„Händelova Mesiáše lze vzhledem k textu dávat jak na Vánoce, tak na Velikonoce, a nebo i kdykoli jindy mezi těmito hlavními svátky.“

„Händel nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz, ale byl hudebním podnikatelem pohybujícím se ve světském prostředí.“

„Podobně jako Vivaldiho Čtvero ročních dob – navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu – se Mesiáš stal globálně sdílenou skladbou.“

Händelův Mesiáš, poprvé veřejně znějící 13. dubna 1742 v Dublinu, tedy před 280 lety, není dějovým oratoriem. Převažuje v něm spíše klidnější, přemítavý ráz. Text reflektuje Bibli, prorocká zaslíbení, popis Ježíšova života i význam jeho oběti na kříži.

Byl velikonoční Velký pátek a v sále Music Hall v ulici Fishamble Street, provozovaném organizací Musical Society, se v auditoriu sešlo na sedm set lidí. Dílo, přijaté během pozdějších let anglosaským světem za národní, vpravdě kultovní, se tam tehdy dávalo s dobročinnými cíli za autorova řízení. V Londýně se dublinský úspěch hned neopakoval, téma oratoria se zdálo příliš vznešené pro uvedení uskutečněné v divadle. Dnes už nejsme tak úzkostliví. Mesiáše sice v divadle až na výjimky neuvádíme, ale jinak žádná omezení nejsou. Lze ho vzhledem k textu dávat jak na Vánoce, tak na Velikonoce. A nebo i kdykoli jindy mezi těmito hlavními svátky. Vždyť při poslechu procházíme postupně celým církevním rokem. Händelův Mesiáš je arcidílem evropské hudební kultury. Dokonalým, velkolepým i niterným, jedinečným. A sbor „Hallelujah“, chvalozpěv o Králi králů a Pánu pánů, se zejména v monumentální romantizující podobě stal opravdovým světovým hitem.

Od hvězdného uvedení své opery Rinaldo v roce 1711 zkoušel Georg Friedrich Händel, původem německý luterán z Halle nad Sálou, štěstí v Londýně. Usadil se tam na celé půlstoletí. Zažíval úspěchy jako operní podnikatel a autor v žánru italské opery, komponoval pro potřeby anglikánské církve a poté, co se anglickým králem stal dosavadní hannoverský panovník, u něhož předtím shodou okolností nějakou dobu sloužil, tak pracoval i pro londýnský královský dvůr. Pro ten na poli duchovní i světské tvorby, jak to v druhém případě nejlépe dokládají partitura Hudby k ohňostroji a partitura Vodní hudby, orchestrální skladby hrané opravdu na lodích na Temži.

Předtím, než odcestoval na Britské ostrovy, několik let před dosažením třicítky, strávil ovšem Händel učednická léta v katolické Itálii, hudební velmoci té doby, a to jako výkonný umělec, autor kantát, oblíbenec šlechty a vysokého duchovenstva a nakonec i jako operní autor. Pohyboval se hlavně v Římě, Florencii a Neapoli a zkušenosti získané v oboru italské opery – nejen co se týká melodiky, ale i umění vystihnout psychologii postav a dramatické situace – v Anglii bohatě zúročil. Po změně vkusu a odlivu zájmu o italskou operu, než pochopil, že nové možnosti dramatické tvorby může najít v koncertním oratoriu, věnoval záchraně londýnského provozování italské opery ještě mnoho tvůrčí i organizační energie… Pak ale prokázal naopak značnou flexibilitu, když proměnil svou inspiraci, práci a styl natolik, že nakonec mohl uspokojovat britské publikum po léta ještě novým způsobem – biblickými oratorii na anglická libreta.

Oratorium Mesiáš, anglicky Messiah, uvedené v irském Dublinu shodou okolností, protože tam Händel nějakou dobu pobýval, není zdaleka jediným jeho dílem tohoto druhu. I když by se to tak mohlo z frekvence uvádění a obecné známosti zdát. Libreto napsal Charles Jennens, bohatý majitel pozemků a patron umění, Händelův přítel, na základě biblických textů. Londýnská premiéra se uskutečnila o necelý rok později a Mesiáš zazníval pak často, třeba i při benefičních charitativních příležitostech. Dokud Händel žil, často seděl při provedení u varhan.

Händel zůstal starým mládencem. Ve stáří, stejně jako Johann Sebastian Bach, oslepl. Byl cestovatel a kosmopolita, už za života slavný. Nemusel čekat na znovuobjevení jako Bach. Když Händela srovnáváme právě s Bachem, který jako kantor oddaně pracoval pro svou luterskou církev, který měl pokračování ve svých synech a opravdu slavný je až nyní, všimneme si podstatného rozdílu: Händel nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz, ale byl hudebním podnikatelem pohybujícím se ve světském prostředí.

Co měli společného? Oba udivovali svou hrou na varhany a na cembalo. Oba měli široký záběr, podobají se navzájem vlastně i ve svých největších duchovní dílech, ve zbožnosti upřímných, kompozičně dokonalých a nadčasových. Ale ve skutečnosti zůstávají odlišnými tvůrčími uměleckými typy. A tak slavíme Bachovy narozeniny v Evropě každý rok jako Den staré hudby, jeho hudba budí úctu. Stal se živoucím pomníkem, jednou z hlavních postav evropské kultury.

Händelovy narozeniny nijak zvlášť neslavíme a celkově ho vnímáme jinak. Nicméně nás dílo tohoto hudebníka také fascinuje. Především ovšem jedno jediné. Oratorium Mesiáš. Podobně jako Vivaldiho Čtvero ročních dob – navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu, oslavujícímu velmi křesťansky Ježíše Krista jako jediného Spasitele, úplně nejtypičtěji v árii se sborem „Vím, že můj Vykupitel je živ“ – se Mesiáš stal obecně a globálně sdílenou skladbou. Se všemi dobrými i špatnými důsledky.

Mesiáš je v křesťanské víře jen jeden jediný. Ale Händelových Mesiášů bylo natočeno tolik… S velkými sbory a symfonickými orchestry, s komorními sbory a barokními orchestry, s amatéry i profesionály, v anglické i v německé jazykové verzi, v původní podobě i v Mozartově přepracování…

Obsazení interpretačními silami se během posledních desetiletí v rámci historicky poučené interpretace postupně zmenšuje, tempa se zrychlují a zvuk pročišťuje. Ale na koncertech je ještě stále možné slyšet i mnohasetčlenné sbory, jak mohutně a ve vznešeném tempu prozpěvují „Hallelujah!“ – jako v devatenáctém století na anglických sborových festivalech. Na těch, na kterých se vedle Händelových biblických děl uváděl s oblibou také Mendelssohnův Eliáš, Haydnovo Stvoření nebo Dvořákova Stabat mater, později pak oratoria Edwarda Elgara a dalších domácích autorů.

Foto: Petr Veber, Wikipedia, Youtube