy.

Káťu Kabanovou natočil na desky dokonce dvakrát. Jednou s Vídeňskými filharmoniky, kdy byli sólisty Elisabeth Söderström, Peter Dvorský, Naděžda Kniplová, Vladimír Krejčík, Libuše Márová a Dalibor Jedlička. Podruhé v Praze s Českou filharmonií, kdy sólisty byli Gabriela Beňačková, Peter Straka, Dagmar Pecková, Jozef Kundlák, Luděk Vele, Dana Burešová, Martina Bauerová, Eva Randová a Miroslav Kopp.  

Byl dosud jediným cizincem, který řídil Mou vlast na úvodním koncertě Pražského jara dvakrát: v roce 1989 a pak znovu v roce 1999. Jistě právem. Uměl i Smetanově hudbě dát dramatický nerv a barvitost a zároveň široce rozklenutou zpěvnost a vyrovnanou pohodu.

Koncert s Charlesem Mackerrasem, který v roce 2004 uzavřel program tehdejšího festivalu Janáček Brno, a to provedením Glagolské mše, počítá Filharmonie Brno – spolu s natáčením opery Řecké pašije Bohuslava Martinů v roce 1981 se stejným dirigentem, s Pražským filharmonickým sborem a sólisty Welsh National Opera z Cardiffu – mezi nejzajímavější vrcholy své historie.

„Byl jsem tehdy trapně tenký.“ To je proslulá věta Charlese Mackerrase, pronesená s typickým silným akcentem při přebírání čestného doktorátu na pražské AMU. Charakterizoval se tak s odkazem na dobu, kdy soukromě studoval u Václava Talicha, na dobu, ke které se vždy ve svých vyjádřeních vracel. Vděčil mu za mnohé podněty. A Čechům obecně byl podle svých slov vděčný, že mu dali první příležitosti dirigovat v mezinárodní situaci. Jak přiznával, nebýt únorového komunistického puče, v Praze by zůstal déle. Stala se mu v tom prvním roce druhým domovem. Do Československa a později do České republiky se ale nakonec od 60. let pravidelně vracel. Nesčetněkrát.

Jaké to bylo za doby komunistů cestovat do Československa, za železnou oponu, ze svobodného světa? Sir Charles na takovou otázku odpovídal celkem jednoznačně: Komunismus byl extrémně nepříjemný. On ale miloval hudbu, měl šanci kontaktu s velmi dobrými orchestry… „Komunisté podporovali umění a sport. Takže orchestry byly velmi dobré. Česká filharmonie byla vynikající. Václav Neumann byl fantastický dirigent… Přesto, že byl v Československu komunismus, byly pro hudbu dobré podmínky. Nikdy jste ale nevěděl, kdo je špion. Někteří mí přátelé byli uvězněni pro nic nebo pracovali v těch příšerných uranových dolech…,“ vzpomínal. A když pak doma v Anglii vyprávěl – lidé asi úplně nemohli věřit, co vše je možné… „Přesně tak. To opravdu nevěřili.“

Zejména u Janáčka vynikala jeho elektrizující a zároveň precizní muzikalita, která pomáhala prezentovat hudbu nenapodobitelného samorostlého moravského skladatele jako výbušnou, syrově stručnou, místy téměř až barbarskou, ale z druhé poloviny také jako neopakovatelně lyrickou. „Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka,“ prohlašoval a dodával, že tedy vlastně není škoda, když o něm Češi mají trochu zkreslenou představu jako o někom, kdo se hlavně věnoval české hudbě…

Mezi těmi, kdo se nenarodili v této zemi, není asi nikdo jiný, kdo by měl takový vliv na české umění v zahraničí, řekl Václav Riedlbauch, když byl ministrem kultury a předával Siru Charlesovi medaili Artis Bohemiae Amicis. Obdržel v Česku v roce 1996 také medaili Za zásluhy I. stupně, získal titul čestného občana Prahy a několik čestných doktorátů na českých univerzitách.

„Vždycky jsem se chtěl stát hudebníkem,“ řekl jednou. „A to tak moc, že mě skoro nic jiného nezajímalo. Asi od osmi nebo devíti let jsem z toho měl až jakousi mánii.“ A tak asi bylo charakteristické, že ani v životní situaci, kdy sil už ubývalo, neopouštěl tento umělec taktovku. Na jaře roku 2010 řídil v londýnské Královské opeře Covent Garden Janáčkovu Lišku Bystroušku, potom ještě, pár týdnů před smrtí, v Glyndebourne Mozartovu operu Così fan tutte. Vlastně se splnila jeho předpověď, že zakončí život s taktovkou v ruce, nikoliv v penzi – nechtěl a nemohl od svého povolání odejít na odpočinek. A příznačně to byli tito dva skladatelé, kteří stojí na konci jeho dráhy, protože právě jim věnoval během desítek let aktivní dráhy asi nejvíce času, umu, pozornosti a sil.

„Věnoval jsem hodně úsilí také Händelovi nebo Mozartovi. Ale nebylo třeba nikomu vysvětlovat, že jsou to velcí skladatelé. Bylo ovšem třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co jsem také dělal,“ rekapituloval Charles Mackerras svůj život nedlouho před smrtí. Té si v létě roku 2010 Česko opravdu všimlo. Jako kdyby odešel skutečný národní umělec… Plánovaný říjnový koncert s Českou filharmonií k 50. výročí jejich spolupráce už se neuskutečnil.

Britský deník The Guardian ho v nekrologu ohodnotil jako jednoho z nejvšestrannějších, nejdobrodružnějších a všeobecně nejobdivovanějších a nejrespektovanějších dirigentů posledních šesti desetiletí. A ani Británie v té souvislosti neopomněla připomenout, že propagoval opery Leoše Janáčka od počátku 50. let, kdy byly skoro neznámé, až do doby, kdy jsou pravidelně uváděny po celém světě, a to takřka výhradně díky jeho pionýrskému úsilí…

České autory uváděl a natáčel v tuzemsku i v cizině Sir Charles Mackerras po několik desetiletí v míře překonávající jiné zahraniční umělce. Zanechal tím jedinečnou stopu v hudebních dějinách. Zároveň však ze všeho uvedeného vyplývá, že tak úplně si ho výhradně pro sebe přivlastnit my Češi přece jen nemůžeme.  

Věděli jste, že…

…Charles byl nejstarším ze sedmi dětí elektrotechnika Alana Patricka Mackerrase a Catherine Brearcliffe MacLaurinové, pozdější spisovatelky? Že jeho bratr Alastair (1928–1999) byl v Sydney neortodoxním učitelem matematiky a pak i kontroverzním ředitelem soukromého gymnázia, že bratr Neil (1930–1987), zarytý katolík a antikomunista, byl advokátem věnujícím se zájmům původních domorodců, že bratr Malcolm (1939) vynikl v Austrálii jako známý ekonom a politolog a bratr Colin, Malcolmovo dvojče, jako významný profesor sinologie?

…se dvaadvacetiletý Charles oženil v Londýně s Judy Wilkinsovou, klarinetistkou v orchestru Sadlers‘ Wells, jen krátce předtím, než se na podzim 1947 poprvé vydali do Prahy?

…mladý Mackerras úzce spolupracoval s Benjaminem Brittenem, jen o dvanáct let starším, ale že ten s ním přerušil kontakty poté, co zaslechl dirigentův – mimochodem pravdivý – postřeh, že se skladateli zřejmě líbí společnost předpubertálních chlapců?

…Sir Charles byl jedním z potomků Isaaca Nathana, židovského skladatele, hudebníka, učitele a novináře původem z Londýna, který se v polovině devatenáctého století stal průkopníkem a „otcem“ klasické hudby v Austrálii, ale v roce 1864 paradoxně navíc i první obětí srážky s pouliční koňskou dráhou na jižní polokouli?  

…jeho otec byl „úplný fanatik jachtaření“, že to s ním rád podnikal, ale sám nikdy?

…za nejkrásnější místo pro dovolenou považoval italský ostrov Elba?

…Sir Charles jezdil po Anglii škodovkou?