„Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat ve svých bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor.“

„Missu solemnis, původně určenou pro intronizaci vévody Rudolfa ohlášenou na 9. března 1820, nestačil napsat. Mimo jiné proto, že se až příliš ponořil do studia teologie, liturgiky a duchovní hudby.“

„Duší provedení ve Varnsdorfu byl učitel Richter, který nelehké dílo nacvičil s hudebníky a zpěváky z celého českého a saského okolí.“

Sedmého května před dvěma sty lety měla ve Vídni premiéru poslední z Beethovenových symfonií. Na stejném koncertě slyšelo publikum v tom roce 1824 navíc i několik částí z jeho nové mše, Missy solemnis. Skladby, která měla znít při arcibiskupské inauguraci Rudolfa Habsburského, ale zpozdila se o čtyři roky. Skladby, která se od počátku vymykala běžnému liturgickému užití. Skladby, jejíž první kompletní provedení se však přesto později odehrálo v rámci bohoslužby. Paradoxně bez velké pozornosti – na samém okraji monarchie, ve Varnsdorfu.

Beethovenova Missa solemnis, Slavnostní mše D dur, je dnes typicky koncertním dílem. Oduševnělým, cudným, hlubokým a krásným, podmanivým a niterným, v romantičtějších pojetích až mysticky velkolepým. Je vším jiným než jen pouhým tuctovým zhudebněním formalizovaného mešního ordinária. Délkou a typem zhudebnění je neortodoxní, nekonvenční, neobvyklá. A vizionářská, pokud se týká jejího chápání jako duchovního díla se silným uměleckým poselstvím, přesahujícím rámec církve a kostela: díla, které vypráví, které posiluje pocit dotyku s hudební krásou a ukazuje k nekonečnu.

Myšlenka na její zkomponování má počátky na jaře roku 1819, kdy byl ustanoven olomouckým katolickým arcibiskupem rakouský arcivévoda Rudolf Jan, ve hře na klavír nadaný žák Ludwiga van Beethovena a po léta současně jeho podporovatel a mecenáš. Ve stejném roce pak papež jmenoval Rudolfa Habsburského (1788–1831) kardinálem. Postupně přijal jáhenské, kněžské a nakonec i biskupské svěcení a o rok později byl v Olomouci intronizován.

Třetí olomoucký arcibiskup pocházel z habsbursko-lotrinského rodu, narodil se ve Florencii jako nejmladší syn budoucího rakouského císaře Leopolda II., jakobposlední z jeho šestnácti dětí. Místo předpokládané vojenské kariéry se nakonec věnoval církevní dráze, a to zejména pro své slabé zdraví. Do Olomouce přišel coby čerstvý třicátník plný elánu a vizí. Vedle péče o církevní arcidiecézi obnovil v Olomouci univerzitu, tehdy nazvanou Františkova univerzita na počest jeho bratra císaře Františka I. Zasadil se tam i o stavbu nové divadelní budovy a o zřízení řady olomouckých parků a promenád. Nakonec mimo jiné rovněž založil huť ve Vítkovicích, pozdější významné ostravské železárny.

Historici se shodují, že působení Rudolfa Jana se stalo počátkem prosperity a rozkvětu pro město i celý region. U Beethovena o osmnáct let mladší šlechtic studoval od roku 1804 hru na klavír a kompozici a pro klávesové nástroje sám skládal. Pojilo je přátelství. Některá z jeho děl jsou uchována v archivu na zámku v Kroměříži, který byl letním sídlem olomouckých církevních hodnostářů. Arcivévoda byl sběratelem hudebnin, udržoval styky i s dalšími skladateli. Jednou z jeho nejznámějších kompozic je Čtyřicet variací, věnovaných jeho učiteli. Vyšly tiskem v roce 1819. Beethoven mu naopak věnoval postupně čtrnáct ze svých děl, včetně Missy solemnis. Předtím i potom to dále byly například čtvrtý a pátý klavírní koncert, několik klavírních sonát, houslová sonáta, Klavírní trio B dur zvané Arcivévodské a Velká fuga.

Beethoven se usadil ve Vídni rok po Mozartově úmrtí, roku 1792. Přišel z Bonnu a bylo mu v tom roce dvaadvacet. Dostal se mezi žáky Josepha Haydna a Antonia Salieriho, od této tradice se však posléze začal umělecky odlišovat. Nacházel totiž nové zdroje umělecké inspirace. Patřily k nim i osobní prožitky, velké společenské ideály a heroické náměty. Jednotlivá díla i díky tomu dokázal čím dál víc profilovat umělecky skutečně individuálně a jedinečně. A k tomu se mu podařilo na svou stranu získat několik šlechtických mecenášů. Díky rentě, kterou ho podporovali, se mohl plně věnovat hudbě jako ničím neomezovaný tvůrce. Jako pravý novátor postupně začal posunovat konvenční výrazové prostředky, hudební formy a materiál – i celý styl nazvaný později hudebním klasicismem – dál a dál: až k počátkům hudebního romantismu.

Jeho devět symfonií je zakladatelským, klasickým a vzorovým kompletem, ale jinak, než je tomu u Josepha Haydna. Sloh vídeňského klasicismu Beethovenova symfonická díla neupevňují, ale završují… a nakonec proto i rozšiřují a rozvolňují.

Beethoven byl inovátorem forem a výrazu, originálním hudebním myslitelem, který se nebál zkoušet a přinášet nová řešení a nové koncepce. Uplatňoval zejména do té doby neslýchané kontrasty a kompoziční invenci víc než předchůdci otvíral vlivu vlastních preferencí a postojů a svého osobního prožívání. Ukotvenost v dosavadním převládajícím stylu se od jeho raných děl mísí s čím dál typičtějším namícháním vášnivostí, idyličnost a virtuozity. Jeho hudba zachycuje a odráží snahu o čistou srozumitelnost, ale také v ní hoří oheň lidské emocionality. A zprostředkovaně reflektuje rovněž revoluční ideály svobody, důstojnosti a bratrství.

Slavnostní mše Ludwiga van Beethovena, hudba velké duchovní hloubky, vznikala v sousedství 9. symfonie a podobně jako ona se vznešeným záměrem. Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat ve svých bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor.

Missa solemnis je výjimečné dílo, vzdálené církevnímu mysticismu, vzdálené katolicismu, jak ho známe u Haydna nebo Brucknera. Skladatel byl upřímně věřící a byl hluboce přesvědčen o existenci všemocné božské bytosti, věřil v mravní zákon, ale k církvi jako instituci zachovával zdrženlivost. Missu solemnis, původně určenou pro intronizaci vévody Rudolfa ohlášenou na 9. března 1820, však nestačil napsat. Mimo jiné proto, že se až příliš ponořil do studia. Intenzivně bádal ve sférách teologie, liturgiky a dějin duchovní hudby od gregoriánského chorálu přes Palestrinu až po Bacha a Händela. A usiloval i o větší pochopení Božích záměrů… Mši psal zejména ve svém letním bytě v Mödlingu jižně od Vídně. Ale kdoví, jestli by ji v Olomouci vůbec provedli. Představám o hudbě k mešním obřadům se opravdu dost vymyká…

Části nové kompozice – zřejmě Kyrie, Credo a Agnus Dei – byly poprvé provedeny v programu Filharmonického spolku v Petrohradě 7. dubna 1824, což samozřejmě v pravoslavné zemi ani trochu nemohlo mít a nemělo nic společného s liturgií, Rusové by západoevropské duchovní tematice a zbožnosti příliš nerozuměli. Možná mše zazněla dokonce kompletně. Ale ať už byla celá, nebo ne, kompozice s latinským textem byla pro ruské potřeby označena jako „oratorium“.

O měsíc později, ve vídeňském Divadle u Korutanské brány, se 7. května 1824 hrály zřejmě stejné tři části. Tam Missa solemnis určitě nebyla nastudována celá, přinejmenším proto ne, že by se už do rozměrů koncertu nevešla. Jeho hlavní položkou byla premiéra Deváté symfonie s Ódou na radost. Ani v rakouské metropoli ovšem části Kyrie, Credo a Agnus Dei nefigurovaly jako části mše, ale jako „hymny“. Rigidní církevní pravidla by to tehdy neumožnila. Užití mešního textu nebylo v Rakousku ve světském prostředí povoleno.

V rámci římskokatolické liturgie zazněla celá Missa solemnis až v roce 1830, překvapivě nikoli ve Vídni, ale v kostele svatých Petra a Pavla ve Varnsdorfu. Podobně jako dnes, i tehdy šlo o sídlo na příhraniční výspě. Warnsdorf, kdysi největší vesnice Rakouska-Uherska, se sice od roku 1777, kdy tam byla založena první továrna na zpracování bavlny, přeměnil na centrum textilního průmyslu v regionu, kterému se říkalo „Malý Manchester“. Týká se to však spíše až druhé poloviny 19. století.

Spolkový život ve Varnsdorfu byl ovšem v 19. století bohatý, existovalo několik střeleckých spolků, několik spolků gymnastických, pěveckých a hudebních; byli tam dobrovolní hasiči, horský spolek, kulturní spolek a další. Skutečnost, že 29. června 1830, ve svátek patronů děkanského kostela svatých Petra a Pavla, se v něm konala liturgická premiéra Beethovenovy Missy solemnis, se dodnes považuje za největší kulturní událost v historii města.

I když byl Warnsdorf docela neznámou obcí, tak se s odstupem čím dál jasněji ukazuje tehdejší nadšení pro umění a pro aktivní pěstování hudby. Duší toho všeho byl učitel Johann Vinzenz Richter, který nelehké dílo nacvičil s hudebníky a zpěváky z celého českého a saského okolí. Na připomenutí tohoto jedinečného okamžiku se ve městě Missa solemnis tradičně opakovala i ve 20. století, než byly po válce s odsunem německy hovořícího obyvatelstva kulturní tradice vykořeněny… Druhé kompletní provedení se uskutečnilo Prešpurku, tedy v dnešní Bratislavě, v roce 1835.

Katolický děkanský kostel stojí ve Varnsdorfu na místě původního malého vesnického kostela ze 13. století, zničeného úderem blesku roku 1740. S podporou knížat Lichtenštejnů byla roku 1776 zahájena stavba nového kostela. Dostal barokní podobu a vešlo se do něj 2500 lidí. Díky nemalým darům byla vnitřní výzdoba s několika oltáři značně bohatá. A pozoruhodná byla i zdaleka viditelná barokní helmice kostelní věže. V roce 1829 ve městě sice hořelo a požár zničil nejen řadu domů, ale i střechu kostela. Ta však byla brzy nahrazena novou.

…………………………

Věděli jste, že…

… Beethoven označil Missu solemnis za své nejvydařenější dílo a vrchol své tvorby?

… ke skladatelovým podporovatelům patřili i Lobkowiczové, po staletí jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů? Tři ze symfonií proto skladatel věnoval svému příteli a mecenáši knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkowicz – jsou to třetí, pátá a šestá, tedy Eroica, Osudová a Pastorální.

… že podobně jako Devátá symfonie s částmi Missy solemnis v roce 1824, i Beethovenova Osudová symfonie zazněla při premiéře v Divadle Na Vídeňce v prosinci 1808 na jednom koncertě společně s jiným jeho novým dílem, symfonií zvanou Pastorální?

… že se od mládí hlásila u Beethovena hluchota, která ho definitivně zasáhla v roce 1816?

… že u Antonia Salieriho studoval nejen Beethoven, ale také Liszt?

… že v roce 1824 začal Franz Liszt brát v Paříži hodiny u učitele kompozice Antonína Rejchy, původem Čecha, a že ve stejném roce debutoval jako pianista v Londýně?

… že se ve stejném roce 1824 narodil nejen Bedřich Smetana, ale také Anton Bruckner?

Foto: Pixabay, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Johann Baptiste Lampi / volné dílo Wikipedia / VitVit / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Beethoven / volné dílo / Olomoucké arcibiskupství / Petr Veber