„S Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou, spolužáky a nejlepšími přáteli, si říkali Tři mušketýři.“

„Jeho život v Rusku v letech 1914 až 1920 se podobal dobrodružnému románu.“

„Za nepředstavitelných podmínek v pankrácké věznici, kde strávil sedm set dní, na malých kouscích toaletního papíru vytvořil pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.“

Před osmi desetiletími, 6. března 1945, se v Terezíně v nedožitých pětašedesáti letech uzavřel život posledního žáka Antonína Dvořáka – hudebníka, legionáře, demokrata a vlastence Rudolfa Karla, politického vězně nacistů, in memoriam nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka. Karel je autorem oper i klavírních, komorních a symfonických děl, z nichž některá vznikala ve vězení. Současný hudební život mu nadále zůstává mnohé dlužen.

„Byl to český muzikant.“ Těmito slovy začal v roce 1946 svoji charakteristiku první (a zatím jediný) Karlův životopisec a celoživotní přítel Otakar Šourek, odkazující na Karlovu vrozenou muzikálnost. „Ale muzikant-umělec,“ pokračuje. Ano a také velký český a později československý vlastenec, který zcela spontánně sledoval a prožíval pohnuté osudy své vlasti ve 20. století a sdílel a hájil zájmy své země. Což ho nakonec stálo život – zemřel jako politický vězeň 6. března 1945 v Malé pevnosti v Terezíně, tedy právě před osmdesáti lety.  A protože jeho jméno i dílo v poválečných desetiletích pomalu, ale jistě zmizelo z českého koncertního i operního repertoáru a znají je dnes pouze odborníci (a ještě ne všichni), je nejvyšší čas si tuto významnou hudební osobnost zase začít připomínat.

Skladatel Rudolf Karel (1880 Plzeň – 1945 Malá pevnost Terezín) se narodil v západočeské metropoli jako syn inženýra (zaměstnance železnice) a hudebně nadané matky. Po přesídlení otce za prací do Prahy dokončil středoškolská studia v hlavním městě a na otcovo přání „zajištěné existence“ se nejprve zapsal na právnickou fakultu. Ale už tehdy bylo jeho rozhodnutí stát se hudebníkem pevné a brzy poté přešel na Pražskou konzervatoř (což vyústilo v roky trvající spor otce a syna). Přestože si užíval „sladkého“ studentského života plnými doušky, byl také pilným studentem, a tak byl brzy přijat do mistrovské školy Antonína Dvořáka, kterou úspěšně dokončil v květnu 1904, krátce po smrti svého učitele (byl tedy jeho posledním žákem a při Dvořákově pohřbu Rudolfovi připadl čestný úkol nést za rakví Mistrovy řády a vyznamenání). Ještě za studií se Karel přirozeně zapojil do tehdy rychle se rozvíjejícího pražského hudebního života, většinou ve společnosti svých nejlepších přátel a spolužáků, pozdějšího legendárního českého dirigenta Václava Talicha a skladatele Jaroslava Křičky (ve škole i při toulkách pražskými lokály si chlapci říkali „Tři mušketýři“). 

Ještě během studií napsal Karel své první skladby, které se již dočkaly jistého uznání (např. jeho První smyčcový kvartet získal cenu v hudební soutěži). Teprve po dokončení studií však začal se systematickou skladatelskou prací, kterou zpočátku komplikovala vážná plicní nemoc. Hledal zotavení na jihu, v Dalmácii, a poté, co se jeho zdraví zlepšilo, začal znovu skládat.

Jedním z prvních děl vzniklých za těchto okolností je Karlova operí prvotina Ilseino srdce, op. 10, na níž pracoval od roku 1906 a dokončil ji po třech letech. Přestože dílo získalo o rok později ocenění v soutěži České akademie věd a umění, na premiéru si muselo počkat dalších patnáct let (konala se 11. listopadu 1924 v Národním divadle v Praze pod vedením šéfdirigenta Otakara Ostrčila). Recenzenti vesměs chválili Karlovu hudbu, kterou považovali v tehdejším kontextu české opery za velmi přínosnou, celkový velmi chabý úspěch představení tak byl přičítán především slabému libretu. Jeho autor, pozdější režisér pražského Národního divadla Karel Hugo Hillar, převzal práci na textu po jistém předchůdci, ale ani on toho s materiálem, který připomíná jak Pucciniho Bohému, tak Charpentierovu Luisu (s níž byla opera srovnávána), mnoho nesvedl. Ve své tehdejší recenzi to shrnul již citovaný Otakar Šourek: „Česká opera to měla s dobrými librety vždycky těžké, ale ta k Ilseinu srdci patří k těm nepovedeným. Je to zjevně jen zběžná práce umělecky ještě nezodpovědného mládí…“

Následující léta přinesla do Karlova života vytouženou stabilitu. Živil se jako soukromý učitel hudby a v roce 1908 se oženil s Josefinou, dcerou významného českého spisovatele Zikmunda Wintera. Po romantickém Notturnu, které jí věnoval, přešel v roce 1910 k rozsáhlejší klavírní skladbě Tema con variazioni, op 13, kterou věnoval svému dalšímu příteli, klavíristovi Romanu Veselému. Brzy poté se Karlovi také ozvalo slavné německé nakladatelství Simrock a začalo jeho díla vydávat. 

Ale rok 1914 a následujících šest přinesly do Karlova života první osudový zvrat. Na základě pozvání odcestoval se svou ženou na začátku července 1914 do Ruska navštívit svého bratrance, u něhož měl strávit zdravotní dovolenou. Záhy po jeho příjezdu však Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku a Rusko se k Srbsku připojilo jako spojenec. Karel byl proto brzy zatčen jako podezřelý rakouský špión. Podařilo se mu však uprchnout a od té doby se jeho život v Rusku podobal dobrodružnému románu. Jeho poslední fáze proběhla na jaře 1918, kdy v Irkutsku na Sibiři vstoupil do československých legií. Zde byl Karel pověřen sestavením a vedením vojenského symfonického orchestru. V roce 1920 se s tímto orchestrem a dalšími spolubojovníky vydal přes Sibiř do dálněvýchodního přístavního města Vladivostok, odkud legie konečně nastoupily cestu domů. V této době a navzdory bouřlivým bojovým podmínkám však Karel napsal jedno ze svých nejvýznamnějších děl, symfonickou báseň Démon, která pojednává o věčném boji lidských citů a temných vášní (a kterou 27. února 1921 provedl Václav Talich s Českou filharmonií). 

Po návratu domů do samostatného Československa se Karel opět začal věnovat skladatelské práci. Jejím prvním výsledkem byl písňový cyklus V záři helénského slunce, op. 24, který vznikl pod dojmem nové lásky – k druhé manželce, zpěvačce Olze Kuncové. Předlohou pro tyto písně byla sbírka milostných básní Josefa Svatopluka Machara (1864–1942). Existenčně mu v těchto letech nejprve pomohla armáda, když jej jako archiváře zaměstnala v nově založeném Památníku osvobození (dnes Armádní muzeum pod Vítkovem). V roce 1923 byl pak Karel po zásluze jmenován profesorem Pražské konzervatoře, což znamenalo začátek jeho úspěšné hudební kariéry v demokratickém Československu (a také nejšťastnější období jeho života). Učil, komponoval, dirigoval a organizoval místní hudební život. Mezi jeho nejúspěšnější skladby z meziválečných let patří pohádková opera Smrt kmotřička (která byla po světové premiéře v Brně v roce 1933 jen do konce toho roku uvedena ještě v dalších třech českých divadlech) a Jarní symfonie, op. 38, premiérovaná v lednu 1939 v Praze; zmínit by bylo možné také četná díla komorní a vokální.

Na okupaci Československa reagoval přesvědčený demokrat a vlastenec Rudolf Karel hudebně nejprve Revoluční předehrou pro velký orchestr, op. 39 (premiéra se uskutečnila v roce 1941 v Československém rozhlase, ovšem pod pozměněným názvem). A brzy poté se, jistě zčásti i v reminiscenci na své legionářské zkušenosti z první světové války, zapojil do domácího protinacistického odboje. Karel udržoval kontakty s řadou odbojových skupin, zejména s jednou z nejvýznamnějších z nich s názvem „Kvapil–Krofta–Lány“ (také nazývanou „Prozatímní revoluční národní výbor“), jimž jako spojka zprostředkoval informace a rozkazy. A ve svém venkovském domě na Křivoklátsku poskytoval úkryt a pomoc lidem pronásledovaným gestapem, bez ohledu na riziko. V prvních měsících roku 1943 však byla jeho činnost odhalena a 19. března byl gestapem zatčen. Nejprve byl velmi tvrdě vyslýchán v „Pečkárně“, pražském sídle gestapa, aniž by cokoli prozradil, a poté byl převezen do pankrácké věznice. Zde skladatel strávil následujících sedm set dní a i přes postupné fyzické slábnutí (tehdy mu bylo již přes šedesát let) a další výslechy si uchoval psychickou a duchovní sílu a, jak později dokládali mnozí pamětníci, i svůj někdy až drsný humor, jímž spoluvězně udržoval v dobré náladě. 

Především však ve vězení dále skládal. Za těchto nepředstavitelných podmínek – když neměl jinou možnost, tak i na malých kouscích toaletního papíru, které spřátelený dozorce pašoval ven – vytvořil další dvě významná díla, pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.  A pro povzbuzení vlastní i svých spolutrpitelů psal i malé skladbičky, které ale tehdy měly pro něj i jeho posluchače zásadní význam.  Především Píseň svobody, ke které mu revoluční text napsal jeho o čtyřicet let mladší spoluvězeň Jaroslav Falta. Následovaly Pankrácký valčík a Pankrácký pochod pro klavír (který Karel věnoval dceři jednoho z bachařů jako poděkování za jeho pomoc) a také milostná píseň Žena, moje štěstí, ke které napsal velmi poetický text další spoluvězeň, truhlář (!) Josef Remta, 

Tato píseň vznikla na Pankráci začátkem ledna, ale už o měsíc později se skladatel musel vydat na svou poslední cestu. Byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně, která, zcela oddělená od židovského ghetta, sloužila od 19. století jako věznice pro politické vězně, kteroužto funkci nacisté „s radostí“ dále využívali. Podmínky, za kterých zde byli lidé drženi, byly naprosto nelidské – přeplněné cely, špína a zima, epidemie a neustálý teror. I zde ale Karel našel lidi, kteří se mu snažili pomoci v jeho stále se zhoršujícím zdravotním stavu (k jeho všeobecným útrapám přispělo i to, že se nakazil úplavicí). Pak ale přišel 5. březen 1945 a takzvaná odvšivovací akce, při které byli na rozkaz velitele všichni vězni, v ještě zimním počasí bez šatů, nahnáni, případně vyneseni ven na dvůr, bez ohledu na zdravotní stav. Po dvou hodinách se mohli vrátit do zpět cel, ale pro některé už bylo pozdě. Také pro Rudolfa Karla, který byl 6. března nalezen mrtvý…

Bezprostřední poválečná léta zpočátku přinesla – především zásluhou jeho přítele Otakara Šourka – návrat Karlových děl na česká koncertní a operní pódia. Kromě vydání a premiér jeho „malých“ vězeňských skladeb to byly především premiéra jeho poslední opery Tři vlasy děda Vševěda v roce 1948 v pražském Národním divadle a několik inscenací jeho nejoblíbenější opery Smrt kmotřička (z nich poslední je ale už více než padesát let stará), které připomínaly Rudolfa Karla a jeho mučednickou smrt. Čas od času se hrál i jeho Nonet, zinstrumentovaný Václavem Snítilem. Obecně však Karlovo jméno a jeho hudba postupně upadly v zapomnění; v prvních letech komunistické vlády jistě i „díky“ protidvořákovské hudební politice Zdeňka Nejedlého.

Teprve v roce 1998 udělil prezident Václav Havel Rudolfu Karlovi in memoriam jedno z nejvyšších státních vyznamenání, Řád Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 2004 připravilo Národní divadlo v Praze koncertní provedení jeho operní prvotiny Ilseino srdce  a před několika lety byl klavírista Jan Dušek pověřen Českým rozhlasem natočit kompletní Karlovo klavírní dílo (díla čtyřruční spolu s Danielem Wiesnerem). Avšak i navzdory těmto novějším připomínkám zůstává náš současný hudební život Rudolfu Karlovi stále mnoho dlužen…

Foto: rodinný archiv Ivana Karla, Magdalena Živná